Když poplatníci podají daňové přiznání, přiznanou daň zaplatí a správce daně jim vše odsouhlasí svým rozhodnutím, mnozí poplatníci poté nabydou dojmu, že mají vše za sebou. Záhy se však přesvědčí o platnosti citátu, dle kterého je v daních možné úplně všechno, a setkají se poté s tím, že správce daně nazná, že tito jsou povinni uhradit daň ve vyšší částce, a proto je vyzve k podání dodatečného daňového přiznání. Poplatníci se však často neztotožní s povinností tvrzenou správcem daně, neboť naopak mají za to, že jim nevznikla povinnost opětovně tvrdit daň a tuto posléze uhradit ve vyšší částce. V těchto případech váhají, jakým způsobem je možné tuto skutečnost sdělit správci daně. Cílem tohoto článku je zodpovězení této otázky.
Než autor pojedná o způsobech, kterými daňový subjekt může reagovat na výzvu k podání daňového tvrzení dle § 145 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále též „daňový řád“), nejdříve obecně pojedná o termínu „daňové tvrzení“, poněvadž s tímto termínem článek pracuje.
Podle § 1 odst. 4 daňového řádu je daňovým tvrzením řádné daňové tvrzení, a to daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování, a kromě toho je také daňovým tvrzením dodatečné daňové tvrzení, a to dodatečné daňové přiznání, následné hlášení nebo dodatečné vyúčtování. Samotnou daň pak lze v souladu s § 139 odst. 1 daňového řádu vyměřit na základě daňového přiznání nebo vyúčtování, nebo z moci úřední. Podle § 143 odst. 1 daňového řádu daň lze doměřit na základě dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování, nebo z moci úřední.
V tomto článku se autor zaměří na povinnost podat zejména dodatečné daňové přiznání. Ve správní praxi totiž obvykle nedochází ke sporům mezi daňovým subjektem a správcem daně ohledně toho, zda vznikla daňovému subjektu povinnost podat daňové přiznání jakožto řádné daňové tvrzení. V případě daně z příjmů právnické osoby či fyzické osoby vykonávající podnikatelskou činnost obvykle vědí, že mají tuto povinnost. Výjimkou mohou být situace, kdy fyzické osoby nepodnikající nepřiznají mimořádný příjem. Naopak podnikatelské subjekty rovněž vědí, zda a kdy mají povinnost podat daňové přiznání k dani z přidané hodnoty. Občas sice mohou vzniknout rozpory ohledně toho, zda daňové subjekty mají povinnost podat daňové přiznání k dani z nemovitých věcí, poněvadž daňové subjekty netuší, že je tíží tato povinnost. Ale v případě daně z nemovitých věcí toto daňové přiznání daňové subjekty ve většině případů nakonec podají, poněvadž tyto daňové subjekty vědí, že je bude tížit povinnost hradit daň z nemovitých věcí, pouze jim nebylo zřejmé, že je tížila povinnost tuto daň také tvrdit v rámci nalézacího řízení.
Rozpory však nejčastěji vznikají v případě doměřovacího řízení, kdy už je daň pravomocně stanovena a daňový subjekt tak nabude dojmu, že tím je pro něho celá věc uzavřena. Správce daně však nezřídka dospěje k závěru, že daň měla být stanovena ve vyšší částce, a tudíž je daňový subjekt povinen podat dodatečné daňové přiznání, poněvadž v souladu s § 145 odst. 2 daňového řádu vznikl správci daně důvodný předpoklad, že daň bude doměřena. K tomu Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2016, č. j. 6 Afs 79/2015-39, zveřejněném pod č. 3398/2016 Sb. NSS uvedl: „výzvu k podání dodatečného daňového přiznání však správce daně vydá pouze tehdy, pokud již v této fázi řízení disponuje natolik silnými poznatky, z nichž lze vytvořit důvodný předpoklad o doměření daně, tedy o nesprávnosti současné poslední známé daně. Pokud má správce daně pouze jisté indicie, z nichž ještě nelze zformulovat dostatečně spolehlivý závěr ohledně toho, zda je poslední známá daň nesprávná, pak namísto vydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání přistoupí k zahájení daňové kontroly, v níž tyto své poznatky prověří (srov. též Kratochvíl, J. Vyměření a doměření daně. Daně a právo v praxi, 2012, č. 11).“ Na druhou stranu však tyto poznatky nemusí být založeny na jistotě, neboť Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 Afs 229/2018-29 konstatoval, že „pro vydání výzvy podle § 145 odst. 2 totiž není nutné, aby měl správce daně naprostou jistotu, že daň bude doměřena, nebo dokonce věděl, v jaké výši se tak stane; postačuje, pokud lze doměření toliko předpokládat.“
Pokud tedy správce daně bude na základě důvodných pochybností pouze předpokládat, že již pravomocně stanovená daň může být da