V oblasti uznávání nároku na odpočet DPH na vstupu byl dlouhá léta uplatňován požadavek na prokázání, že plnění musel poskytnout daňový subjekt uvedený na daňovém dokladu. Rozsudek Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ve věci „Kemwater ProChemie“ však postup v této oblasti zcela změnil a vyvolal řadu navazujících rozsudků tuzemských soudů. Zajímavým případům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury.
Neprokázaný dodavatel u DPH – aktuální judikatura
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
1. Nárok na odpočet DPH v případě, že není prokázáno, že plnění poskytl dodavatel uvedený na faktuře
(právní věta rozsudku SDEU ze dne 9. 12. 2021, čj. C-154/20 „Kemwater ProChemie“).
2. Rozsudek “Kemwater ProChemie“ dle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
(podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, čj. 1 Afs 334/2017–208)
Komentář k judikátu č. 1 a 2
Finanční orgány odepřely společnosti Kemwater ProChemie, s. r. o. (dále jen společnost „Kemwater ProChemie“), nárok na odpočet DPH za přijaté reklamní služby poskytnuté na golfových turnajích. Firma neprokázala, že přijala předmětná plnění od svého dodavatele uvedeného na daňovém dokladu. Dodavatel plnění uvedené na faktuře popřel. V daném případě však bylo prokázáno, že reklamní služby byly reálně uskutečněny. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu celou kauzu předal SDEU(
judikát
č. 1), který došel k názoru, že pokud je zřejmé, že dané plnění poskytla osoba povinná k DPH, není možno nárok na odpočet DPH upřít. V návaznosti na to rozhodl obdobně i Nejvyšší správní soud (judikát
č. 2).„Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty, musí být vykládána v tom smyslu, že uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) zaplacené na vstupu musí být odepřeno, aniž je správce daně povinen prokazovat, že se osoba povinná k dani dopustila podvodu na DPH nebo že věděla či vědět měla, že plnění, jehož se dovolává na podporu nároku na odpočet daně, bylo součástí takového podvodu, jestliže skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a tato osoba povinná k dani nepodá důkaz o tom, že tento dodavatel měl postavení osoby povinné k dani, to však za podmínky, že s ohledem na skutkové okolnosti a informace, jež osoba povinná k dani poskytla, nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný dodavatel toto postavení měl.“
Žalobkyně dle stěžovatele (Odvolacího finančního ředitelství) neprokázala, že přijala zdanitelné plnění spočívající v provedení reklamy a prezentace na golfových turnajích Viasat golf tour 2010 a Chládek a Tintěra golf tour 2011 od deklarovaného dodavatele společnosti Viasat service, s. r. o. (dále jen společnost „Viasat“). Žalobkyně nebyla schopna ani uvést, s kým za danou společnost jednala. Žalobkyně v tomto směru neunesla své důkazní břemeno. Navíc nebyla při jednání s dodavatelem dostatečně obezřetná, a proto se nemůže dovolávat ani ochrany své dobré víry, že jednala se společností Viasat.
Závěry rozšířeného senátu v návaznosti na rozsudek SDEU
Rozšířený senát v této situaci nemůže dospět k závěru, že pro uznání nároku na odpočet daně je třeba prokázat, že zdanitelné plnění bylo poskytnuto konkrétním dodavatelem v pozici plátce DPH
. Závěrečnou odpověď SDEU je třeba vnímat v kontextu odůvodnění rozsudku. Zejména z bodu 41 odůvodnění rozsudku SDEU „Kemwater ProChemie“ je jednoznačné, že SDEU připustil i možnost, že nebude zjištěna identita dodavatele, přesto však budou splněny hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet DPH, pokud budou s ohledem na skutkové okolnosti k dispozici údaje potřebné k ověření, že dodavatel měl postavení plátce DPH.Pokud by rozšířený senát odpověděl tak, jak navrhuje stěžovatel, závěry rozsudku SDEU „Kemwater ProChemie“ by nerozvedl, ale naopak popřel. Stejně tak nepřísluší rozšířenému senátu, aby nově stanovil, že jsou splněny podmínky vzniku nároku na odpočet DPH, jestliže by daňový subjekt prokázal, že byl v dobré víře v to, že jedná s plátcem DPH. Zakotvoval by tak totiž novou možnost vzniku nároku na odpočet, se kterou SDEU v rozsudku „Kemwater ProChemie“ nepočítal. Naopak SDEU v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, ve věci C-459/17 SGI, uvedl, že existence či neexistence dobré víry osoby povinné k dani, která žádá o odpočet DPH, nemá dopad na otázku, zda se uskutečnilo dodání zboží. Tento pojem má objektivní povahu a musí být vykládán bez ohledu na účel a výsledky dotyčných plnění (bod 38 rozsudku). Jednalo se sice o posouzení jiné hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet DPH, ale rozšířený senát nevidí důvod, aby bylo přistupováno odlišně k jednotlivým hmotněprávním podmínkám. Stěžovatel se sice dovolával judikatury SDEU týkající se dobré víry daňového subjektu, ta se však vztahuje k osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu EU, jde tedy o výrazně odlišný nárok. Rozšířenému senátu nepřísluší, aby vytvářel další podmínku, se kterou SDEU nepočítal. Stěžovatel mohl svou argumentaci uvést ve svém podání SDEU, což však neučinil, a namísto toho s ní přichází až nyní, kdy již na její zohlednění není prostor.
Soudní dvůr Evropské unie se také vyjádřil k rozložení důkazního břemene v bodech 33, 34, 36-38 a 40. Tyto závěry lze shrnout tak, že
důkazní povinnost, že dodavatel je plátcem DPH, leží na daňovém subjektu. Relativně úzkou výjimku SDEU stanovil pouze pro situaci, že by správce daně sám měl údaje potřebné k ověření, že dodavatel měl postavení plátce DPH.
Šlo by tedy typicky o situaci, kdy by již z informací dostupných správci daně z úřední činnosti bylo zřejmé, že dodavatel byl plátcem DPH. V praxi může být samozřejmě sporné, kdy lze ze skutkových okolností s jistotou dovodit, že dodavatel byl nutně v postavení plátce DPH (body 38 a 39 rozsudku SDEU „Kemwater ProChemie“). Bylo by však v rozporu s pravomocemi rozšířeného senátu, aby jako první zaujímal stanovisko k otázkám, které doposud judikaturou ostatních senátů NSS nebyly řešeny.
Dosavadní
judikatur