Pozor na čestná prohlášení

V zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), ani v žádném jiném obecně závazném platném právním předpise neexistuje žádné ustanovení, na základě kterého by zaměstnanec mohl změnit zaměstnavatelem určenou podmínku pracovní cesty. A protože v důsledku toho pak není schopen splnit v příslušném ustanovení zákoníku práce stanovenou podmínku pro přiznání určité konkrétní náhrady, snaží se pro zakrytí nezákonného postupu použít a využít právě předmětné čestné prohlášení jako omluvu. Nejčastěji k takovému jednání zaměstnance dochází za situace, kdy zaměstnavatel určí zaměstnanci jako způsob dopravy při pracovní cestě (tj. na řádku „určený dopravní prostředek“ na první straně cestovního příkazu) vlak nebo autobus, ale on na základě pouze svého rozhodnutí vykoná předmětnou pracovní cestu svým vlastním nebo půjčeným silničním motorovým vozidlem (tj. autem). Nutno zdůraznit, že i když za takovéto situace zaměstnanec pracovní cestu skutečně vykoná, nedostane žádnou náhradu jízdních výdajů, protože svévolně změnil zaměstnavatelem určenou podmínku pracovní cesty a současně není schopen splnit podmínku pro přiznání náhrady podle § 157 odst. 1 zákoníku práce – není totiž schopen prokázat vzniklý jízdní výdaj jízdenkou z určeného dopravního prostředku. Mimo to zaměstnavatel nemůže nést odpovědnost za něco, co nerozhodl.

Další mylnou představu mají často zaměstnanci v souvislosti s aplikací § 185 zákoníku práce. Chybně se totiž domnívají, že toto ustanovení lze uplatňovat obecně, to prakticky znamená ve všech případech, kdy zaměstnanec není schopen prokázat vzniklý výdaj z vykonané pracovní cesty. Takové využití tohoto ustanovení však není možné, a to z následujících důvodů. Předmětné zákonné ustanovení přesně zní: Tuto formulaci je však nutno chápat pouze tak, že zaměstnavatel může poskytnout náhradu v jím uznané výši jen tehdy, když zaměstnanec nemůže prokázat vzniklý výdaj z objektivních důvodů, protože z formulace je jasné, že o přiznání vzniklého výdaje rozhoduje výhradně a sám zaměstnavatel podle vlastního uvážení a nepotřebuje k tomu již žádné zákonné ustanovení. Z toho pak samozřejmě vyplývá, že když by se toto ustanovení aplikovalo obecně, znamenalo by to nepochybně anulaci (likvidaci) celé úpravy o poskytování cestovních náhrad, což nebylo záměrem zákonodárce, ani účelem zákona. V zákonné úpravě je jednoznačně a jasně stanovena podmínka prokazatelnosti každého vzniklého výdaje a je vyslovena vždy v odst. 1 každého ustanovení upravujícího jednotlivou náhradu cestovního výdaje.

Pro úplnost je vhodné k vysvětlení ještě uvést, že když se obdoba tohoto ustanovení poprvé vkládala do zákonné úpravy, byl tam zmíněný „objektivní důvod“ výslovně uveden, takže návrh původního znění byl . Avšak Legislativní rada vlády slova „z objektivních důvodů“ vyškrtla s odůvodněním, že jsou to nadbytečná slova v rozporu s legislativními pravidly, a že vzhledem k tomu, že následuje text dávající oprávnění k poskytnutí náhrady výhradně samotnému zaměstnavateli, který rozhoduje na základě svého uvážení bez vazby na jakékoli jiné zákonné ustanovení, všichni to budou správně chápat a rozumět správnému postupu – tedy že všem bude jasné, že toto ustanovení nelze aplikovat obecně.

Platná zákonná úprava pamatuje na všechny možné varianty, které jsou buď přímo upravené v zákonném textu, anebo na základě zákonného textu příslušného ustanovení se počítá s dohodou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Není tedy v žádném případě třeba porušovat zákon.

Pokud se tedy týká zmíněných tzv. objektivních důvodů, lze uvést například nemožnost ze strany zaměstnance doložit jízdenky z metra z Londýna, protože při odchodu z metra je musí každý cestující vrátit. Jako další příklady lze uvést rozbití přístroje na vydání dokladu za parkování na parkovišti aut nebo nemožnost získání dokladu z taxi v některých zemích světa apod. Pozor na to, že na vyřešení takovýchto situací by nemělo sloužit shora zmíněné „čestné prohlášení“, nýbrž krátká zpráva z pracovní cesty zaměstnance, kde bude sporná situace vysvětlena. Rozhodně není určen § 185 zákoníku práce k tomu, aby ho zaměstnanci využívali při ztrátě dokladů. Předpokládá se, že všichni zaměstnanci jsou schopni si pohlídat své doklady, a pokud to nedokážou, nemají nárok na žádné náhrady cestovních výdajů, protože nesplní zákonnou podmínku, tj. prokázání vzniklého výdaje.