Daňová kontrola, postup k odstranění pochybností

Klient, přepravní firma, zjistil, že chybou SW bylo v roce 2022 počítáno špatně stravné pro řidiče. Zaměstnanci dostali tedy stravné nad limit. V březnu tohoto roku zahájil finanční úřad kontrolu na závislou činnost za rok 2022, při které se na toto přišlo. Kontrola stále běží a nebyla zatím ukončena. Zaměstnanci přepravní firmy byli požádání, aby neoprávněné částky stravného nad limit vrátili (z důvodu bezdůvodného obohacení), což se skutečně stalo v červnu 2024 a všichni stravné nad limit vrátili. Společnost na základě této skutečnosti podala dodatečné přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2022, vyloučila toto nadlimitní stravné z daňových nákladů a uhradila daň z příjmu právnických osob ze zvýšeného základu daně. Finanční úřad však chce toto nadlimitní stravné dodanit za rok 2022 v rámci daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a probíhající kontroly a argumentace, že došlo v roce 2024 k vrácení tohoto plnění zaměstnanci jako bezdůvodné obohacení ho nezajímá. Je jejich postup správný? Tím by jedno pochybení bylo zdaněno 2x - jednou dani z příjmu právnických osob vyloučením z daňových nákladů a podruhé zdaněním daní z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti pro zaměstnance, kteří toto plnění v červnu 2024 vrátili.

Spolek, veřejně prospěšný poplatník, má jen příjmy z členských příspěvků dle stanov. Všechny činnosti, které dělá, jsou pro členy, a hrazeny z členských příspěvků. FÚ chce rozdělení příjmů a výdajů dle činností, což vlastně nelze. Spolek podával každý rok DPPO, i když nemusel. Jak je to s daňovou kontrolou, pokud přiznání nepodá? Počítá se lhůta pro kontrolu?

Ze zásad upravených v § 5 odst. 1 až 3 daňového řádu ani z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny nevyplývá, že by správce daně byl povinen postupovat v jakýchsi „fázích“ a nejprve využít ty procesní postupy, které co nejméně zasahují do právní sféry daňového subjektu, a teprve v návaznosti na výsledky těchto postupů případně přistoupit k procesním nástrojům, které zasahují do práv daňového subjektu s větší intenzitou. Žalovaný tedy nebyl povinen v dané věci nejprve provést místní šetření v rámci výkonu vyhledávací činnosti a teprve pak případně přistoupit k zahájení daňové kontroly. Místní šetření a daňová kontrola nejsou mezi sebou vzájemně zaměnitelné procesní postupy, pokud jde o jejich účel, k jehož dosažení jsou daňovým řádem určeny. Z pouhé skutečnosti, že žalovaný nejprve zamýšlel provést místní šetření a několik málo dní poté, aniž by bylo místní šetření provedeno, se rozhodl zahájit daňovou kontrolu, nelze dovozovat, že místní šetření by bývalo šetrnějším procesním postupem k dosažení cíle, kvůli němuž žalovaný nakonec zahájil daňovou kontrolu.

K tomuto závěru Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uvádí, že odstraňování rozporů v kontrolních hlášeních dle § 101g zákona o DPH představuje odlišné řízení oproti kontrolním postupům, včetně daňové kontroly. Z hlediska posouzení, zda se (ne)jedná o zastřenou kontrolní činnost, však nepostačuje konstatování, že se formálně jedná o jiné řízení. Vždy je totiž třeba zkoumat konkrétní správcem daně učiněné úkony, tedy zda již nezačal prověřovat a hodnotit konkrétní daňovou povinnost daňového subjektu. V uvedené věci krajský soud tímto způsobem postupoval a dospěl k závěru, že žalovaným vyžádané smlouvy a daňové doklady, jakož i neformální e-mailová komunikace, skutečně sloužily pouze k ověření údajů obsažených v kontrolních hlášeních. Se závěrem krajského soudu, že vyžádání podkladů k odstranění rozporů v kontrolních hlášeních v nyní souzené věci fakticky daňovou kontrolu nezahájilo, se tedy Nejvyšší správní soud ztotožňuje. V nyní projednávaném případě se žalovaný prostřednictvím mezinárodních dožádání dotazoval zahraničních správců daně na třetí subjekty - konkrétní společnosti obchodující se stěžovatelkou. Předmětem dotazů však byla přesně určená zdaňovací období a konkrétní zdanitelná plnění (vymezená částkami v eurech), k jejichž uskutečnění došlo mezi těmito společnostmi a stěžovatelkou. Dotazy směřovaly na okolnosti dodání zboží (např. kde došlo k nakládce, kdo zboží přebíral), včetně toho, zda společnost zdanitelná plnění přiznala, zda má skladovací prostory, zaměstnance ad. Byla jimi tedy prověřována konkrétní zdanitelná plnění, u nichž u stěžovatelky panovaly pochybnosti. Za daných skutkových okolností této věci tedy již nelze hovořit o prostém „mapování terénu“, nýbrž o prověřování konkrétních zdanitelných plnění (a ve výsledku tedy i stěžovatelčiných daňových povinností) z důvodu podezření na její zapojení do podvodných řetězců na DPH. Takové prověřování je ovšem možno činit pouze v rámci zahájené daňové kontroly při současném zachování veškerých práv daňového subjektu. Došlo-li k formálnímu zahájení daňové kontroly až později, představovala mezinárodní dožádání materiální zahájení daňové kontroly.

Jádro její argumentace spočívá pouze v tvrzení, že pokud jí správce daně služby fakturované HBM akceptoval jako daňově uznatelné náklady za zdaňovací období roku 2009, měl tak učinit i v nyní projednávaném případě. Namítá tedy, že správce daně svým postupem založil ustálenou správní praxi. S tím však nelze souhlasit. Již krajský soud správně vyložil, že správce daně v rámci kontroly zaměřené na zdaňovací období roku 2009, během níž kontroloval nejen daň z příjmů právnických osob, ale také DPH, silniční daň a daň ze závislé činnosti, stěžovatelce náklady na služby HBM uznal toliko na základě faktur, zatímco v nyní projednávané věci měl mnohem širší soubor podkladů, které ho vedly k jinému závěru. V rámci daňové kontroly zaměřené na zdaňovací období roku 2009 správce daně nehodnotil stejný rozsah podkladů jako v nyní projednávané věci, neboť se nejednalo o identické služby, jak setrvale tvrdí stěžovatelka, ale toliko o služby stejné či obdobné povahy. Jen stěží tak lze hovořit o tom, že by touto jednou daňovou kontrolou založil správce daně vůči stěžovatelce ustálenou správní praxi, z níž by jí vyplývalo legitimní očekávání, že jí v následujících zdaňovacích obdobích budou náklady na služby HBM uznány pouze na základě předložených faktur (k příkladům vzniku správní praxe srov. například rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2021, č. j. 1 Afs 289/2019-41, č. 4192/2021 Sb. NSS , a ze dne 31. 3. 2021, č. j. 10 Afs 293/2019-54). Pokud tedy nyní při daňové kontrole daně z příjmů právnických osob zaměřené na zdaňovací období roku 2015 správce daně postupem souladným s § 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), zpochybnil stěžovatelkou předložené faktury, jakož i dodatečně předložené podklady, nedopustil se porušení legitimního očekávání, odmítl-li následně stěžovatelce s ohledem na zcela jinou důkazní situaci náklady na služby od HBM uznat

Podnikatel fyzická osoba (daňová evidence) chce ukončit podnikání a zůstaly mu zásoby zboží. Situaci chce řešit prodejem zásob jako celku konkurenční firmě. Jak stanovit kupní cenu, která bude zcela jistě nižší, než účetní hodnota zásob i s ohledem na daňovou uznatelnost. Jaké doklady se k této účetní operaci budou uchovávat pro případnou kontrolu ze strany FÚ. Děkuji za odpověď.

Náš zaměstnanec byl předvolán jako svědek na finanční úřad ve věci svého příbuzného, který má daňovou kontrolu (s námi tento příbuzný nemá co do činění). Vypovídal, byl sepsán protokol, ve kterém mj. zaměstnanec na úvodní otázku správce daně, kde pracuje, uvedl nás jako svého zaměstnavatele. Druhý den jsme obdrželi výzvu správce daně podle § 57 odst. 1 písm. d) a za podmínek § 58 a § 93 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve které nás správce daně vyzývá, abychom ohledně našeho zaměstnance sdělili jeho čísla bankovních účtů, na které mu od roku 2020 zasíláme mzdu či cestovní náhrady, poskytli přehled cestovních náhrad vyplacených zaměstnanci v jednotlivých měsících a poskytli evidenci jeho pracovní doby v jednotlivých dnech od roku 2020. Podotýkáme, že u nás neprobíhá žádná daňová kontrola a ani zaměstnanec (svědek) nepodniká a nemá kromě nás žádného jiného zaměstnavatele. Ve výzvě není uvedeno, v souvislosti s jakým daňovým řízením toto správce daně požaduje, uvádí jen jméno našeho zaměstnance a co po nás chce, nic víc. Souvislost s jeho svědeckou výpovědí je zřejmá, když výzva přišla ihned po podání výpovědi. Je vůbec taková výzva zákonná? Proč si správce daně nevyžádal tyto údaje přímo od svědka - zaměstnance, proč obtěžuje nás? V odůvodnění jsou fakticky jen opsané příslušné paragrafy s citací zákona, tj. že jsme povinni údaje na vyžádání správce daně poskytnout a že jsou nezbytné pro správu daní a mohou být důkazním prostředkem při správě daní. U jakého subjektu není uvedeno a proč jsou nezbytné také není uvedeno. 

Když poplatníci podají daňové přiznání, přiznanou daň zaplatí a správce daně jim vše odsouhlasí svým rozhodnutím, mnozí poplatníci poté nabydou dojmu, že mají vše za sebou. Záhy se však přesvědčí o platnosti citátu, dle kterého je v daních možné úplně všechno, a setkají se poté s tím, že správce daně nazná, že tito jsou povinni uhradit daň ve vyšší částce, a proto je vyzve k podání dodatečného daňového přiznání. Poplatníci se však často neztotožní s povinností tvrzenou správcem daně, neboť naopak mají za to, že jim nevznikla povinnost opětovně tvrdit daň a tuto posléze uhradit ve vyšší částce. V těchto případech váhají, jakým způsobem je možné tuto skutečnost sdělit správci daně. Cílem tohoto článku je zodpovězení této otázky. 

Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani to, zda stěžovatel měl obdobně postupovat již od svého vzniku v roce 2004. V obecné rovině sice může být důvodem vzniku subjektivního přesvědčení, že transakce, které daňový subjekt provedl, jsou daňově bezproblémové (či od daně osvobozené), to, že nejsou správcem daně výslovně zpochybněny. Míra takto vzniklého přesvědčení a z toho plynoucího očekávání ohledně jiných obdobných situací do budoucna je však velmi nízká. Daňový subjekt se na základě toho, že v minulosti správce daně něco nerozporoval, může spolehnout jen na to, že pokud bude obdobná transakce v budoucnu zpochybněna, musí pro takový krok správce daně mít racionální důvody, které vysvětlí. Způsobilým vysvětlením však může být (vedle typicky toho, že rozhodné skutečnosti správce daně zjistil až později než v době nezpochybnění těch transakcí, o něž daňový subjekt svá očekávání opírá) i to, že v daňové praxi, která tak či onak hodnotí obrovské množství simultánně probíhajících transakcí, v řadě případů nutně velmi povrchně, je zcela běžné, že řada těch, které by při bližším zkoumání mohly být vyhodnoceny jako podezřelé, pozornosti správců daně unikne.

Argumentace stěžovatelky směřuje vlastně k tomu, že během postupu k odstranění pochybností nelze nikdy provádět mezinárodní dožádání. To by ale již bylo přepisování zákona, zákon nic takového nevylučuje. Důležité je, aby tato dožádání stále svým rozsahem (zjišťovanými skutečnostmi) odpovídala postupu k odstranění pochybností. Při postupu k odstranění pochybností je tak možné mezinárodně zjišťovat jednotlivé konkrétní pochybnosti. Důležitý je pak nejen rozsah, ale též přiměřený čas. V nynější věci byla doba s tím spojená vskutku dlouhá (více než rok), ale s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti stále ještě o excesivním vybočení z postupu hovořit nelze.

V následujícím článku shrnujeme oblasti, na které se finanční úřady v poslední době nejvíce zaměřují a nadále budou zaměřovat v rámci své kontrolní činnosti, a dále také na co si v této souvislosti dávat pozor.

V druhé polovině loňského roku opět došlo k vydání několika judikátů Nejvyššího soudu ČR, které mají ať už přímý, či nepřímý vliv do problematiky odškodňování. Za upozornění stojí zejména ukotvení procesního postupu soudu při hodnocení důkazu znaleckým posudkem a doposud stále poměrně málo prozkoumaná oblast odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávnou informací či radou dle § 2950 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). V praxi se občas objevují někteří poradci, zejména online, kteří vybírají nemalé pravidelné měsíční poplatky od svých „klientů“, přičemž se zaštiťují disclaimerem, že se rozhodně nejedná o radu. To pak může sekundárně poškozovat i certifikované poradce z oblasti práva, financí, daní atd. Následně dodávám závěry judikatury k odpovědnosti státu za škodu v rámci posouzení nepřiměřené délky řízení, a to v kontextu posouzení správního prověřování a daňové kontroly. K tomu doplňuji aktuální nález Ústavního soud k nákladům soudního řízení v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Závěrem uvádím několik poznámek k odškodňování v souvislosti s úkony prováděnými Policií ČR a za dobu účinnosti krizových opatření státu.

Správní judikatura dospěla v nedávné době v několika případech k závěru o tom, že určité úkony formálně prováděné správcem daně v rámci vyhledávací činnosti mohou věcně překročit hranici vyhledávací činnosti. Fakticky se pak již jedná o úkony typické pro daňovou kontrolu. V takovém případě se hovoří o tzv. skryté či zastřené daňové kontrole. Tento příspěvek se zamýšlí nad možnou reakcí správce daně na předmětnou judikaturu. Je namístě uvážit riziko vyprázdnění vyhledávací činnosti a příklon k daňové kontrole, která je však pro daňový subjekt spojena v porovnání s jinými, méně intrusivními kroky správce daně se značným nepohodlím. Důsledky očekávatelného vývoje lze do určité míry též kvantifikovat.

Pro posouzení toho, zda byl postup správce daně místním šetřením, nebo již fakticky přesahoval jeho meze a jednalo se tedy o skrytou daňovou kontrolu, je třeba v každém konkrétním případě zhodnotit vícero relevantních okolností, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a to i vzhledem k tomu, co posuzovanému úkonu přecházelo a co po něm následovalo, aby bylo možné rozhodnout, zda správce daně prováděl pouhé zjišťování podkladových informací či „mapování terénu“, nebo zda se již jednalo o zjišťování a ověřování správnosti stanovení daňové povinnosti. Po zvážení výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem k závěru, že úkon provedený dne 12. 8. 2013 stěžovatelem u žalobce nebyl místním šetřením, nýbrž skrytou daňovou kontrolou. K tomuto závěru vedla Nejvyšší správní soud kombinace několika zmiňovaných okolností. Stěžovatel především sám v úředním záznamu ze dne 14. 8. 2013, č. j. 1694650/13/2503-05402-507227, uvedl, že účelem sporného postupu bylo „ověření oprávněnosti nadměrného odpočtu“. Samo o sobě by se toto vyjádření snad ještě dalo považovat za pouhou nešťastnou formulaci, avšak rozsah a povaha písemností, která stěžovatel při daném úkonu shromáždil, svědčí o tom, že tato formulace ve skutečnosti představuje poměrně výstižný popis jeho postupu. Z vymezení předmětu „místního šetření“ uvedeného v protokolu o něm vyplývá, že se stěžovatel při tomto postupu od počátku zaměřil na okolnosti týkající se konkrétního daňového přiznání ke konkrétní dani za konkrétní zdaňovací období (v tomto směru působí poněkud účelově, argumentuje-li stěžovatel tím, že zjištění učiněné v rámci daného postupu, resp. závěr o tom, že nelze rozporovat žalobcem deklarovanou kupní cenu stroje, je relevantní rovněž z hlediska daně z příjmů právnických osob, neboť je zřejmé, že stejně relevantní pro tuto daň by bylo takové kontrolní zjištění, pokud by bylo učiněno v rámci daňové kontroly). Z povahy písemností, na které se stěžovatel při daném postupu zaměřil a pořídil si jejich kopie, je patrné, že fakticky shromažďoval podklady týkající se právě pálicího stroje, z jehož pořízení byl uplatněn odpočet DPH. Již samotná skutečnost, že stěžovatel k prověření daného odpočtu shromáždil v podstatě veškeré tehdy dostupné podklady, napovídá tomu, že v daném případě nešlo o pouhé zjišťování podkladových informací či „mapování terénu“, ale o poměrně ucelený postup zaměřený na získání kompletních podkladů potřebných pro úplné posouzení oprávněnosti daného odpočtu. Formulace obsažené v úředních záznamech, v nichž stěžovatel uvádí, že účelem postupu bylo „ověření provozování a využití nově zakoupeného stroje FOREST 2000 CNC“, resp. dokonce „ověření oprávněnosti nadměrného odpočtu“, pak tento závěr pouze potvrzují.

Daňová řízení či prověřování daňových povinností neprobíhají vždy rychle. Přestože se prekluzivní lhůty zdají být na první pohled dostatečně dlouhé, není vždy otázka jejich dodržení problémem okrajovým a sporů z této oblasti přibývá. V dnešním výběru judikatury se věnujeme zajímavým soudním rozhodnutím z této oblasti.

V tisku se objevil článek o nedodržení správných postupů FÚ v rámci místního šetření versus daňová kontrola v nedávné minulosti, včetně judikátu NSS na postup skryté kontroly: FÚ v rámci celostátní kontrolní akce korunových dluhopisů prováděl dlouhodobé místní šetření s negativním výsledkem, k tomu však připojil výzvu, že v rámci této analýzy vznikly pochybnosti k účtování úroků z půjček ve smyslu časové rozlišení, které zvolil poplatník. Z tohoto titulu vznikly důvodné pochybnosti o správnosti a z tohoto důvodu vyzývá k podání dodatečného daňového přiznání s poučením, pokud nebude výzva splněna, bude použito doměření daně podle pomůcek. Proti tomuto rozhodnutí nebylo možné se samostatně odvolat. Nebylo jiné cesty než podat dodatečné přiznání, byla doměřena daň, úroky z prodlení, vše zaplaceno. Nelze jistě zobecňovat judikatury NSS, ale uvedený rozsudek o nesprávném postupu FÚ kopíruje přesně naší situaci. Klientka z článku se soudila s tím, že v rámci analytické činnosti při kontrole korunových dluhopisů FÚ doměřil a vyměřil daň z jiné činnosti, aniž byla zahájena daňová kontrola se všemi právy a povinnostmi obou stran. I v našem případě proběhla analytická činnost na kontrolu dluhopisů, v rámci toho vznikla domněnka, že nebylo správně postupováno v časovém rozlišení úroků z půjčky. Obdrželi jsme výzvu, buď podáte dodatečné DPPO, nebo FÚ vyměří sám podle pomůcek (což by mělo být v případě nespolupráce s FÚ), bez možnosti odvolání. Není zde tedy naplněna skutková podstata rozhodnutí NSS, že byly překročeny hranice mezi místním šetřením a daňovou kontrolou? V článku i generální finanční úřad přiznává, že v letech 2016–2019 byla tato praxe nesprávná. Byla by možnost se odvolat proti tomuto rozhodnutí?

Zneužití práva je poněkud tajemný pojem, který umožňuje správci daně napadnout jednání daňového subjektu i v případě, že nic nezastíral a formálně vyhověl textu právních předpisů. Pokud se však zjistí, že tak činil v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu s převažujícím účelem získání daňové výhody, pak finanční úřad může k takovému jednání nepřihlédnout a neuznat jej. Z výše uvedeného je zřejmé, že není jednoduché posouzení otázky, co je ještě dovolená daňová optimalizace spočívající v oprávněné snaze neplatit daně v maximální možné výši, a co naopak již činnost v rozporu s úmyslem zákonodárce. Je třeba zdůraznit, že do této kategorie nespadají podvody, falešné faktury či např. uzavření smlouvy, jejíž psaný obsah je v rozporu s tím, co reálně nastalo. Přímo do daňového řádu , zákon č. 280/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), se zneužití práva dostalo v rámci jeho novely č. 80/2019 Sb. , která je účinná od 27. 3. 2019. V soudních přích se však tato otázka posuzovala již skoro od začátku tohoto tisíciletí. Problematice judikatury z oblasti zneužití práva jsme se již v našem časopise věnovali v číslech 11 a 12/2011, 5/2016 a 3/2019. Nejprve se tedy pokusíme krátce shrnout tehdy publikované rozsudky.

Je úkolem správce daně, aby ve výzvě k prokázání skutečností podle § 92 odst. 4 daňového řádu dostatečně určitě a srozumitelně formuloval své pochybnosti, čímž aktivuje důkazní břemeno na straně daňového subjektu. Má-li daňový subjekt prokazovat skutečnosti k výzvě správce daně, musí se jednat o výzvu jasnou, určitou, srozumitelnou a splnitelnou. Taková výzva musí obsahovat sdělení konkrétních pochybností o správnosti, pravdivosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání a musí z ní plynout, které konkrétně vyslovené pochybnosti má daňový subjekt vysvětlit nebo vyvrátit. Pokud správci daně vznikly pochybnosti také o rozsahu plnění, jehož poskytnutí žalobkyně deklarovala ve vztahu ke společnosti Sport, měl je určitě a jasně formulovat ve výzvě. V opačném případě ztrácí význam rozlišovat mezi jednotlivými okolnostmi rozhodnými pro uznání nároku na odpočet daně. Nepřesnou formulaci ve výzvě nemůže správce daně následně zhojit ani tvrzením, že daňový subjekt si musel být vědom toho, že výzva mířila rovněž na rozsah plnění (případně na osobu dodavatele, způsob faktické realizace apod.). Výše popsaný odlišný rozsah pochybností, které správce daně ve výzvě k prokázání skutečností ve vztahu k oběma společnostem vznesl, svědčí ve prospěch žalobkyně. Požadavek, aby správce daně své pochybnosti vymezil dostatečně určitě, přitom nelze považovat za přehnaně formalistický. To platí tím spíše, je-li následně daňovému subjektu kladeno k tíži, že nerozptýlil pochybnosti správce daně formulované ve výzvě. Pokud správce daně neformuloval dostatečně přesně, v čem spočívají jeho pochybnosti, nemohlo být aktivováno důkazní břemeno žalobkyně stran rozsahu plnění.

V některých případech nejsou daňové subjekty či finanční orgány spokojeny s výsledkem daňového řízení a hledají cesty, jak jej zvrátit. Možností je obnova řízení, která má však velmi přísná pravidla. Jedním z nejdůležitějších je požadavek, aby oproti původnímu řízení vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněny již dříve. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se touto problematikou již zabývali v čísle 2/2014 a 9/2020. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 11. 7. 2012 pod čj. 1 Afs 43/2012-42 řešil případ, kdy daňovému subjektu chyběly doklady, které prokazovaly jeho tvrzení uvedené v daňovém přiznání. Proto mu byla doměřena daň a neuspěl ani v odvolání. Dodatečně pak zjistil, že předmětné dokumenty byly založeny omylem u jiného daňového subjektu, a požádal proto o obnovu řízení. Ta mu však povolena nebyla, neboť nešlo o nové doklady, které by bez jeho zavinění nebylo možno v původním řízení použít. Zmíněnou situaci totiž není možno chápat jako nově vzniklou skutečnost bez zavinění daňového subjektu.

Daňová odčitatelná položka na podporu výzkumu a vývoje je i nadále středem zájmu daňových kontrol. Daňové subjekty, které uvažují o jejím využití, se tak musí mít na pozoru a přípravu souvisejících podkladů v nejmenším nepodceňovat.