Penále a plná jurisdikce

Navíc v projednávané věci se ani plně nemohla uplatnit stěžovatelkou zmiňovaná možnost neomezeně předkládat důkazní návrhy. Tuto možnost sice Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře připouští, nicméně činí tak především ve věcech správního trestání (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015-71 ). Uvedená vstřícnost vůči žalobcům je přitom důsledkem zejména zásad spravedlivého procesu v řízeních o trestních obviněních, které se v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva uplatní i ve věcech správního trestání. Naproti tomu v daňových věcech má Nejvyšší správní soud na žalobce přísnější požadavky. Jak uvedl například v rozsudku ze dne 23. 2. 2012, čj. 1 Afs 7/2012-22 , „při přezkumu daňového rozhodnutí správním soudem je třeba v každém případě nalézat rozumnou rovnováhu, zohledňující jednak zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné, a zamezující zjevným obstrukcím daňového subjektu na straně druhé. Na provedení důkazů nově navržených teprve v řízení před krajským soudem je proto třeba trvat tehdy, pokud 1) soud přesvědčivě neodůvodní nadbytečnost jejich provedení a 2) tyto důkazy nemohly být navrženy již v řízení odvolacím.“ Jelikož v projednávané věci jsou předmětem sporu pouze doměřené daňové povinnosti, a nikoliv penále, které nebylo žalobou napadeným rozhodnutím uloženo, postupoval krajský soud správně, když tento důkazní návrh nepřipustil.