Dokazování - strana 3

Přestože se plnění registrační povinnosti vůči správci daně zdá být na první pohled jen rutinní formalitou, stále přibývají soudní spory, které řeší problematické otázky. V našem časopise jsme se výběrem z judikatury z této oblasti zabývali v č. 3/2015 v článku „Registrační údaje v judikatuře správních soudů“ a v č. 5/2020 v článku „Registrace za plátce DPH v judikatuře správních soudů“. V úvodu tedy nejprve shrneme rozsudky z předchozích příspěvků a poté se budeme věnovat novějším soudním rozhodnutím.

Cílem tohoto článku je analyzovat problematiku obchodování s mincemi vyrobenými z drahých kovů a nabídnout právní názor a řešení, spočívající v určení korektního daňového režimu. Pomíjeny jsou mince vyrobené ze zlata, neboť investiční zlato (vč. zlatých mincí), které splňuje zákonem předepsané podmínky, spadá pod zvláštní režim pro investiční zlato dle § 92 zákona o DPH , a proto je obchodování s ním osvobozeno od daně bez nároku na odpočet daně. 1)

OSVČ, nyní paušální režim, prodej použitého zboží ze zahraničí v ČR (nákup i prodej ve větší míře probíhá pouze s nepodnikateli). Po překročení obratu (případně možná i dříve) se stane plátcem DPH, následně bude uplatňovat skutečné výdaje. Možnou „novou“ překážkou však bude, že nákup použitého zboží (luxusní kabelky, boty) probíhá od neplátců (soukromníků, nepodnikatelů) ze zahraničí (IT, DE) přes portály typu vinted, aukro, atp. K nákupu není možné dostávat kupní smlouvy, lze doložit nákup jen přes pohyby na účtu (nic není nakupováno za hotové) + mailovou komunikací nebo výpisem objednávek z daného portálu (včetně fotek, popisu a ceny). Je možné prokazovat skutečné výdaje za nákupy zboží od nepodnikatelů tímto způsobem? Případně, jakým jiným způsobem dokazovat při případné kontrole oprávněnost výdajů OSVČ z hlediska DPFO? A dále si trochu nevím rady s DPH. Je mi jasné, že při prodeji bude moci být uplatněn § 90 zvláštní režim použitého zboží. Ale jak je to s DPH pak při pořizování zboží ze zahraničí? Podle § 5 by měl zde odvádět DPH z té nákupní ceny zboží? Ale nemůže si proti tomu nic odečíst, protože vlastně daňové doklady mít nebude.

Samotná zpráva ale obsahuje z podstatné části jen sdělení výsledků šetření, bez přiložení nějakých zpráv či podrobnějšího vysvětlení postupu. To se týká např. žalovaným často používané informace o tom, že se stěžovatelův odběratel vědomě účastnil obchodu s falešnými obchodními fakturami, případně naznačení toho, že stěžovatelův odběratel byl součástí karuselového podvodu páchaného na území Česka, Polska a Maďarska (blíže srov. odpověď na č. l. 25 daňového spisu). NSS tím neříká, že daňové orgány jiného členského státu nemohou takové informace v rámci výměny uvést, z povahy věci ale pak české daňové orgány musí brát tyto informace jen jako doprovodné a nanejvýš jimi dokreslit své závěry opřené o jiné důkazy. To samo o sobě z rozhodnutí žalovaného příliš patrné není. Žalovaný v tomto ohledu jistě mohl postupovat pečlivěji (žalovaný např. na některých místech přehledně nerozlišuje, jaké závěry vzešly z postupu polských orgánů jako celku, a co naopak přímo vypověděl stěžovatelův odběratel). Podobně mohl žalovaný podrobněji pracovat i se závěrem, že deklarovaný polský odběratel také působil jako zprostředkovatel stěžovatele (byť je k němu v odpovědi polských orgánů přiložena alespoň smlouva, která to má dokládat), konkrétně mohl zvážit, zda tato informace jako taková vylučuje dodání zboží odběrateli.

Provádění dokazování podle § 115 daňového řádu je nutno chápat v širším smyslu. Kdykoliv odvolací orgán provádí dokazování, je povinen seznámit odvolatele s výsledkem svých úvah. Provádění dokazování se pak projevuje tím, že v určitých místech dokazování odvolací orgán zasahuje do úvah správce daně. A contrario, nevyjádří-li odvolací orgán bezpodmínečný souhlas s provedeným dokazováním v prvním stupni, platí, že sám prováděl dokazování (Lichnovský, O. In: Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kol. Daňový řád. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 526). NSS se neztotožňuje s argumentací stěžovatele, že webovými stránkami neprováděl dokazování. Ve skutečnosti totiž stěžovatel provedl důkaz jejich ohledáním, aniž o něm pořídil protokol a aniž žalobkyni umožnil se k němu vyjádřit. Ostatně i v bodu 33 napadeného rozhodnutí stěžovatel uvádí, že „provedl ohledání webových stránek“. Správní orgán nemůže podle potřeby volit, zda v konkrétním případě odkazuje na webovou stránku pouze pro zvýšení přesvědčivosti své argumentace, nebo zda provádí dokazování.

V případě nesouhlasu s rozhodnutími správce daně je řádným opravným prostředkem odvolání. Při jeho posuzování se však můžeme setkat nejen s problémy týkajícími se daně samotné, ale i s chybami či nedostatky při jeho podávání či vyřízení. V dnešním výběru rozsudků se zaměříme na tuto oblast. V našem časopise jsme již v čísle 1/2022 zveřejnili článek „Nad judikaturou správních soudů při zahajování odvolacího řízení“. V úvodu tohoto příspěvku shrneme stručně závěry rozsudků ze zmíněného příspěvku a poté se budeme věnovat další judikatuře z uvedené oblasti.

Za situace, kdy spolu dvě společnosti obchodují, plní si své závazky vůči správci daně, není prokázáno personální propojení nebo spojení za účelem podvodného vylákání daňové výhody na úkor státního rozpočtu a obě smluvní strany shodně potvrdí, že zdanitelné plnění jedna z nich dodala, druhá převzala a zaplatila, a tato tvrzení nejsou jinými zjištěními dostatečně zpochybněna, nelze dle Nejvyššího správního soudu diskvalifikovat z použití svědeckou výpověď pouze proto, že svědek s odstupem času není schopen odpovědět na některé konkrétní otázky správce daně.

Nejvyšší správní soud nejprve opakuje, že daňový subjekt má povinnost prokazovat pouze to, co sám tvrdí. Pokud tedy jedním ze stěžejních důvodů, proč správce daně neuznal svědeckou výpověď jako prokazující přijetí zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele, je, že nebylo prokázáno, kdo byl dodavatelem deklarovaného dodavatele stěžovatele, jedná se o nepřípustné rozšiřování důkazního břemene. Stěžovatel totiž nemá povinnost v daňovém tvrzení uvést, kdo je dodavatelem jeho dodavatele. Není tak přípustné, aby stěžejním důvodem pochybností správce daně bylo neprokázání přijetí zboží deklarovaným dodavatelem od v pořadí dalšího dodavatele, protože to není něco, co by měl daňový subjekt v řízení dokazovat. Jistěže nic nebrání daňovému subjektu, aby informaci o jistých či pravděpodobných dodavatelích svých dodavatelů správci daně sdělil, má-li ji k dispozici. Tato informace může za určitých okolností posílit průkaznost tvrzení daňového subjektu. Obecně však daňový subjekt není povinen prokazovat skutečnosti, jež se odehrály mimo jeho sféru.

V průběhu dalšího řízení bude krajský soud vycházet z tohoto právního názoru: žalobní námitky týkající se zjišťování skutkového stavu v daňovém řízení je třeba posoudit diferencovaně ve vztahu k DPH a k dani z příjmů. V prvém případě (DPH) bude krajský soud vycházet ze závěrů rozšířeného senátu NSS, které byly vyjádřeny v rozsudku ve věci Kemwater ProChemie. V druhém případě (ve vztahu k dani z příjmů) krajský soud v mezích žalobních námitek posoudí, zda měl stěžovatel v daňovém řízení možnost transakci vysvětlit a předložit ucelený soubor důkazních prostředků svědčících případně o tom, že uplatněný výdaj byl daňově účinný na podkladě jiných skutkových okolností. Tento právní názor je pro krajský soud závazný (§ 110 odst. 4 s. ř. s. ).

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. 12. 2022 ve věci C-512/21 Aquila Part Prod Com

Článek si klade za cíl nabídnout pohled z perspektivy správce daně na problematiku (nejen) podvodů na DPH, na aktuální související judikaturu a její uchopení, přičemž nabízí i přímou reakci na příspěvek Ondřeje Lichnovského s názvem Podvody na DPH a jejich prokazování III, který uvedeným článkem vybízel k doktrinální diskusi. Účelem tohoto příspěvku není rozporovat rozsudky soudů či oponovat odborné veřejnosti nebo daňovým subjektům, potažmo jejich zástupcům, avšak je vhodné korigovat některé, ve výše uvedeném článku prezentované, názory neoprávněně kladené na vrub správce daně (nejen v oblasti daňových podvodů) a rovněž nabídnout i reálný pohled na možnosti Finanční správy. 1)

Krajský soud v bodu 20 přezkoumávaného rozsudku nesprávně uzavřel, že stěžovatel vlastně nijak neupřesnil, co podle něj měla žalobkyně učinit a neučinila. Stěžovatel totiž své požadavky vyslovil – a shrnul je v bodu 75 svého rozhodnutí. Nelze však ani obecně souhlasit s tím, že by stěžovatel (správce daně) nebyl vůbec povinen daňovému subjektu sdělit, jaká opatření měl přijmout. Platí, že kvalita odpovědi správce daně se odvíjí od kvality argumentů předložených daňovým subjektem. Jestliže, jako i v tomto případě, daňový subjekt nabídne pouze dílčí a nedůvěryhodné argumenty, postačí obecnější závěry správce daně – přesně takové, jaké stěžovatel nabídl zde.

Stěžovatelka předložila daňové doklady a smlouvy o reklamě, podle kterých reklamu dodala společnost Insider Solution. Při dodavatelově daňové kontrole však vyšlo najevo, že reklamu nezajišťoval sám, ale prostřednictvím subdodavatele Anderas Invest. Ten reklamu zajišťoval také subdodavatelsky a odkázal na dalšího subdodavatele, BEDMA CONSULTING, a ten zase na subdodavatele BEON LOGISTICS, jehož jednatelka vypověděla, že o činnosti společnosti nic neví, ani neví, kdo za ni jedná a vystavuje faktury. Nebylo tedy jasné, kdo reklamu skutečně dodal, což dodavatel neobjasnil. Neprokázal ani, že sám vykonával jakoukoliv ekonomickou činnost.

Rozsahem plnění je třeba obecně rozumět množství dodaného zboží či poskytnutých služeb (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2021, č. j. 6 Afs 235/2020 - 76, bod 18). Neprokázání rozsahu plnění postačuje k neuznání nároku na odpočet daně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 4 Afs 402/2020 - 63, bod 32). Opačný výklad, prosazovaný stěžovatelkou, má neudržitelné důsledky: například je-li prokázána dodávka jediného kusu zboží, zjevně nelze nárokoval odpočet za dodávku libovolného množství kusů téhož zboží, aniž by takové dodávky byly jakkoliv doloženy.

Kontrolní hlášení k DPH jsou již zavedenou povinností plátců DPH vůči státu. Vzhledem k poměrně přísným pravidlům a sankcím při jejich nedodržení se v této oblasti objevila řada soudních sporů, ze kterých Vám nabízíme jejich výběr.

Není totiž povinností daňového subjektu při označování svědka podrobně uvádět, co má být jeho výpovědí prokázáno, neboť by tím došlo k nahrazení tohoto procesního úkonu. Navíc budoucí obsah svědeckého výslechu ani nemůže být daňovému subjektu znám. Postačuje tedy, pokud na základě informací, které daňový subjekt uvede, bude možné řádně posoudit, zda výslech svědka může v projednávané věci přinést relevantní zjištění.

Neprovedení důkazu pro nadbytečnost je tak zásadně možné jen tehdy, když je nějaká skutečnost již nade všechnu rozumnou pochybnost prokázána jinými důkazy a je vyloučeno, že by mohl přispět k objasnění nějaké otázky, jež je v daném řízení významná. Odmítnutí provedení důkazů bylo přitom přípustné jen tehdy, kdyby jejich nadbytečnost či irelevantnost byla zcela nepochybná. Nebylo však možné odmítnout provést další dokazování jen proto, že by jeho výsledek mohl být v rozporu s již provedenými důkazy, tím spíše za situace, kdy jsou tyto ve vzájemném rozporu. Žalovaný tak ve skutečnosti při odůvodnění odmítnutí provedení důkazních návrhů vzal z provedených výpovědí svědků za prokázané vše, co by mohlo svědčit v neprospěch stěžovatelky, zejména vyjádření jednatelů některých deklarovaných dodavatelů, že práce zajišťovali svými vlastními zaměstnanci, a na základě těchto tvrzení odmítl důkazní návrhy stěžovatelky, aby následně dospěl k závěru, že neunesla své důkazní břemeno. Takový postup však byl nepřípustný, neboť znemožnil stěžovatelce prokázat rozhodné skutečnosti.

Právní názor krajského soudu lze shrnout následovně: uskutečnila-li se transakce týkající se nákupu a prodeje šrotu, což správní orgány nezpochybnily, musel v jejím rámci žalobce vynaložit nějaký náklad na nákup šrotu, a pokud neprokázal jeho exaktní výši (která má být daňově uznatelným výdajem), má mu správce daně uznat alespoň minimální náklady, které mu musely s pořízením šrotu vzniknout. Krajský soud tedy vyjádřil srozumitelně a dostatečně jasně právní názor, že nelze vyloučit veškeré náklady žalobce, které souvisí s jinak nepochybně existující konkrétní transakcí (nákup a prodej sporného šrotu), ale je třeba zohlednit k přímo souvisejícímu zdaňovanému příjmu přiměřený výdaj. Pouze na okraj zdejší soud dodává, že stanovení výše uznatelného výdaje v projednávané věci nelze striktně vzato považovat za stanovení daně podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1 a 2 daňového řádu . Cílem totiž není nějaký odhad daňové povinnosti připadající na posuzovanou transakci. V podstatě se jedná o snížení důkazního standardu ve vztahu k výši souvisejících nákladů, v kombinaci s nepřímými důkazy. Při stanovení množství nakoupeného kovového šrotu i jeho ceny je totiž možné vycházet z reálných údajů plynoucích z účetnictví žalobce (inventury, skladová evidence, výkupní ceny šrotu apod.), což jsou právě ony „pomůcky“ ke stanovení minimální nutné výše výdajů na pořízení kovového šrotu.

Správné a průkazné doložení jízd pro služební potřebu a obdobných plnění nemusí být vždy jednoduché. V praxi jde o mnoho činností, které nejsou vždy bezprostředně po jejich uskutečnění zaznamenány, svou roli hraje také to, že v mnohých případech jde o položky individuálního charakteru, kde chybí případná nestranná osoba, která je může potvrdit. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury.

S přítelem oba podnikáme z domova, oba máme svou s. r. o., činnost klientům lze poskytovat vzdáleně. Vlastníkem domu je přítel. Na svá podnikání máme v domě vyčleněnou každý svou místnost. Můžeme podle specifického klíče (např. podle podlahové plochy) rozdělit spotřebu energií na daná s.r.o.? Obě s.r.o. mají virtuální sídlo, oba jsme ve svých s.r.o. v nějakém zaměstnaneckém poměru. Stačí pro daňovou uznatelnost nákladů sepsat dohodu mezi s.r.o. a zaměstnancem o náhradě spotřeby energie k podnikání? Jakým způsobem budeme do účetnictví s.r.o. dokládat náhradu spotřebované energie? Pouze nějakou formou čestného prohlášení s výpočtem spotřeby podle faktury a podlahové plochy daných místností? Přítel používá místnost výhradně jen k podnikání své s.r.o., já využívám místnost částečně na práci pro své s.r.o. a částečně pro jiného zaměstnavatele (poměr dokážu stanovit podle odpracovaných hodin pro druhého zaměstnavatele). Jiným způsobem nejsou místnosti využívány. Bude na straně FO tento příjem podléhat zdanění nebo odvodům?