Odvolání, obnova řízení, přezkum

Klient, přepravní firma, zjistil, že chybou SW bylo v roce 2022 počítáno špatně stravné pro řidiče. Zaměstnanci dostali tedy stravné nad limit. V březnu tohoto roku zahájil finanční úřad kontrolu na závislou činnost za rok 2022, při které se na toto přišlo. Kontrola stále běží a nebyla zatím ukončena. Zaměstnanci přepravní firmy byli požádání, aby neoprávněné částky stravného nad limit vrátili (z důvodu bezdůvodného obohacení), což se skutečně stalo v červnu 2024 a všichni stravné nad limit vrátili. Společnost na základě této skutečnosti podala dodatečné přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2022, vyloučila toto nadlimitní stravné z daňových nákladů a uhradila daň z příjmu právnických osob ze zvýšeného základu daně. Finanční úřad však chce toto nadlimitní stravné dodanit za rok 2022 v rámci daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a probíhající kontroly a argumentace, že došlo v roce 2024 k vrácení tohoto plnění zaměstnanci jako bezdůvodné obohacení ho nezajímá. Je jejich postup správný? Tím by jedno pochybení bylo zdaněno 2x - jednou dani z příjmu právnických osob vyloučením z daňových nákladů a podruhé zdaněním daní z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti pro zaměstnance, kteří toto plnění v červnu 2024 vrátili.

Na rozdíl od rozhodnutí o námitce proti vyrozumění o výši nedoplatku, je rozhodnutí o námitce proti výzvě o podání prohlášení o majetku (podle § 180 odst. 1 daňového řádu ) rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. , proti němuž se lze bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Je tomu tak proto, že výzva k podání prohlášení o majetku nepochybně do veřejných subjektivních práv daňového subjektu zasahuje. Předně mu stanovuje konkrétní veřejnoprávní povinnosti spojené s jejím doručením (§ 180 odst. 2 a 3 daňového řádu ), jejichž porušení může naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník. Současně od okamžiku doručení výzvy k podání prohlášení o majetku nesmí dlužník činit právní úkony týkající se podstatné části jeho majetku. Pokud by se svým majetkem přesto v rozporu se zákonem a výzvou nakládal, šlo by o neúčinné právní jednání. Jde tak o omezení vlastnického práva, konkrétně práva s věcí nakládat. Doručení výzvy k podání prohlášení o majetku daňovému subjektu (dlužníku) je tedy právní skutečností, s níž daňový řád spojuje evidentní zásah do práv adresáta. Stěžovatelka byla ve výzvě k podání prohlášení o majetku řádně poučena jak o trestněprávních následcích, tak i právní neúčinnosti nakládání s majetkem.

Kromě zákonných lhůt existuje celá řada lhůt, jejichž délku určuje svým rozhodnutím správce daně. Ne vždy se stanovené časové rozmezí shoduje s názorem daňového subjektu na to, do kdy je požadavkům správce daně schopen vyhovět. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Podle Nejvyššího správního soudu tak pro nyní projednávanou věc z uvedeného rozsudku plyne, že je zásadně třeba vyčkat výsledků mezinárodního dožádání, ledaže existují závažné důvody odůvodňující opačný postup. Podstatou takových závažných důvodů pak bude především převážení zájmu na hospodárnosti řízení nad zájmem na správném stanovení daně. Při jejich poměřování pak bezpochyby hraje významnou roli otázka času jako jednoho z ukazatelů hospodárnosti řízení. Z toho logicky plyne, že čím déle čekání na výsledky mezinárodního dožádání trvá, tím větší váhu získává zájem na hospodárnosti řízení. A naopak, čím kratší dobu trvá čekání na výsledky mezinárodního dožádání v okamžiku ukončení řízení, tím silnějších, závažnějších důvodů bude třeba pro odklon od obecného pravidla a aplikaci výjimky v podobě ukončení řízení bez vyčkání na tyto výsledky. Povinností správce daně zároveň bude tyto závažnější důvody o to konkrétněji, s ohledem na individuální okolnosti projednávané věci, označit a přesvědčivě vylíčit. Extrémně závažným důvodem, jenž by odůvodňoval postup daňových orgánů, pak v nyní projednávané věci nemůže být ani stěžovatelem tvrzená pasivita žalobce v průběhu daňového řízení. V tomto ohledu je totiž bez významu, zda žalobce byl či nebyl pasivní či zda přišel s důkazními návrhy až v závěru daňového řízení. Jsou to totiž právě daňové orgány, kdo nese odpovědnost za vedení a průběh daňového řízení, tedy i postupů činěných v jeho rámci. Nemohou se tedy spoléhat na to, že vyzvaly daňový subjekt k předložení dokladů a poté bez dalšího čekat, až či zda vůbec daňový subjekt uloženou povinnost splní. Proto je nutné jakékoliv průtahy přičítat k jejich tíži Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že vzhledem ke konkrétním okolnostem nyní projednávané věci daňové orgány skutečně nedoložily natolik závažné důvody, jež by ospravedlnily postup Odvolacího finančního ředitelství při ukončení původních řízení a následném nařízení jejich obnovy. Nové skutečnosti vzešlé z mezinárodního dožádání tak podle Nejvyššího správního soudu v nyní projednávané věci nebyly uplatněny již dříve v původním řízení v důsledku vědomého postupu Odvolacího finančního ředitelství. Na uvedeném nic nemění ani to, že Odvolací finanční ředitelství již ve zrušujícím a změnovém rozhodnutí předeslalo, že výsledky velkého množství dožádaných výslechů mohou být v budoucnu důvodem pro obnovu řízení. Pro nařízení obnovy řízení totiž musí být splněny podmínky stanovené zákonem, zde § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu , s přihlédnutím k jeho výkladu správními soudy. Tyto podmínky však v nyní projednávané věci splněny nebyly.

V případě, že daňový subjekt zjistí, že v řádném daňovém přiznání udělal chybu či bylo nesprávné z jiných důvodů, měl by podat přiznání dodatečné. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Především závěr o procesní pasivitě stěžovatele je v tomto případě důležitý. Stěžovatel kromě toho, že nenavrhoval svědecké výpovědi, nepodal ani odvolání proti dodatečným platebním výměrům za dotčená zdaňovací řízení. Právě odvolací řízení, které v plném rozsahu připouští novoty skutkové i právní (princip úplné apelace), umožňuje, aby daňový subjekt až do doby vydání rozhodnutí své návrhy měnil, bral zpět či doplňoval. I tím, že stěžovatel nepodal odvolání, bylo nalézací řízení ukončeno a dodatečné platební výměry nabyly právní moci.

Obnova řízení dle § 117 odst. 1 daňového řádu je ve věci daňové exekuce přípustná.

Daňový řád umožňuje správci daně provádět místní šetření. Svou povahou by však mělo jít o minimálně invazivní prostředek státní správy sloužící spíše k tzv. „mapování terénu“. Nemělo by být zaměňováno např. s daňovou kontrolou či s výslechy svědků. Dnešní výběr je věnován rozsudkům správních soudů z této oblasti.

V daňových řízeních velmi často nestačí prokázat tvrzení daňových subjektů pouze formálně správnými daňovými doklady a dalšími písemnými dokumenty. Jako rozsáhlý zdroj důkazů se pak nabízejí svědecké výpovědi. Soudním sporům z této oblasti se v našem časopise pravidelně věnujeme (viz články v č. 7-8/2018, 3/2020 a 10/2022). Vzhledem k tomu, že nové rozsudky z této oblasti stále přibývají, vracíme se k této problematice opět a věnujeme jí dnešní příspěvek.

Při sporech se správcem daně v oblasti nároků na odpočet DPH dochází ke sporům, zda státu vůbec nějaká daň chybí, popř. v jaké fázi dodavatelsko-odběratelského řetězce a jaké důsledky z toho plynou. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní výběr z rozsudků Nejvyššího správního soudu.

K problematice vztahů daňového a insolvenčního řízení se velmi často vyjadřuje jak judikatura správních soudů, tak nezřídka i Ústavního soudu. Poslední dobou se však zdálo, že v rámci stávající judikatury pro tuto oblast jsou již všechna sporná místa vyřešena a soudy nebudou mít už cokoli zásadního v rámci uvedené problematiky k řešení. Tento pocit netrval však dlouho, protože správní soudnictví se muselo v tomto roce zaobírat sporem mezi daňovým subjektem v úpadku na straně jedné a správcem daně na straně druhé ve věci správcem daně neuznaného nároku na vyplacení úroku z vratitelných přeplatků dle § 253a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “).

Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda mohl krajský soud podanou žalobu odmítnout za situace, kdy měl informaci o tom, že stěžovatelka napadla samostatnými žalobami také rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí a rozhodnutí, kterým bylo žalobou napadené rozhodnutí v přezkumném řízení změněno. Ve shodě se stěžovatelkou má tak Nejvyšší správní soud za to, že neexistence, resp. zánik napadeného správního rozhodnutí není definitivní (a nelze tak hovořit o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení), ale je závislý nejen na posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2022, č. j. 13649/22/5200-11433-706599, kterým bylo původní rozhodnutí v přezkumném řízení změněno, ale také na posouzení zákonnosti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 1. 11. 2021, č. j. MF-28670/2021/3901-4, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí GFŘ ze dne 21. 7. 2021, č. j. 47585/21/7700-10124-204230 (rozhodnutí o nařízení přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí), neboť jak již bylo uvedeno výše, důvody, pro které bylo nařízeno přezkoumání původního rozhodnutí, a právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí je správce daně v přezkumném řízení vázán. Stejně jako ve věci rozsudku NSS č. j. 3 As 253/2015-199 tak bylo povinností krajského soudu řízení o žalobě podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušit a vyčkat na výsledky zmiňovaných souběžně vedených řízení.

V kasačním řízení je stanoveno povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly argumentačně na patřičné úrovni. Smyslem je, aby v kasačním řízení byla vedena pokud možno kvalifikovaná polemika s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha reagovat na konkrétní závěry krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobkyně pokládá za nejpádnější. V kasační stížnosti tedy nebyly uplatněny žádné skutečné kasační důvody. Podání nazvané kasační stížnost na svých celkem čtyřech stranách nijak nereaguje na rozsudek krajského soudu, který napadá. Žalobkyně dokonce v kasační stížnosti tvrdí, že brojí pouze proti právnímu názoru správce daně. Současně nebyl ani důvod k tomu, aby NSS hleděl na kasační stížnost jako na podání trpící vadami, které by byl povinen odstraňovat podle § 109 odst. 1 s. ř. s. Toto ustanovení má zajistit doplnění kasačních důvodů zejména u těch kasačních stížností, které neobsahují žádnou argumentaci a spíše jen ohlašují úmysl uplatnit k výzvě soudu konkrétní kasační důvody. Postup podle § 109 odst. 1 s. ř. s. však není určen k tomu, aby soud, který obdrží strukturované podání mající rámcovou podobu zdůvodněné kasační stížnosti, pedagogicky vedl právního profesionála zastupujícího v kasačním řízení, upozorňoval jej na smysl kasační stížnosti (který je zřejmý ze zákona) a nabádal jej k vylepšení jeho argumentačních dovedností.

O zákonnosti kontroly prováděné správcem daně se vedou časté spory, které mají někdy své vyústění až u soudu. V dnešním příspěvku se budeme věnovat zajímavým judikátům z této oblasti. Uvedené problematice jsme se v našem časopisu věnovali již v čísle 6/2019 a 3/2022. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků.

Každý, kdo podniká, se zpravidla nevyhne vynaložení finančních prostředků na pořízení přímo nemovitostí anebo alespoň různých výrobních zařízení či dalších účelových zařízení a předmětů různého druhu. Pozornosti správné účetní i daňového poradce by neměly ujít právě odpovědi na otázky, kdy předmětná zařízení s budovou nebo se stavbou ne/tvoří jeden funkční celek, přestože jsou s ní pevně spojeny, a představují tak samostatné movité věci, které jsou samostatně odpisovány. Stejně tak obdobné otázky logicky přicházejí i v opačných případech, tedy zařízení, která naopak pevné spojení s budovou či stavbou nevykazují, ale přesto jsou jejich součástí, a jsou tedy odepisovány v rámci jejich ocenění. Má už profesní obec, resp. alespoň naše soudy v tomto ohledu jasno? Na tuto otázku se prostřednictvím následujících vybraných rozsudků z dílny našich soudců zkusíme blíže podívat. Připravil jsem pro Vás dle mého názoru výběr 10 nejzajímavějších „daňových“ rozsudků z této oblasti.

Vymáhání daňových nedoplatků je nejzazším a velmi invazivním zásahem do majetku daňových subjektů. Je tak pochopitelné, že i v této oblasti vznikají spory se správci daně. Výběru zajímavých rozsudků z daňových exekucí je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, která spočívá v nevydání rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru, je soud povinen posoudit, zda neuplynula lhůta pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu , neboť pokyn Ministerstva financí č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní stanoví, že lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání je limitována lhůtou pro stanovení daně.

V písemnostech od správce daně mohou být obsaženy různé chyby, například překlepy či různé písařské chyby. Správce daně opraví zřejmé chyby v psaní, počtech a jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení rozhodnutí opravným rozhodnutím. Pokud chce daňový subjekt iniciovat opravu těchto nesprávností, tak může iniciovat řízení formou podání podnětu k opravě.

Mezi tradiční opravné prostředky patří odvolání. Také v daňovém řízení je možné podat odvolání. Příjemce rozhodnutí se může odvolat proti rozhodnutí správce daně, pokud zákon nestanoví jinak. Lhůta pro podání odvolání je 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje. Tuto lhůtu není možné prodloužit, protože se jedná o lhůtu zákonnou. Daňový subjekt však může podat tzv. blanketní odvolání, kdy platí, že pokud obsahuje podané odvolání vady, které brání řádnému projednání věci, vyzve správce daně odvolatele k doplnění podání s poučením, v jakém směru musí být doplněno, a stanoví pro to přiměřenou lhůtu, která nesmí být kratší než 15 dnů.

Příjemce rozhodnutí se může proti většině rozhodnutí správce daně odvolat, aby bylo rozhodnutí přezkoumáno ve druhé instanci odvolacím orgánem. Jelikož může být lhůta 30 dní od doručení rozhodnutí krátká, tak může být podáno blanketní odvolání, které je následně potřeba doplnit o argumentaci. Případně lze v rámci odvolacího řízení odvolání doplnit o další argumenty či důkazy.