Kromě zákonných lhůt existuje celá řada lhůt, jejichž délku určuje svým rozhodnutím správce daně. Ne vždy se stanovené časové rozmezí shoduje s názorem daňového subjektu na to, do kdy je požadavkům správce daně schopen vyhovět. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.
Nad judikaturou prodlužování lhůt v daňovém řízení
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce BD Consult, s. r. o.
1. Kontrola zahájená a skončená ve stejný den
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2005 čj. 2 Afs 90/2004-70), zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 3/2006 pod č. 794/2006)
Komentář k judikátu č. 1
Žalobce nesouhlasil s tím, že kontrola za rok 1996 u něj byla zahájena a skončena ve stejný den. Podle jeho názoru mu tak nebyla poskytnuta dostatečná lhůta na vyjádření se k výsledkům kontroly. Nejvyšší správní soud s tím však nesouhlasil. „Jednodenní“ kontrola za rok 1996 probíhala v rámci souběžné, mnohem delší kontroly za jiná zdaňovací období a roku 1996 se týkala jediná faktura. NSS konstatoval, že lhůta pro vyjádření se k výsledkům kontroly má odpovídat rozsahu a složitosti kontroly a v daném případě nebyla porušena žalobcova práva. Rozsudek se týká již zrušeného zákona o správě daní a poplatků, ale jeho základní myšlenka je využitelná i v podmínkách daňového řádu.
Shrnutí k judikátu č. 1
Právní věta:
„Doba pro využití práva vyjádřit se ke skutečnostem a navrhovat důkazy v rámci daňové kontroly [zejména § 16 odst. 4 písm. c) a f) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] musí být přiměřená rozsahu prověřovaných skutečností.“
Výtka stěžovatele, že mu v rámci daňové kontroly za rok 1996 bylo upřeno právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, není důvodná. Skutečnost, že daňová kontrola za rok 1996 byla zahájena 14. 11. 2000 a týž den byla také spolu s kontrolou za roky 1997 a 1998 skončena, nelze v daném případě považovat za porušení žalobcových práv. Z obsahu zprávy je patrné, že kontrola se právem – vzhledem k tomu, že k provádění činností, na něž stěžovatel vykazoval výdaje jako daňový náklad, mělo docházet až v roce 1997 – soustředila na prověřování podkladů za rok 1997 (resp. z jiných, pro řízení o kasační stížnosti nerozhodných důvodů také za rok 1998),
zatímco jediným dokladem prověřovaným za rok 1996 byla zálohová faktura č. 122/96
; na tom nic nemění skutečnost, že komplex skutkových okolností s těžištěm v roce 1997 významně ovlivnil žalobcovu daňovou povinnost za rok 1996.Lze souhlasit se stěžovatelem, že daňové kontroly za jednotlivá zdaňovací období jsou oddělenými „řízeními“ (přesněji řečeno procesními postupy), ovšem pouze v tom smyslu, že výsledkem kontroly musí být vždy zjištění správnosti či nesprávnosti stanovení daňové povinnosti za každé konkrétní období. To však neznamená, že by správce daně nemohl a neměl skutečnosti, které mají význam pro vícero zdaňovacích období současně, prověřovat jako jeden celek, v jejich vzájemné souvztažnosti. Rovněž nutno poznamenat, že časové dimenze práva vyjadřovat se ke skutečnostem v rámci daňové kontroly a navrhovat důkazy musí být přiměřené rozsahu prověřovaných skutečností. Jinak řečeno:
je-li předmětem prověřování rozsáhlý komplex skutečností či předmětem dokazování rozsáhlý soubor důkazů, musí být daňovému subjektu poskytnut tomu odpovídající čas pro vyjádření a navrhování případných dalších důkazů; naopak,
je-li prověřována skutečnost jednoduchá, resp. dokazování rozsahem velmi omezené, může k zachování všech práv daňového subjektu stačit, je-li mu k vyjádření a navržení případných dalších důkazů poskytnut relativně krátký časový prostor. Přesně tak tomu bylo v případě stěžovatele ve vztahu k faktuře č. 122/96, a proto zde nedošlo k porušení práv stěžovatele.
2. Změna právního zástupce jako důvod k prodloužení lhůty
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018 čj. 7 Afs 320/2018 – 42)
Komentář k judikátu č. 2
Žalobce požádal o prodloužení lhůty k vyjádření k hodnocení důkazů provedených v rámci odvolání. Jako důvod uváděl změnu zastoupení z daňové poradkyně na advokáta. Žádosti však nebylo vyhověno s tím, že uvedená změna je subjektivním problémem daňového subjektu. Nejvyšší správní soud toto hodnocení akceptoval s tím, že šlo o hodnocení svědeckých výpovědí, kterým byla původní zástupkyně daňového subjektu přítomna, v daném oboru byla profesionálkou, nebyl tedy důvod k dalšímu prodlužování lhůt a žalobce též neuvedl, jaké nové skutečnosti by byl schopen sdělit, pokud by mu byla lhůta podle jeho představ prodloužena.
Shrnutí k judikátu č. 2
Krajský soud odmítl tvrzení žalobce stran porušení jeho procesních práv v souvislosti s rozhodováním o jeho žádostech o prodloužení lhůty k vyjádření se v rámci odvolacího řízení. Proti rozsudku byla podána kasační stížnost.
Názor Nejvyššího správního soudu
Stěžovatel namítl, že došlo k porušení jeho procesních práv, a to tím, že
žalovaný nevyhověl žádosti stěžovatele o prodloužení lhůty k vyjádření se v rámci odvolacího řízení (podané z důvodu změny právního zástupce)
, a připravil tak stěžovatele o možnost procesní obrany. Ve shodě s krajským soudem kasační soud odkazuje na znění § 36 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“), podle kterého správce daně povolí ze závažného důvodu na žádost osoby zúčastněné na správě daní prodloužení lhůty stanovené správcem daně, pokud byla žádost o prodloužení lhůty podána před jejím uplynutím; za stejných podmínek lze prodloužit i lhůtu zákonnou, pokud tak stanoví zákon. Je tedy zřejmé, že správce daně může prodloužení lhůty povolit, pokud je pro takový postup závažný důvod.Ze správního spisu k tomu vyplývá, že žalovaný dne 15. 8. 2016 doručil tehdejší zmocněnkyni stěžovatele (daňové poradkyni Ing. Markétě Volkmerové) písemnost nazvanou Seznámení se zjištěními skutečnostmi a výzva k vyjádření se v rámci odvolacího řízení