V praxi neziskových subjektů se poměrně často vyskytují případy nájmu nemovitých věcí. Cílem tohoto článku je věnovat se této oblasti z pohledu daně z přidané hodnoty, protože oblast DPH neupravuje výslovně, co se za nájem považuje, což v praxi těchto subjektů přináší časté aplikační potíže.
Nájem nemovitých věcí z pohledu DPH u neziskových subjektů
Ing.
Zdeněk
Morávek,
daňový poradce
Nájem nemovitých věcí – vymezení
Problematika nájmu nemovitých věcí je upravena zejména v § 56a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), tato úprava vychází z čl. 135 odst. 1 písm. l) a odst. 2 směrnice o DPH (směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty). Osvobození od daně musí být v členských státech uplatňováno jednotně, což platí i pro výklad pojmů, s nimiž zmíněné směrnice v příslušných ustanoveních pracují. Jedním z těchto pojmů je i „nájem“, jehož věcný obsah není podmíněn obsahem, jaký mu vtiskává soukromé právo jednotlivých členských států. Právě naopak se jedná o pojem autonomní, který musí být v rámci EU vykládán jednotně. Zdrojem jednotného výkladu je ustálená
judikatura
Soudního dvora EU. Podle ustálené judikatury Soudního dvora EU se o nájem nemovitosti ve smyslu směrnice o DPH jedná v případě, že jsou splněny všechny znaky charakteristické pro toto plnění, tj. vlastník nemovitosti převede na nájemce za úplatu na sjednanou dobu právo užívat jeho majetek a vyloučí z tohoto práva ostatní osoby. Soudní dvůr EU rovněž upřesnil, že osvobození od daně lze vysvětlit na základě skutečnosti, že přestože je nájem nemovitého majetku hospodářskou činností, obvykle představuje poměrně pasivní činnost, která nevytváří významnější přidanou hodnotu. Takovou činnost je třeba odlišovat od ostatních činností, které mají buď povahu průmyslového a obchodního podnikání, anebo je jejich předmět lépe charakterizován poskytováním určité služby než pouhým poskytnutím určité věci k užívání, ja