Pokud pak stěžovatelka přenesla celou problematiku posouzení nároku na věcné osvobození podle § 7 zákonného opatření z daňového řízení rovnou na řízení před krajským soudem (včetně provádění důkazů k rozhodným skutečnostem), pak sama sňala odpovědnost za správné stanovení daně z žalovaného. Krajský soud nijak nepochybil, pokud za těchto okolností dospěl k závěru, že stěžovatelka v průběhu vyměřovacího řízení svými skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy nevytvořila prostor umožňující správci daně zjistit, že nabytí nemovitostí je od daně osvobozeno. Bylo to totiž až řízení před krajským soudem, nikoliv před daňovými orgány, kde stěžovatelka poprvé vytvořila prostor pro posouzení splnění podmínek pro přiznání nároku na osvobození od daně, a to jak argumentačně, tak i důkazně. Její polemika ohledně nutného penza důkazních prostředků k posouzení splnění podmínek pro aplikaci osvobození je z tohoto hlediska bezpředmětná. Nárokem na osvobození části nabytých nemovitých věcí od daně se s ohledem na procesní strategii zvolenou stěžovatelkou mohl poprvé plně zabývat teprve krajský soud.