Účastníci správy daní, místní příslušnost

Chci se zeptat jak to je se zdaněním a zaúčtováním, když firma A poskytuje své dceřiné firmě B dobrovolný příplatek mimo základní kapitál (příplatek již firma A nebude chtít vrátit po firmě B) jak to bude se zaúčtováním ve firmě A a zaúčtováním firmy B. A jak to je z pohledu daní?

Na stránkách MF byl uveřejněn Finanční zpravodaj č. 9/2024 ze dne 24. října 2024, který obsahuje Seznam států uvedených na unijním seznamu jurisdikcí nespolupracujících v daňové oblasti schváleném Radou Evropské unie.

Dne 21. 8. 2024 podepsal ministr spravedlnosti novelu advokátního tarifu , která nabude účinnosti od 1. 1. 2025. Tento článek se zaměřuje konkrétně na změny, které se propíšou do úhrad nákladů za zastoupení advokátem či daňovým poradcem, popř. do odškodňování takových nákladů, v souvislosti se správou daní. Doplňuje se i způsob výpočtu mimosmluvní odměny, úhrad či nákladů zastoupení bez účasti kvalifikovaného zástupce.

Je třeba připomenout, že znalecký posudek byl vypracován na základě žádosti stěžovatele. Znalec nereprezentuje žádného účastníka řízení, ani správní orgán. Znalec je povinen vykonávat svou činnost nezávisle a nestranně (§ 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb. , o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech). Nešlo tedy o žádného znalce správního orgánu, jak naznačuje stěžovatel v kasační stížnosti. Již z tohoto důvodu nemohlo dojít k porušení rovnosti zbraní, pokud byl v řízení vypracován pouze jeden znalecký posudek.

Ke kontextu projednávané věci je vhodné doplnit, že je na správci daně, v jakém pořadí provádí jednotlivé důkazy a zjišťuje skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Pozdější výslech svědka může daňovému subjektu zajistit možnost pokládat přesnější otázky za účelem vyvrácení konkrétnějších pochybností správce daně, ovšem nese s sebou i nevýhody v podobě možného zapomínání detailů svědkem a následně menšího časového prostoru k reakci na nové pochybnosti správce daně, které svědecká výpověď může vyvolat.

Veškeré tyto okolnosti podání výpovědi budí skutečně významné pochyby o tom, že svědek vypovídal spontánně a na základě vlastní paměti o událostech, které vnímal vlastními smysly. Krajský soud logicky usoudil, že jeho výpověď byla velmi pravděpodobně naučena, respektive že byl svědek ohledně obsahu své výpovědi předem instruován, což zásadně oslabuje její důkazní hodnotu, a to bez ohledu na to, zda či jakou roli v takovéto přípravě sehrála sama stěžovatelka. Podstatné je, že výsledná výpověď svědka není z tohoto důvodu dostatečně věrohodná a průkazná.

Náš zaměstnanec byl předvolán jako svědek na finanční úřad ve věci svého příbuzného, který má daňovou kontrolu (s námi tento příbuzný nemá co do činění). Vypovídal, byl sepsán protokol, ve kterém mj. zaměstnanec na úvodní otázku správce daně, kde pracuje, uvedl nás jako svého zaměstnavatele. Druhý den jsme obdrželi výzvu správce daně podle § 57 odst. 1 písm. d) a za podmínek § 58 a § 93 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve které nás správce daně vyzývá, abychom ohledně našeho zaměstnance sdělili jeho čísla bankovních účtů, na které mu od roku 2020 zasíláme mzdu či cestovní náhrady, poskytli přehled cestovních náhrad vyplacených zaměstnanci v jednotlivých měsících a poskytli evidenci jeho pracovní doby v jednotlivých dnech od roku 2020. Podotýkáme, že u nás neprobíhá žádná daňová kontrola a ani zaměstnanec (svědek) nepodniká a nemá kromě nás žádného jiného zaměstnavatele. Ve výzvě není uvedeno, v souvislosti s jakým daňovým řízením toto správce daně požaduje, uvádí jen jméno našeho zaměstnance a co po nás chce, nic víc. Souvislost s jeho svědeckou výpovědí je zřejmá, když výzva přišla ihned po podání výpovědi. Je vůbec taková výzva zákonná? Proč si správce daně nevyžádal tyto údaje přímo od svědka - zaměstnance, proč obtěžuje nás? V odůvodnění jsou fakticky jen opsané příslušné paragrafy s citací zákona, tj. že jsme povinni údaje na vyžádání správce daně poskytnout a že jsou nezbytné pro správu daní a mohou být důkazním prostředkem při správě daní. U jakého subjektu není uvedeno a proč jsou nezbytné také není uvedeno. 

Jsme střední škola, zřízená krajem. Naše mzdová účetní poslala na finanční úřad pozdě vyúčtování daně z příjmů fyzických osob 2023, tzv. tvrzení daně, ale daň byla během roku 2023 řádně placena. Byla nám FÚ předepsána pokuta za pozdní podání tvrzení daně. Zažádali jsme o prominutí. Není ještě vyřízeno, tedy jsme zatím pokutu uhradili. Neprominutou částku budeme požadovat po mzdové účetní? Jak správně v tomto případě postupovat a jak o tomto správně účtovat?

Při výkladu a použití zákona sice je zapotřebí vycházet z toho, co v něm zákonodárce uvedl, a nikoli z toho, co snad uvést chtěl a do zákona nevtělil, nicméně v nynějším případě oprava „přeřeknutí“ zákonodárce neznamená nepřípustné nahrazení výslovně projevené vůle zákonodárce obsahově odlišnou právní normou ze strany soudní moci, nýbrž naopak nápravu legislativního pochybení zákonodárce, umožnění realizace jeho skutečné vůle a postup v souladu s požadavkem na bezrozpornost právního řádu. V oblasti unijního práva je přitom nutné vycházet také z toho, že pokud se český zákonodárce rozhodl transponovat určité ustanovení unijního právního předpisu, a jasně a srozumitelně nevyjádřil vůli odlišnou od jeho výslovného znění, pak zamýšlel provést právě to, co taková evropská právní norma předpokládá.

Současná právní úprava ŽZ člení živnosti na: – ohlašovací, které při splnění podmínek stanovených ŽZ smějí být provozovány na základě ohlášení, těmito jsou živnosti řemeslné, vázané a živnost volná, – koncesované, které při splnění podmínek stanovených ŽZ smějí být provozovány na základě koncese. Živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených ŽZ . Podnikatel (živnostník) může mít více živnostenských oprávnění, v případě ohlašovací živnosti volné může oznámit či změnit více oborů činností této živnosti. V úvodu ŽZ je vymezeno, které činnosti nejsou živností podle tohoto zákona, ať už to jsou činnosti fyzických osob v rozsahu zvláštních zákonů, nebo činnosti vyhrazené zákonem pro podnikání výlučně právnickým osobám.

Není tomu tak dávno, co nabyl účinnosti zákon č. 284/2023 Sb. , o preventivní restrukturalizaci (dále jen „zákon o restrukturalizaci“). Smyslem preventivní restrukturalizace je nalezení dohody mezi podnikatelem a jeho věřiteli, resp. jde o hledání akceptovatelné ekonomické nabídky věřitelům tohoto podnikatele při současném zachování provozu obchodního závodu. Samotná preventivní restrukturalizace je považována za selektivní mechanismus, což je dáno tím, že může být zorganizována dlužníkem s podporou nebo vynucenou podporou pouhé části dotčených stran, které mají v daných okolnostech své vlastní zájmy. Preventivní restrukturalizaci lze též považovat za jistou formu předúpadkového mechanismu, který má umožnit ozdravění podnikatelských aktivit směrem k předejití možnému hrozícímu úpadku podnikatele. Zákon o restrukturalizaci však sám o sobě může řešit jen takovou tíživou ekonomickou situaci podnikatele, který se ještě nenachází ve stavu úpadku dle zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon “). Podrobnější popis všech těchto souvisejících aspektů by však vydal na samostatný komentář. V tomto článku bychom se proto zaměřili spíše na to, v jaké míře zasahuje zákon o restrukturalizaci do pozice jednoho z věřitelů podnikatele, kterým je správce daně. V případě preventivní restrukturalizace se jedná zejména o dopady institutu všeobecného moratoria a popř. individuálního moratoria, které jsou upraveny v již zmíněném zákonu o restrukturalizaci.

Co se týče povahy a účelu tohoto rozhodnutí, smyslem institutu nespolehlivého plátce je především ochrana fiskálních zájmů státu (slovy důvodové zprávy k novele č. 502/2012 Sb. „veřejný zájem na řádném výběru DPH“) a ochrana dalších účastníků obchodních transakcí. Zákon se tím snaží předcházet vzniku nedobytných dluhů na DPH, a to mj. právě zakotvením jejich ručení za budoucí daňové dluhy nespolehlivého plátce. Zveřejnění statusu nespolehlivého plátce ve veřejném seznamu má sloužit též k obezřetnosti potenciálních obchodních partnerů nespolehlivého plátce. Účelem naopak není trestat nespolehlivého plátce za jeho předchozí jednání.

Na žádost daňového subjektu může nejblíže společně nadřízený správce daně delegovat místní příslušnost k výkonu správy daní na jiného věcně příslušného správce daně, jestliže je to účelné nebo pokud jsou pro výkon správy daní potřebné mimořádné odborné znalosti. Tato žádost tedy může vést k tomu, že dojde ke změně příslušného správce daně.

V řadě případů může daňový subjekt potřebovat znát situaci na svém osobním daňovém účtu a také může potřebovat formální potvrzení. Daňový subjekt obdrží potvrzení o stavu na osobním účtu na základě podané žádosti.

Na stránkách MF byl uveřejněn Finanční zpravodaj č. 13/2023 ze dne 13. listopadu 2023, který obsahuje  .

Základním východiskem v dané věci je, že daňový řád nelimituje místo výslechu svědka pouze na osobní setkání v sídle správce daně. Při provádění výslechu musí správce daně dbát pouze své poučovací povinnosti vůči svědkovi (§ 96 odst. 4 daňového řádu ), zajištění procesních práv daňového subjektu (§ 96 odst. 5 téhož předpisu) a zajištění postupu v souladu se základními zásadami správy daní (část první, hlava II téhož předpisu). Nejvyšší správní soud uvádí, že samotným stěžovatelem zmíněná možnost provést výslech v obydlí svědka je zajisté jedním z myslitelných způsobů. Stěžovatel má pravdu, že daňový řád neumožňuje správci daně vnutit si vstup do obydlí svědka za účelem získání jeho výpovědi, ani jej k podání svědecké výpovědi v jeho obydlí nutit, jelikož je chráněno čl. 12 Listiny základních práv a svobod . Na druhou stranu stěžovatel opomíná možnost získat souhlas se vstupem do obydlí – čl. 12 Listiny základních práv a svobod totiž stanoví, že [o]bydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Z předloženého spisového materiálu přitom nevyplývá, že by se o získání souhlasu svědka s provedením výslechu u něj doma správci daně jakkoliv pokusili. Nadto zajisté s ohledem na specifika případu připadají v úvahu i další možnosti (např. písemnou či jinou vhodnou formou), jak získat informace, kterými svědek disponuje, a to s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu. Využití těchto alternativ bylo o to více na místě, neměl-li se zdravotní stav svědka v dohledné době zlepšit a blížil se konec lhůt pro stanovení daně. Na tyto úvahy ovšem správci daně zcela rezignovali a spokojili se pouze s nemožností předvedení. Takový postup je nezákonný.

Rovněž skutečnost, že svědek v odlišné části výpovědi nevypovídal úplně či pravdivě (jak krajský soud sám připustil), oslabuje věrohodnost jeho výpovědi jako celku. Z pohledu hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi od sebe nelze jednotlivé části výpovědi oddělovat. Nevěrohodnost svědecké výpovědi totiž může plynout i z odpovědí svědka na otázky, které pro posuzovanou věc nejsou přímo relevantní. Těmi mohou být například odpovědi na otázky týkající se odlišných obchodních vztahů, než které jsou předmětem dokazování v konkrétní věci.