Překvapivé rozhodnutí

Naprostý základ zákazu vydávání překvapivých rozhodnutí vychází již ze samotného ústavního pořádku České republiky, přičemž samozřejmě nelze pominout i masu judikatury vyšších soudů. Účastníkům řízení by mělo být vždy zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci , ať už jde o otázky skutkové, nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty.

Míra překvapivosti záleží v obecné rovině na nestandardních okolnostech řešení věci, kdy soud učiní kupříkladu krok, který v podstatě nikdy jednoznačně nezmínil a současně jej žádná ze stran nenavrhovala. Z hlediska intenzity záleží rovněž i na fázi konkrétního procesu. Začasté k této situaci dochází až v odvolacím řízení, kde to může být v případě civilních sporů či trestních řízení velmi ošemetné tím, že výrok soudu nabývá doručením takového rozhodnutí právní moci a posléze i vykonatelnosti. Ačkoliv tak účastník je v právu a má tzv. nabito na zrušení předmětného rozsudku, může v mezidobí dojít exekucí vykonatelného rozsudku k významné škodě.

V souvislosti s pojmem škoda se překvapivostí rozhodnutí v odvolacím řízení nedávno zabýval i Ústavní soud¹⁾, kdy poškozené v trestním řízení byla soudem prvního stupně přiznána nemajetková újma ve výši 250 tis. Kč. Odvolací soud adhezní výrok změnil na částku 150 tis. Kč. Na veřejném zasedání přitom o otázkách spojených s adhezním výrokem nepadlo ani slovo a z předchozího průběhu řízení, zejména podaných odvolání a následných doplnění, se to nedalo ani předpokládat. Zvolený postup je v rozporu se zásadou zákazu překvapivých rozhodnutí, a proto byl rozsudek v této části zrušen. Současně Ústavní soud zdůraznil, jak již bylo vícekrát judikováno, že trestní soud má o škodě (byť zčásti) vždy rozhodnout a aby v případě nemajetkové újmy obětem trestné činnosti netendoval k přílišnému snižování náhrady vzniklé újmy.

Rozhodující soud nepochybně není povinen sdělovat účastníkům řízení svůj předběžný hodnotící úsudek o důkazu plynoucím z provedeného důkazního prostředku, neboť takový je povinen uvést až v odůvodnění svého rozhodnutí. Je však třeba trvat na tom, aby každý důkazní prostředek řádně provedl, jak judikoval Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20. Obecně se jedná o to, aby závěry soudu z provedeného dokazování byly řádně zaprotokolovány a aby bylo umožněno na to adekvátně reagovat.

Zde vezměme v úvahu například situaci, kdy probíhá odvolací řízení, a ačkoliv soud neprovádí dokazování, dospěje k jinému právnímu posouzení věci. V nedávné době se touto problematikou zabýval Ústavní soud²⁾ dokonce i ve vztahu pouze k samostatnému nákladovému výroku, kdy odvolací soud výrok soudu prvního stupně bez dalšího potvrdil. Ústavní soud jednoznačně uvedl, že i v situaci, hodlá-li soud nákladový výrok podstatně měnit, je povinen o tomto svém právním názoru a důvodech k němu vedoucích včas uvědomit toho účastníka řízení, jehož by se takové rozhodnutí negativně dotklo, aby měl prostor se k názoru odvolacího soudu vyjádřit a vlastní argumentací se jej pokusit zvrátit.

Zde je vhodné mimo výše uvedeného citovat konkrétně znění § 13 občanského zákoníku, dle něhož může každý důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Pokud soud takto nepostupoval, je mimo jiné nutné na to v rámci opravných prostředků upozornit a odvolat se na konkrétní pravomocné rozhodnutí.

Ideální pro odstranění těchto procesních pochybení je řádný opravný prostředek – v případě civilního a trestního řízení tedy odvolání. Pokud není překvapivé rozhodnutí odklizeno v rámci řádného opravného prostředku, popřípadě takové rozhodnutí vydá odvolací soud, pak sice rozhodně není nic ztraceno, ovšem jak bylo výše naznačeno, může hrozit účastníku řízení újma. V rámci mimořádného opravného prostředku lze požádat o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, což podání činí obtížnějším, jelikož tato okolnost musí být v úvodu řádně odůvodněna. Soud v civilním řízení tak může sice učinit i bez návrhu, ale na to se rozhodně není možné nikdy spoléhat a doporučuje se být vždy aktivní. O návrhu pak dovolací soud musí vždy usnesením rozhodnout. Odklizení překvapivého rozhodnutí až ve fázi mimořádného opravného prostředku či dokonce ústavní stížnosti sekundárně způsobuje účastníku řízení i újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb.), jelikož zrušením překvapivého rozhodnutí se řízení může dostat až zpět na začátek.

Stejné důvody a procesní obrany nepochybně musí být respektovány v soudním řízení správním, kde dochází mimo jiné k soudnímu přezkumu rozhodnutí o stanovení daně či cla. Specifikum v této oblasti je to, že daňové řízení je (zpravidla) dvoustupňové, a tudíž, než se dostaneme k právní moci rozhodnutí, musíme absolvovat rovněž odvolací řízení. Uvedené principy je samozřejmě nutno respektovat a aplikovat i zde. Příkladem může být odvolací řízení, kde je daný princip předvídatelnosti rozhodování obsažen dokonce explicitně v § 115 odst. 2 daňového řádu, dle jehož znění je správce daně povinen seznámit daňový subjekt před vydáním rozhodnutí s provedenými důkazy, pokud tyto dodatečně v odvolacím řízení prováděl, a dát mu prostor k vyjádření. Stejně tak postupuje v případě odlišného právního posouzení věci, pokud by taková změna měla negativní vliv na odvolatele. Posledně jmenovanou situaci řešil v jednom ze svých rozsudků³⁾ i Nejvyšší správní soud, kdy mimo jiné uvedl:

Předvídatelnost rozhodování patří mezi stěžejní atributy práva na spravedlivý proces. Proto je třeba v případě kteréhokoli účastníka soudního či správního (daňového) řízení na jeho předvídatelném a srozumitelném vedení bezvýhradně trvat. Pokud se pak řízení z daného důvodu významně prodlužuje, způsobuje to bez ohledu na meritum věci účastníkům či účastníku (osobě zúčastněné) nepochybně újmu, za kterou odpovídá stát.