Odvolání, obnova řízení, přezkum - strana 5

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 1 Afs 79/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 7 Afs 321/2018 , www.nssoud.cz

V následujícím příspěvku předkládám úvahu nad tím, zda je předvídatelnost práva v našem právním státě pro konzumenta tohoto práva dostatečná, když samy soudy neví a musí se rozhodovat v rozšířeném senátu. Poukazuji také na skutečnost, jak může dopadnout soudní přezkum, pokud soudy nereflektují na důkazy provedené správním orgánem v jejich souhrnu a nevyhodnotí samostatně a nezávisle správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem. Je logické, že soud nemá při své činnosti nahrazovat činnost správního orgánu, ale může uložit správnímu orgánu revizi, či doplnění samotného řízení.

Dne 28. března 2019 byl Veřejnou ochránkyní práv a Komorou daňových poradců ČR uspořádán seminář zabývající se problematikou náhrady škody způsobené při výkonu daňové správy. Semináře se zúčastnili také soudci nejvyšších soudů, advokáti, zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva financí a Generálního finančního ředitelství.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, čj. 2 Afs 249/2017-66

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 4 Afs 397/2018-32

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 5 Afs 60/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 1 Afs 435/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 5 Afs 209/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 10 Afs 371/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 10 Afs 227/2016 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 2 Afs 402/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 10 Afs 42/2017 , www.nssoud.cz

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 3 Afs 173/2017-37

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 Afs 156/2018-32

Lze tak shrnout, že omezení práva podávat žaloby za daňové subjekty, které jsou v insolvečním řízení, pouze na insolvenčního správce, pokud se pohledávka dotýká majetkové podstaty, není v rozporu s právem tohoto subjektu na spravedlivý proces a Nejvyšší správní soud nevidí žádný relevantní důvod k tomu, aby svoji dosavadní judikaturu v tomto směru jakkoliv revidoval.

V posuzovaném případě by oním soudním řízením nezbytným pro správné stanovení daně mělo být dle stěžovatelky řízení řešící stanovení spotřební daně vedené pod sp. zn. 30 Af 6/2011 . Dle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu se musí jednat o řízení řešící otázku, o níž je příslušný rozhodnout soud. Správu spotřebních daní dle § 1 odst. 3 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, vykonávají orgány celní správy České republiky. Správní soudy rozhodnutí celních orgánů pouze přezkoumávají, protože správní soudnictví je založeno (s výjimkou nečinnostních a zásahových žalob) na kasačním principu. Správní soud nemůže nezákonné správní rozhodnutí měnit ani nahrazovat vlastním rozhodnutím, nýbrž je může pouze zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení dle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010 – 65 ). Výjimku v tomto směru představuje právo soudu moderovat trest uložený za správní delikt (viz § 78 odst. 2 s. ř. s. ). Posouzení konkrétní otázky správním soudem může mít vliv na stanovení výše daně, avšak pouze v tom důsledku, že soud orgány finanční správy zaváže právním názorem a tyto orgány názor promítnou do následného rozhodnutí. Správní soudy proto nerozhodují o stanovení daně, tudíž nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že soudní přezkum spotřební daně může stavět prekluzivní lhůtu pro stanovení DPH dle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu , protože se nejedná o otázku, o níž je příslušný rozhodnout soud.

Krajskému soudu je třeba konečně vytknout i to, že neuvedl, jak má stěžovatel (žalovaný) v dalším řízení postupovat, což samo o sobě může založit nepřezkoumatelnost rozsudku.

Z výše uvedené judikatury, byť se týkala aplikace § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků , je zjevné, že ke stanovení a vyměření daně postupem dle § 140 daňového řádu (jehož textace je shodná se zněním § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a jediný rozdíl je v povinnosti vyhotovit platební výměr) nemůže správce daně přistoupit automaticky a bez provedení jakékoli úvahy o tom, zda údaje v daňovém přiznání uvedené, resp. daň zde vyčíslenou lze bez dalšího akceptovat a takto vyměřit, tedy mít za to, že daň se neodchyluje. Nelze proto souhlasit s názorem krajského soudu, že „správce daně daň žádným způsobem nezkoumá, nehodnotí, neposuzuje zákonnost výše základu daně, daně a jejich právního a skutkového základu. Nelze proto dovozovat, že by tento typ rozhodnutí mohl být stižen nezákonností, ani to, že by ji bylo možno přičítat správci daně.“ Skutečnost, že správce daně stanoví a vyměří daň postupem dle § 140 daňového řádu , při respektování cíle správy daní, tak, jak je stanoven v § 1 odst. 2 daňového řádu a základních zásad správy daní, dle názoru Nejvyššího správního soudu nevylučuje následnou možnou aplikaci § 254 odst. 1 daňového řádu v případě vzniku přeplatku v důsledku pozdějšího (nižšího) doměření daně správcem daně.

Stěžovatel zde dostál podmínce vyčerpání opravných prostředků, neboť v zákonem stanovené lhůtě řádně podal odvolání proti platebnímu výměru. Vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo ze zákona zastaveno a bylo tak zamezeno věcnému přezkumu rozhodnutí, stěžovatel neměl možnost jiného řádného opravného prostředku, který by mu zákon umožnil použít, a žaloba ve správním soudnictví musí být za těchto okolností přípustná. Jakákoliv jiná úvaha vede k tomu, že by rozhodnutí správce daně o vyměření daně nebylo věcně přezkoumatelné, což by odporovalo principu přezkumu správních rozhodnutí soudem tak, jak je zakotven v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod . Ten uvádí, že přezkum správních rozhodnutí lze vyloučit pouze zákonem. Rozhodnou skutečností se tedy jeví zákonná konstrukce zakládající jako následek provedení přezkumného jednání dle insolvenčního zákona zastavení nalézacího daňového řízení a nabytí právní moci dosud nepravomocného rozhodnutí. Zákon však v žádném ustanovení explicitně nestanoví vyloučení přezkumu takového rozhodnutí soudem, je proto nutno na něj nahlížet jako na rozhodnutí, proti kterému nejsou ze zákona přípustné žádné řádné opravné prostředky, a tedy splňuje podmínku pro přípustnost správní žaloby. V pochybnostech o tom, zda určitý úkon může být předmětem přezkumu či nikoliv, je vždy zapotřebí se přiklonit k závěru, že jej přezkoumat lze (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 207/2005-55 , publikovaný pod č. 1472/2008 Sb. NSS ). V souvislosti s nyní nastalou situací tak Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v rámci soudního přezkumu nemá krajský soud možnost zrušit rozhodnutí odvolacího orgánu, neboť to nebylo vydáno. V případě, že se platební výměr ukáže jako nezákonný, nezbude krajskému soudu nic jiného, než jej zrušit. Nalézací daňové řízení pak bude zastaveno.