Při sporech se správcem daně v oblasti nároků na odpočet DPH dochází ke sporům, zda státu vůbec nějaká daň chybí, popř. v jaké fázi dodavatelsko-odběratelského řetězce a jaké důsledky z toho plynou. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní výběr z rozsudků Nejvyššího správního soudu.
Chybějící daň v judikatuře správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce BD Consult, s. r. o.
1. Chybějící daň, neodvedení daně a daňový podvod
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, čj. 5 Afs 60/2017-60, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 4/2018 pod č. 3705/2018)
Komentář k judikátu č. 1
Finanční orgány posuzovaly řetězec dodavatelů a odběratelů, přičemž firma na počátku řetězce neodvedla DPH a nárok na odpočet DPH nebyl uznán žalobkyni, která se nacházela o několik článků řetězce dále. Nejvyšší správní soud konstatoval, že samotné neodvedení daně ještě není daňovým podvodem a je potřeba ze strany správce daně prokázat, že žalobkyně věděla či vědět měla a mohla, že článek řetězu, který daň neodvedl, se dopustí podvodu. To se však v daném případě nestalo a finanční orgány si nemohou bez dalšího vybrat z řetězce kohokoli, na kom se budou snažit
eliminovat
případnou daňovou ztrátu státu. Samotné neodvedení daně, které žalovaný vzal za podvodné jednání, podvodem ve smyslu judikatury SDEU není. Jako podvod na DPH se označuje situace, v níž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění; tento souvislý řetězec nebyl v daném případě prokázán.Právní věty:
„I. Požadavek evropské judikatury týkající se prověřování věrohodnosti obchodních partnerů v řetězci nelze extenzivně a bezmezně rozšiřovat. Taktéž nelze extenzivně dovozovat, že se má jednat o nekonečně dlouhý řetězec osob, kam až by měla povědomost osoby povinné k dani, která zdanitelné plnění uskutečnila, a její ‚obezřetnost‘ sahat.
II. Znakem podvodu ve smyslu evropské judikatury je zjednodušeně řečeno skutečnost, že jeden z účastníků daň neodvede a další si ji odečte; tím v podstatě dochází k narušení daňové neutrality. Nelze však
stricto sensu
za ‚jednoho‘ a ‚dalšího‘ automaticky považovat ‚kteréhokoli‘ z účastníků v řetězci obchodů, ale vždy je třeba hledat skutkové souvislosti a příčinnou souvislost mezi neodvedením daně a nárokováním odpočtu a prokázáním vědomosti o skutečnostech svědčících možnému podvodnému jednání za účelem vylákání odpočtu na dani mezi těmito subjekty. Opačným způsobem by byla zcela nepřípustně zakládána objektivní daňová odpovědnost kteréhokoli subjektu zapojeného v obchodním řetězci a odpovědnost za pohyb a osud zboží.III. Uvedené případy je třeba zásadně odlišovat od zákonného institutu ručení zakládajícího solidární odpovědnost za podvod (viz čl. 205 směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, § 109 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty); odepření nároku na odpočet daně je třeba striktně odlišovat od ručení za daňovou povinnost jiné osoby. Jak odpočet daně, tak i ručení totiž podléhají různým podmínkám a ustanovením směrnice o DPH.
IV. Má-li být daň správně stanovena (§ 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), zahrnuje to samozřejmě i to, že je stanovena právě tomu, komu daňová povinnost v té které výši ze zákona svědčí. Při výběru daní při respektování zákonných jakož i ústavně vymezených limitů nelze akceptovat přístup správce daně, který postupuje tak, že daň vyměří fakticky ‚komukoli‘, resp. upřednostňuje její vybrání u toho daňového subjektu, u něhož je to z hlediska vymahatelnosti práva jednodušší a je zjevné, že daňový výnos bude zaručen.
V. Skutečnost, že daňový subjekt mohl vědět, měl vědět, či dokonce přímo věděl o veškerých popsaných objektivních okolnostech (týkajících se osob a dílčích transakcí od jeho smluvního dodavatele odlišných), které následně žalovaný zjistil, a z čeho tak žalovaný usuzuje, prokazuje zásadně vždy správce daně. Pokud daňový subjekt předestře své verze podložené relevantními skutečnostmi o tom, že obchodní transakce či některé její části byly v rámci jeho běžné obchodní praxe standardní, je naopak na správci daně, aby přesvědčivě odůvodnil, že se o běžnou obchodní praxi nejednalo a na základě čeho tak usuzuje.“
Nejvyšší správní soud považuje za zásadní, že v průběhu daňového řízení bylo prokázáno, což ostatně sám žalovaný konstatoval, že stěžovatelce bylo zboží dodáno, dodávku uskutečnil plátce DPH – subjekt FI
Holding
, a. s., a to za deklarovanou cenu, tato cena byla dle znaleckého posudku cenou obvyklou; zařízení je využíváno pro účely uskutečnění zdanitelných plnění v rámci ekonomické činnosti stěžovatelky, ze kterých stěžovatelka odvádí daň na výstupu. Nesrovnalosti, na které žalovaný a potažmo městský soud poukazují, fakticky zpochybňující samotné dodání zboží, tedy nemohly v rámci dokazování vést k opačnému závěru. Skutečnost, že se soutěže měly účastnit personálně spojené osoby, nemůže mít žádný vliv na fakticitu plnění v daném rozsahu; přitom tato skutečnost nebyla zpochybněna ani správcem daně ve zprávě o daňové kontrole, ani žalovaným.Není pochyb o tom, že stěžovatelka splnila veškeré zákonné podmínky stanovené zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), legitimním důvodem pro odepření nároku na odpočet DPH tak mohly být pouze skutečnosti jiné; tyto bez odůvodnění správce daně spatřil v účasti stěžovatelky na podvodu na DPH.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného v převážné míře lze seznat, že „je zarážející“, „nelogické“, „je nutno se pozastavit“, „není obvyklé“ či „je s podivem“.
Správce daně si zcela jistě může učinit