Novela obchodního zákoníku

Novela přináší tyto změny:

Směrnice má být uplatňována jednotně ve všech členských státech Evropské unie (dále jen „EU“), aby rozdílnou úpravou v různých členských státech nedocházelo k narušení hospodářské soutěže. Přeshraniční transakce by na straně věřitele neměly být v porovnání s tuzemskými obchody spojeny s vyššími riziky. Nové úpravy je tedy možné se u přeshraničních eurounijních obchodů dovolávat již od data jejího zapracování do právních řádů jednotlivých členských států - např. slovenský obchodný zákonník (zákon č. 513/1991 Sb.) byl v dané věci novelizován již k 1.2.2013 zákonem č. 9/2013 Sb. Pokud členské státy novou úpravu ještě nezapracovaly (jako Česká republika), bylo by řešením domáhat se náhrady škody na příslušném členském státu (včetně České republiky).

Novely obchodního zákoníku vynucené směrnicí bylo využito také k odstranění formální chyby obchodního zákoníku, která vznikla při projednávání doprovodné změny obchodního zákoníku v souvislosti s novelou zákona o přeměnách obchodních společností a družstev (doprovodná změna je obsahem novely obchodního zákoníku schválené jako zákon č. 355/2011 Sb.). Pozměňovací návrh omylem v § 38b novelizoval odstavec 2 namísto odstavce 1. V obchodním zákoníku tak dosud chybělo, jaké údaje se do obchodního rejstříku zapisují v případě rozdělení u nástupnické osoby. Novela tuto vadu odstraňuje a v odstavci 1 doplňuje, že v případě přeshraničního rozdělení se u rozdělované osoby do obchodního rejstříku zapisuje i údaj o zahraniční nástupnické právnické osobě. Kompletní nové znění § 38b je následující:

"(1) Při rozdělení právnické osoby (dále jen ,zápis rozdělení’) se do obchodního rejstříku u zanikající nebo rozdělované právnické osoby zapíše údaj, že zanikla rozštěpením nebo že došlo k odštěpení části jejího jmění, s uvedením firmy, sídla a identifikačního čísla všech nástupnických právnických osob. Při zápisu přeshraničního rozdělení se zapíše i údaj o zápisu zahraniční nástupnické právnické osoby do zahraničního obchodního rejstříku včetně čísla tohoto zápisu.

(2) U nástupnické osoby se zapíší

(3) Identifikační číslo u zahraniční právnické osoby se zapisuje pouze v případě, že jí bylo přiděleno."

Dosud je úprava doby splatnosti u obchodně-závazkových vztahů upravena v § 369a ObchZ, tedy standardní 30denní doba splatnosti pro případ, že si tuto otázku smluvní strany nedohodnou jinak. Současná úprava nebrání, aby byla splatnost sjednána kratší anebo delší. Novela uvedený problém řeší doplněním § 340 ObchZ (jedná se o pasáž ObchZ věnovanou době plnění) naprosto odchylně:

Pro případ, že splatnost nebude smluvně upravena, bude podle § 340 odst. 3 ObchZ platit:

"(3) Cenu za dodávku zboží nebo poskytnutí služeb ve vztazích podle § 261 odst. 1 nebo závazku dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu dlužníkovi je dlužník povinen zaplatit do 30 dnů

Smluvně lze dobu splatnosti dohodnout jinak. Pokud není dlužníkem veřejný zadavatel, tak bude podle § 340 ObchZ doba splatnosti omezena takto:

"(4) Smluvní strany si mohou sjednat dobu splatnosti delší než 60 dnů jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé."

Stručné shrnutí pro případy, kdy dlužníkem není veřejný zadavatel:

Bude-li věřitel delší než 60denní splatnost akceptovat (nebude uplatňovat žádné sankce z opožděné úhrady), nevzniká žádný problém. Věřitel svým chováním potvrzuje, že splatnost nepovažuje za hrubě nespravedlivou. Třetí strana může jen těžko poukazovat na hrubou nespravedlnost, protože věřitel není povinen žádné sankce za opožděnou úhradu uplatňovat.

Pokud by věřitel delší než 60denní splatnost neakceptoval a prohlásil by smluvní ujednání o době splatnosti za neplatné a na základě tohoto vyžadoval úroky z prodlení od zákonné 30denní doby splatnosti, bylo by na dlužníkovi prokázat, že ujednání bylo hrubě nespravedlivé. Z praktického hlediska je však každému jasné, že by věřitel pravděpodobně dosáhl úroků z prodlení, ale nepochybně by to byla poslední zakázka, kterou s příslušným odběratelem uzavřel. Zásadní otázkou je také posuzování insolvence - dlužník si sjedná splatnost za 180 dnů a tento závazek je schopen splnit; pokud by však byla sjednaná splatnost hrubě nespravedlivá a měla by se uplatnit 30denní zákonná splatnost, tento závazek není dlužník schopen splnit a problém je na světě.

Posuzování hrubé nespravedlnosti bude nepochybně otázkou výkladu. Nejprve je namístě objasnit cíl směrnice. Praxe, kdy je dlužníkům poskytován obchodní úvěr, znevýhodňuje zejména malé a střední podniky, které jsou nuceny si z důvodu kontraktu hledat cizí financování a pokud je nezískají, nemohou kontrakt uzavřít. Směrnice k otázce hrubé nespravedlivosti uvádí:

"Tato směrnice by měla zakázat zneužití smluvní svobody v neprospěch věřitele. V důsledku toho lze za takové zneužití považovat situace, kdy smluvní podmínka či praxe týkající se dne nebo lhůty splatnosti, sazby úroku z prodlení nebo náhrady nákladů spojených s vymáháním není opodstatněná podmínkami stanovenými pro dlužníky nebo slouží především účelu dosažení další dlužníkovy likvidity na úkor věřitele. Za tímto účelem a v souladu s akademickým návrhem společného referenčního rámce by jakákoli smluvní podmínka či praxe, jež se výrazně odchyluje od poctivých obchodních zvyklostí a je v rozporu s dobrou vírou a poctivým jednáním, měla být považována za nespravedlivou vůči věřiteli. Zejména přímé vyloučení nároku na účtování úroků by mělo být vždy považováno za hrubě nespravedlivé, zatímco vyloučení z nároku na náhradu nákladů spojených s vymáháním by mělo být považováno za hrubě nespravedlivé, neprokáže-li se něco jiného. Touto směrnicí by neměly být dotčeny vnitrostátní předpisy týkající se způsobu uzavírání smluv nebo upravující platnost smluvních podmínek, které jsou nespravedlivé vůči dlužníkovi.

Při určení, zda je smluvní podmínka či praxe hrubě nespravedlivá vůči věřiteli ve smyslu prvního pododstavce, se zváží všechny okolnosti případu, včetně:

Podle doplněného § 343b platí, že hrubě nespravedlivá je:

Stručně řečeno, pokud věřitel poskytuje dobrovolně obchodní úvěr - např. proto, aby dlužníkovi umožnil uzavření navazujícího obchodu - o hrubě nespravedlivou dohodu se nejedná. Pokud však delší splatnost dlužník využívá jako vnější zdroj financování, o hrubou nespravedlnost jde.

Pro případ, že je dlužníkem veřejný zadavatel, bude podle § 340 odst. 6 ObchZ platit: "(6) Je-li dlužníkem veřejný zadavatel, dobu splatnosti delší než 30 dní lze ujednat jen tehdy, pokud je to odůvodněno povahou závazku a doba splatnosti nepřesahuje 60 dnů, přičemž den doručení faktury nebo jiné výzvy obdobné povahy nesmí být předmětem smluvního ujednání; ustanovení odstavce 4 se nepoužije. Ustanovení věty první se použije i na vztahy mezi věřitelem a subdodavatelem, plní-li věřitel závazek veřejnému zadavateli prostřednictvím subdodavatele."

Uvedené omezení se týká obchodů, které se řídí zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách - tento zákon definuje veřejného zadavatele v § 2 odst. 2. Je-li dlužníkem veřejný zadavatel, je tedy omezení přísnější:

Jak je uvedeno v úvodu, Senát vrátil novelu Poslanecké sněmovně s pozměňovacím návrhem. Tento pozměňovací návrh se týkal právě veřejných zadavatelů - konkrétně odůvodnění povahy závazku. Podle senátního pozměňovacího návrhu by pro veřejného zadavatele, který je poskytovatelem zdravotních služeb, platilo, že povaha smluvního závazku vždy odůvodňuje prodloužení doby splatnosti až na 60 dnů. Poskytovatelé zdravotních služeb by si v případě přijetí senátního pozměňovacího návrhu (mělo se jednat o samostatný odstavec v § 340) mohli bez problémů dohodnout až 60denní splatnost. Tento senátní návrh však přijat nebyl a obchodní zákoník jej obsahovat nebude - pro poskytovatele zdravotních služeb z řad veřejných zadavatelů tak budou platit stejná pravidla jako pro všechny jiné veřejné zadavatele.

Novela obchodního zákoníku ve shodě se směrnicí umožňuje sjednat úhradu ve splátkách - zde žádné omezení není. Pokud není dlužníkem veřejný zadavatel, je splátkování v souladu se zásadou spravedlnosti a není důvod mu nijak bránit. Jako poněkud nelogické mi připadá, že splátkování je povoleno i vůči veřejným zadavatelům. Pochopitelně je otázkou hranice zneužití práva (úhrada 1 000 000 Kč ve splátkách 1 Kč za 60 dnů a splátka 999 999 Kč za 180 dnů by jím nepochybně byla), ale jinak toto řešení umožňuje veřejným zadavatelům vyhnout se omezením nové úpravy.

Aby nebylo ohroženo dosažení cílů směrnice, nařizuje tato, aby při obchodních transakcích maximální doba trvání přejímky nebo prohlídky zpravidla nepřekročila 30 kalendářních dnů. Je však umožněno, aby doba prohlídky překročila 30 kalendářních dnů, např. v případě zvláště složitých smluv, je-li to výslovně dohodnuto ve smlouvě nebo v zadávací dokumentaci a pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Toto pravidlo novela zakotvuje v tomto ustanovení § 340 ObchZ:

"(5) Je-li ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda bylo řádně splněno, nesmí být sjednaná doba takového převzetí nebo ověření delší než 30 dnů. Ujednat dobu převzetí nebo ověření delší než 30 dnů lze jen tehdy, není-li to vůči věřiteli hrubě nespravedlivé."

Součástí novely je také paušální náhrada škody, kterou bude možné požadovat po neplatičích i bez prokázání její výše (doplnění § 369 ObchZ):

"Věřitel má vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády." Podle směrnice má uvedená částka činit nejméně 40 EUR. Nařízením vlády by měla být stanovena na 1 200 Kč.

Podle směrnice má náhrada kompenzovat náklady spojené s vymáháním opožděné platby a kromě toho, že by měla mít preventivní účinky, jejím stanovením pevnou částkou by mělo dojít k úspoře administrativních a interních nákladů. O náhradě nákladů spojených s vymáháním by se mělo rozhodovat, aniž jsou dotčeny vnitrostátní předpisy, podle nichž může soud věřiteli přiznat jakoukoli další náhradu škody, která souvisí s opožděnou platbou dlužníka. Věřitel má kromě náhrady nákladů spojených s vymáháním nárok na přiměřenou náhradu za veškeré náklady spojené s vymáháním, které pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka. Mezi tyto náklady by mohly patřit mimo jiné výdaje za pověření advokáta či za využití služeb společnosti vymáhající pohledávky. Nárok na pevnou náhradu nákladů spojených s vymáháním má věřitel i bez nutnosti upomínat dlužníka o splnění dluhu. To samé platí i pro úroky z prodlení.

Protože směrnice zvyšuje minimální výši úroků z prodlení na úroveň referenční sazby centrální banky (v případě eurozóny sazby Evropské centrální banky) zvýšené nejméně o 8 procentních bodů, mělo by také dojít ke změně nařízení vlády upravujícího úroky z prodlení. Dosud jsou úroky stanoveny nařízením č. 142/1994 Sb. ve výši REPO sazby národní banky zvýšené o 7 procentních bodů, nově by se mělo připočítávat 8 procentních bodů. Nařízení č. 142/1994 Sb. by mělo od účinnosti novely obchodního zákoníku obsahovat jednak výše uvedenou paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním 1 200 Kč, jednak uvedenou změnu výpočtu úroku z prodlení.

Směrnice členským státům umožňuje, aby z režimu nové úpravy vyloučily smlouvy uzavřené před 16.3.2013. Například novelizace slovenského obchodného zákonníka od 1.2.2013 uvedené možnosti využila a novému režimu podrobuje až vztahy uzavřené od 1.2.2013. Novela obchodního zákoníku pouze stanovuje, že pokud došlo k prodlení s plněním závazku přede dnem nabytí účinnosti novely, posoudí se účinky tohoto prodlení podle dosavadních právních předpisů. To znamená, že náhradu nákladů spojených s vymáháním opožděné platby bude možné požadovat až z prodlení vzniklých po účinnosti nové úpravy.

Pokud jde o omezení doby splatnosti, měla by být ctěna zásada nepřípustné retroaktivity a omezení doby splatnosti zavedenou novelou obchodního zákoníku by se tedy nemělo vztahovat na smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti novely. Výslovně však tato zásada v přechodných ustanoveních novely zakotvena není.

Zákonné omezení doby splatnosti je ustanovením povahy, a proto jej novela řadí do seznamu ustanovení, od kterých se nelze odchýlit v § 263 odst. 1 ObchZ.

Obchodní zákoník je 1.1.2014 zrušen novým občanským zákoníkem. Omezení maximální doby splatnosti obdobné úpravě v novelizovaném obchodního zákoníku o 1.1.2014 nalezneme v § 1963 nového občanského zákoníku. Nový občanský zákoník neřeší paušální náhradu nákladů spojených s opožděnou platbou - tato by však měla (pro obchodní vztahy) zůstat zachována na úrovni 1 200 Kč (na základě nařízení vlády).