Dokazování - strana 4

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 24. 11. 2022 ve věci C-596/21 Finanzamt M (Étendue du droit a déduction de la TVA)

Správná formulace plné moci je důležitá nejen pro daňový subjekt, ale i pro správce daně. Pokud ji nesprávně posoudí, může se mu stát, že bude doručovat své písemnosti do nesprávných rukou či jednat s neoprávněnou osobou, což může způsobit nezákonnost některých jeho kroků. Zajímavým rozsudkům z této oblasti se budeme věnovat v následujícím příspěvku.

Z uvedeného vyplývá, že primárním splněním formální podmínky v podobě předložení daňových dokladů s předepsanými náležitostmi daňovým subjektem je založena jakási vyvratitelná domněnka, že je současně splněna i podmínka hmotněprávní (první krok). To platí, dokud správce daně své důkazní břemeno, jež na něj předložením formálně perfektních dokladů přešlo, neunese tím, že dostatečně zpochybní uskutečnění zdanitelného plnění tak, jak je v daňových dokladech deklarováno (druhý krok). Učiní-li tak, přejde důkazní břemeno zpět na daňový subjekt, který je povinen prokázat pravdivost svých tvrzení ve vztahu k dané obchodní transakci dalšími důkazy, zpravidla již jinými než vlastním účetnictvím (vyvrácení pochybností), popř. musí svá tvrzení korigovat (třetí krok). Po splnění formální podmínky tak povinnost prokazovat splnění podmínky hmotněprávní, v podobě předkládání dalších dokladů, stíhá daňový subjekt až tehdy, pokud správce daně unese své důkazní břemeno. Do té doby jej žádná (další) důkazní povinnost netíží a není proto povinen nad rámec předložených daňových dokladů cokoli tvrdit, natož prokazovat. Proto by mu ani nemohlo být kladeno k tíži případné neprokázání faktického uskutečnění plnění. Přejde-li důkazní břemeno zpět na daňový subjekt, neprokázání pravdivosti jeho původních tvrzení ohledně dané obchodní transakce nezakládá (další) pochybnosti správce daně, nýbrž může představovat důvod pro neuznání nároku na odpočet DPH. Správce daně v průběhu prvostupňového daňového řízení zakládal existenci a prokázání části svých vážných a důvodných pochybností na tom, že žalobkyně věrohodným způsobem neprokázala soulad předložených dokladů se skutečností, neboť nedoložila, že plnění skutečně převzala od deklarovaných dodavatelů. Shodně argumentoval i stěžovatel ve svém rozhodnutí, ve vyjádření k žalobě i kasační stížnosti. Krajský soud však takový přístup odmítl. Ani Nejvyšší správní soud obecně nesouhlasí s názorem, že nepředložení dalších dokladů prokazujících faktické uskutečnění plnění v situaci, kdy správce daně disponuje daňovým dokladem vztahujícím se ke spornému plnění, aniž tento doklad jakkoli zpochybní a svou pochybnost náležitě vyjádří, sama o sobě bez dalšího zakládá pochybnost o předloženém dokladu. Takový výklad důkazního břemene v daňovém řízení je mylný.

Skutečnost, že daňový subjekt mohl přitom porušit zákon o účetnictví (jak opakovaně odkazuje žalovaný), přitom automaticky neznamená nemožnost uznat jinak věrohodně prokázaný náklad ve smyslu zákona o daních z příjmů .

Po rozvodu manželství bylo dítě soudně svěřeno do péče matky. Faktický stav je však takový, že se bývalí manželé, jakožto rodiče dítěte, dohodli tak, že dítě je víceméně ve střídavé péči. Může pak rozvedený poplatník, otec, uplatnit v souladu s dohodou ve svém daňovém přiznání daňové zvýhodnění na dítě a školkovné, které hradí?

Institut nespolehlivého plátce DPH bezesporu komplikuje podnikatelskou činnost jak subjektu, který je za nespolehlivého plátce označen, tak jeho obchodních partnerů, kterým se může stát, že budou za neodvedenou daň nespolehlivého plátce ručit. Proto bývá často zdrojem sporů, zda skutečně byly splněny podmínky pro označení touto charakteristikou ze strany správce daně. Této oblasti je věnovaný dnešní výběr z judikatury.

Lze tak uzavřít, že žalovaný a krajský soud neodůvodněně po stěžovatelce požadovali předložení jmenného seznamu pracovníků podílejících se na uskutečnění zdanitelných plnění, aniž by zároveň dostatečně zvážili, zdali byl takový požadavek fakticky proveditelný či je-li vedení obdobných seznamů v obchodní praxi obvyklé. Nejvyšší správní soud nadto v posuzovaném případě dospěl k závěru, že žalovaný a krajský soud neodůvodněně za předmět zdanitelných plnění považovali výlučně poskytnutí pracovních sil, respektive tento závěr spolehlivě nevyplýval ze zjištěného skutkového stavu. Ačkoli pak krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že správci daně vznikly rovněž další pochybnosti, jež řádně popsal, zároveň dospěl k závěru, že již pouhá pochybnost ohledně nedostatečné personální kapacity dodavatelů stěžovatelky v souvislosti se skutečností, že neprokázala, kteří pracovníci se podíleli na uskutečnění zdanitelných plnění, byla sama o sobě dostačujícím důvodem pro odepření odpočtu na DPH. Z napadeného rozsudku je současně zřejmé, že se krajský soud dále nezabýval skutečností, zdali stěžovatelka předložením ostatních daňových dokladů, soupisů provedených prací a jejich příloh případně dalších podkladů unesla své důkazní břemeno. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval, krajský soud dovodil, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno již nepředložením jmenného seznamu, z něhož by vyplývala konkrétní identifikace pracovníků podílejících se na provedení deklarovaných prací a jejich příslušnost k dodavatelům či případným subdodavatelům. Dospěl-li současně Nejvyšší správní soud k závěru, že z relevantních skutkových okolností případu přesvědčivě nevyplývala skutečnost, že předmětem posuzovaných zdanitelných plnění nebylo poskytování výlučně pracovních sil stěžovatelce, je nutno požadavek na předložení předmětného jmenného seznamu pracovníků považovat za bezpředmětný.

Kasační soud souhlasí s krajským soudem, že nekontaktnost dodavatele je pouze prvotním zdrojem pochybností správce daně. Sama o sobě však nepředstavuje tak závažnou skutečnost, která by bez dalšího mohla vést k nepřiznání nároku na odpočet DPH.

Stěžovatel totiž zcela opomíjí skutečnost, že u podvodu na DPH je třeba odlišovat trestněprávní a daňovou rovinu účasti na podvodu. Skutečnost, že se na daňový subjekt, který věděl nebo vědět měl a mohl, že se účastní řetězce zatíženého podvodem na DPH, hledí v rámci daňového řízení jako na spolupachatele podvodu, nezakládá bez dalšího jeho trestní odpovědnost, důsledkem je pouze ztráta nároku na odpočet.

Povinnost sepsat protokol, tzn. vytvořit listinu, která věrně zachycuje obsah jednání, seznámit s ní účastníky jednání a nechat je protokol podepsat (viz § 60 a § 62 daňového řádu ), je důležitá zejména proto, aby měl protokol výpovědní hodnotu ohledně obsahu a průběhu jednání. Domluva, že část jednání bude „neoficiální“, tudíž „nezaprotokolovaná“, může ve svém důsledku zpochybnit jakékoli pozdější zaznamenání průběhu a obsahu ústního jednání, které nemá povahu protokolu. Smyslem protokolace je právě zachytit ústní jednání, jak skutečně proběhlo. V opačném případě, kdy se na základě vzájemné dohody obou zúčastněných stran protokoluje něco jiného, než skutečný a úplný průběh jednání, se všichni účastníci ústního jednání vystavují ztížené situaci při budoucím prokazování obsahu jednání, ale především tím popírají samotný smysl protokolace.

Nejistota o dodavateli narušuje neutralitu DPH. Je tomu tak proto, že právě ztotožněním konkrétního dodavatele coby osoby povinné k dani se potvrzuje, že konkrétní zboží dodala osoba, která je součástí systému DPH. Daň na výstupu osoby povinné k dani se „páruje“ s daní na vstupu jiné osoby povinné k dani. V opačném případě by osobě povinné k dani postačilo tvrdit, že za dané zboží zaplatila, použila ho k deklarovanému účelu a sama je osobou povinnou k dani; přitom by však plnění mohla nabýt od neplátce. Tím by se narušila neutralita DPH – nebyla by odvedena část DPH na výstupu, ačkoliv by stejná část později byla uplatněna na vstupu při odpočtu daně.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2022, čj. 9 Afs 216/2020-41

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2022, čj. 2 Afs 407/2020-32

V případě pozdního plnění daňových povinností je třeba rozlišovat opožděné podání formuláře daňového tvrzení a opožděnou platbu daně. Zatímco v prvním případě je sankcí pokuta za opožděné tvrzení daně, ve druhém úroky z prodlení. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat pokutám za opožděné tvrzení daně.V našem časopise jsme se touto problematikou zabývali již v čísle 1/2020. V úvodu tedy tradičně shrneme judikaturu z předcházejícího příspěvku.

Nejvyšší správní soud před koncem roku 2022 přinesl plátcům daně z přidané hodnoty pod stromeček dárek v podobě rozsudku sp. zn. 10 Afs 513/2021 , ze dne 25. 11. 2022, ve kterém poskytl několik svých odpovědí na otázky, které dlouhou dobu v souvislosti s aplikací institutu nespolehlivého plátce rezonovaly odbornou veřejností. A jak už to tak bývá, jak na některé z těchto otázek správní soud odpověděl, některé jiné se v souvislosti s tím otevřely anebo budou i ty stávající potřebovat časem dovysvětlení. V tomto článku bych se proto rád zaměřil nejen na to, co se podařilo Nejvyššímu správnímu soudu vysvětlit, ale též i na to, kde jisté pochybnosti zůstávají.

Není tedy například zřejmé, jaké je jeho stanovisko ke klíčové otázce, zda pro neunesení důkazního břemene stěžovatelky postačovalo (jak dovozovaly daňové orgány), že nebylo možné určit konkrétní fyzické osoby, které služby prováděly. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že by bylo nanejvýš vhodné, aby krajský soud osvětlil, zda je či není potřebné, aby při poskytování triviálních služeb (ostraha objektu a zimní údržba, tj. fakticky úklid sněhu) odběratel zjišťoval a dokládal totožnost konkrétních fyzických osob, které práce prováděly. Dále je nezbytné, aby se krajský soud ve světle žalobní argumentace zabýval jednotlivými důkazními návrhy, jimž daňové orgány nevyhověly. Nakonec, nad rámec výše uvedeného, Nejvyšší správní soud též považuje za velmi zjednodušené tvrzení krajského soudu, že by měl každý daňový subjekt vyžadovat od dodavatelů řádné účetní doklady a zajistit si pro případ potřeby i další důkazní prostředky pro budoucí daňové řízení (viz odstavec [6] výše). Jakkoli je zde dán princip profesionality obchodníka, v jehož rámci je třeba vyžadovat určitou obezřetnost a řádné vedení účetnictví a dalších dokladů spojených s podnikáním, není možné paušálně a bez důkladného uvážení tvrdit, že by si podnikatel musel opatřovat nespecifikované důkazní prostředky, tak aby vždy v budoucnu vyhověl požadavkům daňových orgánů. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že podnikáním je samostatná a soustavná činnost na vlastní účet a odpovědnost se záměrem dosažení zisku (§ 420 odst. 1 občanského zákoníku ); právě toto je hlavní účel podnikatelské aktivity. Naopak účelem podnikání jistě není ničím neohraničené shromažďování listin a kontaktů na potenciální svědky pro účely možného daňového řízení v budoucnu.

Zásada subsidiarity je nedílnou součástí soudního přezkumu aktů veřejné správy. Stanoví hranici, po jejímž překročení je možné obrátit se na správní soud. Dá se na ni nahlížet dvěma pohledy – formálním (kdy se lze na soud obracet) a materiálním (s čím a v jakém rozsahu). V praxi se tak řeší, jaké žalobní typy je možné využít, popřípadě v jakém okamžiku. Výjimečné nejsou ani spory o koncentraci dokazování, resp. o možnost jeho přenesení ze správního do soudního řízení. V článku se budu věnovat formální stránce subsidiarity, konkrétně jednomu případu, u kterého se domnívám, že zmíněný princip dodržen nebyl. Konkrétně se jedná o spor vedený před Krajským soudem v Praze (sp. zn. 43 Af 4/2019 ze dne 28. 1. 2021) a následně před Nejvyšším správním soudem (sp. zn. 2 Afs 25/2021 ze dne 26. 10. 2022). Správní soudy posvětily postup, kdy bylo žalobou napadeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by došlo k vyčerpání řádných opravných prostředků ochrany.

    Přeplatek na dani – výběr z judikatury správních soudů Ing. Zdeněk Burda, daňový poradce, BD Consult, s. r. o. Jestliže úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního...

Dokazování hraje klíčovou roli v zásadě v rámci každého soudního, daňového či správního procesu, a to ve vztahu ke zjištění skutkového stavu věci, v ideálním světě co nejvíce se přibližujícího ke skutečnému a pravdivému skutkovému ději. V jednotlivých procesech je zásadním aspektem dokazování i rozložení důkazního břemene (v návaznosti na povinnost tvrzení) jednotlivých stran řízení. Podstatou dokazování v daňovém řízení je dostatečně spolehlivé zjištění relevantního skutkového stavu, když tento dokazovací proces se odvíjí od unesení důkazního břemene primárně ze strany daňového subjektu; nejedná-li se například o případy dle ust. § 92 odst. 5 daňového řádu , kdy důkazní břemeno naopak tíží správce daně 1) . V průběhu dokazování se posuzují různé právní a skutkové okolnosti, které mají ve svém konečném důsledku zásadní vliv na formulaci závěrů správce daně v kontextu zásady volného hodnocení důkazů dle ust. § 8 odst. 1 daňového řádu . Při dokazování by správce daně skutečně měl posuzovat každý důkaz podle své úvahy, jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Při posuzování některých praktických skutečností a okolností však tato „dokazovací“ zásada nezřídka dostává tzv. „co proto“. Cílem článku je zamyšlení a praktický vhled do některých vybraných praktických právních a skutkových okolností, které ovlivňují výsledky daňových řízení, a které jsou předmětem mnoha argumentačních sporů mezi daňovými subjekty, správci daně a vlastně i na úrovni soudů.

Jak již uvedl krajský soud, umístění provozoven na stejné adrese není nijak podezřelou okolností s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o prostor velkoobchodní tržnice SAPA, kde v rozhodném období sídlilo 178 právnických osob a 936 provozoven a všichni tři dodavatelé stěžovatele vykazovali pro účely EET jako předmět činnosti právě velko- a maloobchod. Totéž platí v kontextu projednávaného případu pro skutečnost, že jednatelé předmětných společností byly různé osoby cizí národnosti. Vzhledem k charakteru prodejního místa a zboží nepokládá zdejší soud ve shodě s krajským soudem samo o sobě za problematické ani obchodování především prostřednictvím plateb v hotovosti (a to bez ohledu na jejich objem). Tato okolnost nemusí nutně implikovat podvodné jednání, ale může být zcela běžnou součástí zaběhnuté praxe při nákupu textilního zboží, který probíhá v prostředí velkoobchodní tržnice.