Zákon č. 198/2009 Sb. , o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), je součástí české legislativy již 14 let. I když nejde o žádnou novinku, zatím není možné konstatovat, že by obecné povědomí o tom, co diskriminací je a co jí není a jaké její podoby jsou protiprávní, bylo vysoké. Cílem tohoto textu je představit základní podoby diskriminace v pracovněprávních vztazích, včetně praktických příkladů. Další text se bude věnovat jak prevenci, tak možnostem řešení diskriminace v pracovním prostředí.
Diskriminace v pracovněprávních vztazích
Mgr.
Šárka
Homfray,
právnička, II. místopředsedkyně Odborového svazu státních orgánů a organizací
Ačkoli antidiskriminační zákon představuje základní a ucelenou právní normu české antidiskriminační legislativy, nejedná se rozhodně ani o normu první, ani o normu jedinou. V první řadě je nezbytné zmínit, že antidiskriminační
legislativa
vychází z mezinárodních úmluv a z práva Evropské unie a má i své ústavněprávní zakotvení v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Kromě toho se otázky rovného zacházení a zákazu diskriminace dotýká ještě několik jiných právních předpisů. V oblasti práce a pracovněprávních vztahů to bude zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dále některá ustanovení zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. Šířeji v oblasti výkonu závislé práce se tohoto tématu pak dotýkají i tzv. služební předpisy, tedy zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů. Tyto zákony ovšem na antidiskriminační zákon do značné míry odkazují a je tedy nutné obvykle pracovat s více normami současně. Pro potřeby tohoto textu se budeme věnovat primárně ustanovením antidiskriminačního zákona a zákoníku práce.Kdy a kde platí zákaz diskriminace?
Normy upravující zákaz diskriminace a povinnost rovného zacházení spadají do okruhu právních norem, které můžeme vymezit jako normy omezující autonomii vůle adresátů normy a v rámci pracovněprávních vztahů i jejich smluvní volnost. Jejich podstatou je
příkaz zaměstnavateli, aby při jednotlivých krocích před uzavřením pracovněprávního vztahu nebo v jeho průběhu pro svá rozhodování využíval pouze kritéria, která souvisí s pracovní pozicí, s pracovním výkonem, nezbytnou kvalifikací atd., a nikoli taková kritéria, která zákoník práce nebo antidiskriminační zákon označuje za diskriminační
. Zákoník práce pak řadí rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jakékoli jejich diskriminace mezi základní zásady pracovněprávních vztahů.S ohledem na některé aspekty veřejné diskuze na téma diskriminace je nutné zdůraznit, že antidiskriminační zákon nereguluje veškeré oblasti lidského života. S ohledem na znění jeho § 1 odst. 1 se dotýká jen vyjmenovaných oblastí, např. práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání, včetně pomoci poskytované Úřadem práce České republiky, přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, včetně začleňování do profesního života, přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování, přístupu ke vzdělání a jeho poskytování, včetně odborné přípravy, či přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení.
Zákoník práce pak v ustanovení § 16 odst. 1 vymezuje situace, ve kterých je zaměstnavatel povinen zajistit rovné zacházení. Tento okruh je vymezen poměrně široce (šířeji, než jak tomu může být v obecném povědomí). Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Samotný pojem odměňování je pak blíže rozveden v antidiskriminačním zákoně (v podrobnostech níže).
Diskriminační důvody
Pojem diskriminačních důvodů je pro celou problematiku naprosto klíčový a vlastní katalog t