Lhůty ve správě daní - strana 3

Společnost s r. o. podala za rok 2019 daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob k 10. 8. 2020 (plná moc daňovému poradci). Kdy končí lhůta pro doměření daně a případnou kontrolu? 

Společník s. r. o. si v říjnu 2019 vyplatil podíly na zisku. Srážkovou daň, cca 500 000 Kč, zaplatil ve správné výši, ve lhůtě a na svůj správný daňový účet. Ale podíl na zisku nebyl uveden ve vyúčtování srážkové daně za rok 2019, účetní vykázala jen srážky z DPP. Nyní v květnu 2023 jsem při kontrole stavu účtů zjistila, že finanční správa eviduje na daňovém účtu srážkové daně FO přeplatek těch 500 000 Kč. Co teď s tím? Pravděpodobně již uplynula lhůta pro vyměření a placení daně. Takže dodatečné vyúčtování podat nelze? Co teď s tím? Napadlo mě přiznat srážkovou daň ve vyúčtování za 2020 v dodatečném vyúčtování. Myslím, že by s. r. o. neměly hrozit pokuty, penále, úroky, když peníze byly celou dobu na správném daňovém účtu. Nebo se mýlím? Prosím, poradíte lepší postup? Společník neuvažuje o tom, že by využil uplynutí lhůty pro vyměření daně a peníze si nechal vrátit.

Starobní důchodce pracující na DPP do limitu 10.000 Kč měsíčně neměl podepsané prohlášení poplatníka k dani. Prohlášení neměl podepsané ani v minulých letech i přesto, že neměl jiný pracovní poměr. Za rok 2022 podal daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob a zažádal o přeplatek na dani. V přechozích letech daňové přiznání nepodal. Ze mzdy mu byla sražena srážková daň. Lze podat zpětně daňové přiznání za rok 2021 atd. a žádat o přeplatek na dani? Případně kolik let zpětně?

V tomto článku bude pojednáno o problematice posečkání daně a následném vymáhání daňových nedoplatků u daňových dlužníků, kteří ne vždy nutně dodržují podmínky pro posečkání a současně nedbale plní své další daňové povinnosti. Přitom v souvislosti s touto jejich laxností dochází nezřídka ke vzniku daňových nedoplatků nezanedbatelné výše.

Plátce DPH musí dle zákona o DPH archivovat daňové doklady k DPH 10 let. Veškeré daňové doklady za zdaňovací období kalendářního roku 2012 archivuje 10 let po skončení období tj. do 31. 12. 2022. Může účetní jednotka skartovat daňové doklady již hned 1. 1. 2023?

Rok 2022 je definitivně za námi, a tak je třeba se vypořádat se svými daňovými povinnostmi. Předešlý rok je rokem plným změn. Došlo ke zvýšení minimální a průměrné mzdy, zvýšila se základní sleva na poplatníka, zavedla se sleva na zastavenou exekuci, došlo ke změnám v rámci osvobození výnosů z dluhopisů, snížil se nepeněžní příjem v případě používání manažerského vozidla zaměstnanci, limit pro odpočet darů se stanovil na výši 30 %, došlo k prodloužení mimořádných odpisů a mnoho dalších změn, které budou shrnuty v daném článku.

Společnost s r. o. bude tvořit rezervu na pěstební činnost. Do termínu pro podání daňového přiznání musí uložit finanční prostředky ve výši této rezervy na zvláštní účet. Termín pro podání DP je 3. 4. 202, nebo i 3. 7. 2023 s daňovým poradcem. Má na to vliv, že mohu přiznání podat elektronicky do 2. 5. 2023, chápu správně, že je to lhůta pro podání, ale není to termín.

FO podnikatel, starší generace v paušální dani za rok 2022, se rozhodl ukončit aktivní činnost, a tedy se k 31.12.2022 odhlásil na ŽÚ, proběhlo kolečko FÚ, OSSZ. Ale podle výkladu OSZZ není OSVČ již 31. 12. 2022 pojištěncem OSZZ, na to navazuje stanovisko FÚ = nejste podnikatel, nejste pojištěn k 31. 12. 2022, nesplnil jste podmínku paušální daně celý rok 2022, podejte DPFO klasicky za rok 2022. Doplatky jsou značné, protože náklady se neevidovaly a ani 60 % není to, co bylo vstupem do paušální daně zamýšleno. Pokud jsem ukončil OSVČ k 31. 12. 2022, je tím v zákoně myšlen okamžik 00:00:00 dne 30. 12. 2022 nebo 00:00:00 31. 12 .2022? Ppokud by byla ukončena činnost k 1. 1. 2023, bude OSSZ žádat zaplatit zálohu za jeden den nového měsíce, FÚ bude žádat podat přiznání na započatý rok 2023. Přece není možné se řídit v dobré víře „časomírou atomových hodin“, den končí o půlnoci. A pokud se tedy rozhodne OSVČ skončit rok 2022, končí přece 31. 12. 2022 a ne 1. 1. 2023, to nový rok začíná. 

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2022, čj. 6 Afs 150/2021-55

Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje, že objektivní prekluzivní desetiletá lhůta pro stanovení daně brání pouze stanovení daně (tzn. i dodatečného vyměření ať již v částce vyšší či nižší oproti původní dani) po jejím uplynutí, nikoliv však vydání jakéhokoli jiného procesního rozhodnutí v daňovém řízení. Takovým rozhodnutím je bezesporu právě i rozhodnutí, jímž se řízení zastavuje, neboť v něm nelze ze zákonem stanovených důvodů pokračovat, tedy nelze např. ani vyměřit či doměřit daň.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2022, čj. 6 Afs 183/2021-41

Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil stěžovatelce, že postup správce daně předcházející sepsání protokolu dne 2. 4. 2015 nebyl vyhledávací činností, jak deklaroval správce daně, ale daňovou kontrolou. Dle § 148 odst. 3 daňového řádu platí, že byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn. V projednávané věci není tímto dnem 2. 4. 2015, ale již den 5. 11. 2014, kdy správce daně zahájil kontrolní činnost v návaznosti na vymezení jejího předmětu a rozsahu (dne 3. 11. 2014).

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že jazykovým výkladem citovaného ustanovení lze dospět k závěru, že dané ustanovení nepodmiňuje stavení lhůty pro podání návrhu na zahájení řízení tím, že současně s žádostí o osvobození od soudních poplatků je nutno podat i samotný návrh na zahájení řízení ve věci samé. Jinak řečeno, žádost o osvobození od soudních poplatků lze podat kdykoliv v průběhu lhůty pro podání návrhu na zahájení řízení samostatně, aniž by společně s žádostí musel být podán i samotný návrh na zahájení řízení. V tomto smyslu je znění vykládaného ustanovení zákona jasné a nepřipouští jinou možnost výkladu. V daném případě je nutno zdůraznit, že v žádosti ze dne 30. 8. 2019 stěžovatelka uvedla, žádá o osvobození od soudního poplatku, k němuž povinnost úhrady vznikne podáním žaloby proti konkrétnímu rozhodnutí žalovaného, a současně jasně deklarovala i svůj úmysl tuto žalobu podat.

Není to tak dávno, kdy jsem v rámci své pracovní náplně prováděl mnoho místních šetření v rámci vyhledávací činnosti při správě daní. Postupem času jsem získal i zkušenosti z realizovaných daňových kontrol (se zaměřením na DPH). Měl jsem tedy za to, že dokážu i lidem nezasvěceným v daňové teorii jednoduše vysvětlit, jaký je rozdíl mezi místním šetřením a daňovou kontrolou. Z tohoto omylu jsem byl vyveden po řadě rozsudků Nejvyššího správního soudu, které se zabývaly tím, co je a co již není možné chápat pod termínem „mapování terénu“, čímž se má na mysli sběr podkladových informací. Tento článek si neklade za cíl obsáhle vysvětlit všechny okolnosti této problematiky, naopak se snaží navázat na „zmapované“ judikaturní větve, které jsou zpracovány v článku Tomáše Rozehnala s názvem „Místní šetření jako zastřený kontrolní postup?“ 1) , a dále je v souvislostech rozvést.

Jen pro informaci pak lze konstatovat, že podání podnětu na ochranu před nečinností a jeho vyřízení nelze činit opakovaně za účelem znovuobnovení lhůty k podání žaloby. Je věcí stěžovatele, jaký ve věci své žádosti zvolil procesní postup a s jakým časovým prodlením činil své úkony.

Při uplatnění ztráty platí pravidlo 3 + 5 pro kontrolu FÚ. Domníváme se, že vyšlo stanovisko Nejvyššího soudu, nebo jiné závazné instituce k výkladu daňového řádu. V zájmu standardního podnikatelského prostředí je i právní jistota. Pro uplatnění ztráty platí až 5 let, tedy 1 - 5. Uplatněním celé ztráty v daném horizontu 1 - 5 znamená uplatnění práva a nastupuje pravidlo + 3. Tedy výklad je 3 + (1 až 5). FÚ není krácen na právech kontrolu + 3. V neprospěch poplatníka a právní nejistoty je, že pokud uplatní ztrátu zcela v dalším roce, je uzavřeno účetní období a dle daňového řádu jsou 3 roky na provedení kontroly, takto by se doba prodloužila navíc o 4 roky a to jen z titulu, že mohl a měl právo uplatnit až 5 let, ale tím se staví nad povinnost + 3 ?

Správce daně je stejně jako daňový subjekt v rámci daňového řízení vázán lhůtami, které je povinen správce daně dodržovat. V praxi může být však matoucí, že některé lhůty nejsou stanoveny přímo zákonem, ale jsou upraveny v rámci pokynu Ministerstva financí ČR. Také se může stát, že správce daně lhůtu nedodrží, kdy pak může být potřeba, aby se daňový subjekt domáhal nápravy formou prostředků obrany, které mu zákon nabízí.

Má-li správce daně v § 36 odst. 2 daňového řádu stanovenou povinnost první žádosti o prodloužení lhůty vyhovět, je zřejmé, že není na jeho uvážení, zda považuje důvody, které k žádosti vedly, za závažné. U této žádosti tak správce daně důvody pro žádost o prodloužení lhůty nezkoumá. Není tak důvodu trvat na tom, že i tato žádost musí být odůvodněna.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 7. 7. 2022 ve věci C-194/21 Staatssecretaris van Financiën

V přiznání k dani z příjmů právnických osob jsme neprovedli dodanění závazků po splatnosti 36 měsíců (nyní 30 měsíců). Uplynula již lhůta pro podání dodatečného přiznání. Paragraf 148 zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád říká, že uplynutím lhůty, která je tříletá, zaniká správci daně pravomoc stanovit daň. Některé tyto závazky ještě evidujeme v účetnictví a postupně splácíme. Jak by to bylo při případné kontrole na finančním úřadě? Museli bychom závazky dodanit? Přesně nechápu odstavec 5 téhož paragrafu, který říká, že lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jeho počátku podle odst. 1.