Judikaturou z oblasti prekluzivních lhůt jsme se v našem časopise již opakovaně zabývali. Přestože od posledního výběru příspěvků na toto téma uplynulo jen o něco málo více než jeden rok, zajímavých rozsudků z této oblasti je tolik, že si nadcházející text na toto téma vyžádal užší zaměření, tentokrát na prekluzi ve vztahu ke kontrolám a daňovým přiznáním. Předcházející příspěvky z oblasti prekluze jsme zveřejnili v našem časopise v č. 1/2021 v článku „Prekluzivní lhůta při kontrolních činnostech správce daně – výběr z judikatury“, v č. 5/2022 v článku: „Prekluzivní lhůty – judikatura správních soudů“ a v č. 1/2024 v článku „Prekluze práva vyměřit daň – judikatura správních soudů“. V tradičním úvodním shrnutí judikátů z předchozích příspěvků vybereme ty, které se týkají dnešního, úžeji koncipovaného tématu.
Prekluze ve vztahu ke kontrolám a daňovým přiznáním – výběr z judikatury správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce BD Consult, s. r. o.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, čj. 8 Afs 151/2016-54, jsme se dozvěděli, že
i v případě, že postup k odstranění pochybností trval neúměrně dlouho, jeho překlopení do daňové kontroly splňuje podmínky pro zahájení nové tříleté prekluzivní lhůty pro vyměření daně.
Výsledkem kauzy řešené NSS 25. 7. 2019 pod čj. 10 Afs 182/2018-42 je závěr:
zahájení kontroly před vyměřením daně i zahájení kontroly po jejím vyměření startuje novou tříletou prekluzivní lhůtu
(ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla pod čj. I. ÚS 3252/19 ze dne 17. 12. 2019 odmítnuta).Pochybnosti ohledně platnosti plné moci pro daňového poradce řešil NSS dne 14. 6. 2007 pod čj. 5 Afs 104/2006-73. Žalobce namítal, že kontrola byla nezákonně zahájena s daňovým poradcem, kterému zrušil plnou moc, a odvozoval z toho uplynutí prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud však nepovažoval plnou moc za zrušenou a kasační stížnosti nevyhověl. K případu řešeném NSS dne 26. 2. 2020 pod čj. 10 Afs 268/2019-53 byla zveřejněna ve Sbírce rozhodnutí NSS 5/2020 pod č. 4005/2020 právní věta:
„
Zahájení daňové kontroly přerušuje prekluzivní lhůtu pro stanovení daně
(§ 148 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu),
byť správce daně před zahájením této kontroly nevyzval daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení
(§ 145 odst. 2 daňového řádu), ač pro to podle zákona byly podmínky. Takovéto opomenutí správce daně sice je nezákonné, avšak nejde o takovou vadu, která by měla vztah k výši následně doměřené daně.“
I s dalším rozsudkem NSS ze dne 25. 5. 2016, čj. 2 Afs 22/2016-43, jsme se mohli seznámit ve Sbírce rozhodnutí NSS 7-8/2016 pod č. 3417/2016:
„I. Účinky výzvy správce daně podle § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, na běh lhůty pro stanovení daně nejsou vyloučeny tím, že výše doměřené daně je odlišná od daně plynoucí z dodatečného daňového tvrzení podaného na základě uvedené výzvy.
II. Lhůta pro stanovení daně může být z důvodů uvedených v § 148 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, prodloužena opakovaně.
III. Po podání dodatečného daňového tvrzení na základě výzvy správce daně lze použít postupu k odstranění pochybností (§ 89 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), aniž to má vliv na účinky výzvy na lhůtu pro stanovení daně.“
I rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2015, čj. 2 Afs 1/2015-49, se objevil ve Sbírce rozhodnutí č. 7-8/2015 pod č. 3245/2015 s právní větou:„
Lhůta pro stanovení daně
podle § 148 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,
se prodlužuje o jeden rok pouze tehdy, pokud výzva k podání dodatečného daňového přiznání byla skutečně tím úkonem, na základě kterého došlo k doměření daně.
Byla-li daň doměřena až na základě následně vedené daňové kontroly, není naplněna hypotéza uvedené právní normy a k prodloužení lhůty k stanovení daně nedochází.“
Podobnou problematikou se zabýval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2022, čj. 3 Afs 319/2020-34, se závěrem, že
výzva k podání dodatečného daňového přiznání neprodlužuje lhůtu pro vyměření daně, pokud daňový subjekt odmítá dodatečné daňové přiznání předložit
. Daňovou kontrolu tudíž v takovém případě může správce daně zahájit pouze v původní lhůtě pro stanovení daně, jinak může dojít k prekluzi. V rozsudku NSS ze dne 14. 6. 2017 pod čj. 1 Afs 362/2016-36 byly zachyceny následující okolnosti:a)
Přístup daňového subjektu při domlouvání termínů projednání zprávy o kontrole nebyl ideální a postup správce daně nemohl být v důsledku toho vyhodnocen jako účelová snaha o nastartování nové prekluzivní lhůty (pozn.: v současné době se již zpráva o kontrole na finančním úřadě osobně neprojednává),
b)
formulace plné moci pro daňového poradce byla nejasná a nesprávné doručení platebních výměrů mohlo mít vliv na prekluzi. Daňový poradce platební výměry klientovi prokazatelně předal (čímž by nesprávné doručení zhojil), ze spisu však nebylo jasné, kdy k tomu došlo, proto NSS vrátil věc k prověření této otázky.
c)
Nejvyšší správní soud nesouhlasil s tím, že by v dané věci nebylo vhodné mezinárodní dožádání (které přerušuje běh prekluzivní lhůty), v daném případě smysl mělo.
Nejvyšší správní soud dne 6. 5. 2021 pod čj. 7 Afs 380/2020-30 řešil situaci, kdy byl daňový subjekt vyzván správcem daně k podání daňového přiznání, neboť jeho původní podání vyhodnotil finanční úřad jako neúčinné. Tato výzva byla později soudem označena jako nezákonná, stejně tak jako první rozhodnutí o odvolání. Nejvyšší správní soud však konstatoval, že
i nezákonná (nikoli nicotná) rozhodnutí mohou mít vliv na spuštění či prodloužení prekluzivní lhůty pro vyměření daně, pokud ovšem nejde o vyloženě formální úkony učiněné právě pouze za účelem prodloužení této lhůty.
Dne 16. 9. 2021 pod čj. 3 Afs 160/2019-34 NSS odmítl pokus stěžovatele, který se snažil tvrdit, že při kontrole daně ze závislé činnosti u zaměstnavatele (plátce daně) by se měl běh prekluzivní lhůty posuzovat podle prekluzivní lh