Tento článek se věnuje nejnovější judikatuře Nejvyššího správního soudu v otázce tzv. deklarovaného dodavatele. Ještě donedávna nebylo postaveno najisto, zda může správce daně odmítnout přiznat nadměrný odpočet daňovému subjektu, který v daňovém dokladu uvedl jiného než skutečného dodavatele. Část judikatury správních soudů se pod vlivem rozhodování Soudního dvora EU vydala cestou absolutního zákazu odmítnout přiznat nadměrné odpočty v situacích, kdy existovaly pochybnosti pouze o skutečném dodavateli, aniž by správce daně prokázal daňovému subjektu účast na daňovém podvodu či vědomost o něm. Další část judikatury se přikláněla k závěru, že jde o hmotněprávní podmínku, která musí být splněna v každém případě. Článek tedy rozebírá dosavadní vývoj judikatury, následné rozhodnutí Soudního dvora a rozšířeného senátu ve věci „Kemwater ProChemie“ a pojednává o navazujících rozhodnutích Nejvyššího správního soudu. Mohlo by se zdát, že po rozhodnutí rozšířeného senátu celá věc skončila. Jednotlivé senáty Nejvyššího správního soudu však s jeho rozsudkem naložily různě. Judikaturu jsem vybral pomocí veřejného vyhledávače na webu Nejvyššího správního soudu, a to tak, že musela obsahovat odkaz na rozsudek Soudního dvora ve věci „Kemwater ProChemie“ a současně být vydána od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022.
Problematika deklarovaného dodavatele. Vyřešená otázka?
Vydáno:
20 minut čtení
Problematika deklarovaného dodavatele. Vyřešená otázka?
Mgr. Bc.
Jan
Šlajs,
LL.M.,
asistent soudce Nejvyššího správního soudu
Dosavadní přístup
Samotnou příčinou předložení právní otázky k posouzení rozšířenému senátu ve věci „Kemwater ProChemie“ byly závěry rozsudku ze dne 2. 8. 2017, čj. 4 Afs 58/2017-78, „Stavitelství Melichar“.1) Toto rozhodnutí interpretovalo judikaturu Soudního dvora tak, že správce daně v zásadě nemůže odmítnout přiznat nárok na odpočet daně v případě, kdy není možné určit subjekt, který zdanitelné plnění daňovému subjektu skutečně dodal, aniž by současně nebylo prokázáno, že transakce byla zasažena daňovým podvodem. Čtvrtý senát v tomto případě aplikoval závěry rozsudků Soudního dvora ze dne 6. 12. 2012, Bonik, C-285/11, a ze dne 22. 10. 2015, PPUH Stehcemp, C-277/14. Tyto rozsudky však aplikoval po mém soudu nepřiléhavě. Rozsudek ve věci „Bonik“se týká možnosti odepřít nárok na odpočet v případě, že je prokázáno, že osoba povinná k dani věděla nebo mohla vědět o své účasti na daňovém podvodu. Rozsudek ve věci „PPUH Stehcemp“ se pak věnuje situaci, kdy daňový subjekt nárokuje odpočet daně z plnění dodaného osobou, která je na základě
právní fikce
považována za neexistující. Stručně řečeno, správce daně nejprve posuzuje splnění hmotněprávních a formálních podmínek pro přiznání nároku na odpočet a následně se zabývá tím, jsou-li pro takový postup důvody, zda nebylo plnění zasaženo podvodem. Rozsudek ve věci „Bonik“se tak týká až druhé fáze, tedy okamžiku, kdy má správce daně všechny ostatní podmínky za splněné. Pokud nemá některou podmínku za splněnou – například podmínku, že plnění bylo přijato od jiné osoby povinné k dani – neměl by se případným podvodným jednáním vůbec zabývat. Na druhé straně rozsudek ve věci „PPUH Stehcemp“ se týká specifické situace související s vnitrostátní právní úpravou, a jde tak podle mého názoru o rozsudek, jehož závěry jsou obtížně zobecnitelné.