První část příspěvku přiblížila důvody vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsob jeho zakotvení v právním řádu ČR. Byly zde též rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Příspěvek dával též návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivosti plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak následně i v rámci správního soudnictví. V dokončení tohoto příspěvku bude čtenář seznámen s problematikou uplatňování nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o nespolehlivosti plátce v rámci civilního soudnictví a je zde rovněž řešena otázka, nakolik má rozhodnutí o nespolehlivém plátci charakter trestní represe, kdy je nutno též uplatnit garance práva na spravedlivý proces. Příspěvek doprovází odkazy na aktuální judikaturu jak civilních, tak i správních soudů, kterou měl autor k dispozici v době psaní tohoto příspěvku.
Nespolehlivý plátce – dobrý sluha, ale o to horší pán – dokončení
Mgr.
Petr
Taranda
9. Jak a kdy uplatnit nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o nespolehlivosti plátce?
Podaří-li se daňovému subjektu dosáhnout změny či případného zrušení rozhodnutí o přidělení statusu nespolehlivého plátce pro jeho nezákonnost, otevírá se mu trnitá cesta k uplatnění odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným označením jako nespolehlivého plátce. Přitom platí, že primárně lze nárok na náhradu škody uplatnit pouze za situace, kdy
dojde k tomu, že pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno anebo změněno pro jeho nezákonnost příslušným orgánem. Následné řízení o nezákonnosti příslušného rozhodnutí musí být uvedeno do pravomocného konce.
1) V souladu s § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci platí, že nezbytným obecným předpokladem odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí je v prvé řadě právní moc takového rozhodnutí, přičemž jen proti pravomocnému rozhodnutí již nejsou připuštěny žádné opravné prostředky, a není mu proto možno čelit těmito klasickými procesními prostředky, které jinak umožňují přezkum jeho správnosti a případné odstranění jeho samotné nezákonnosti.
Judikatura
Ústavního soudu navíc již dříve konstatovala, že nepravomocné rozhodnutí není způsobilé zapříčinit vznik škody.2) Z toho důvodu je proto pravomocnost rozhodnutí základní podmínkou k tomu, aby bylo možné přiznat nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, pakliže je takové pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno, popř. změněno.3) Pokud jde o procesní podmínky vážící se ke zrušení anebo změně takového rozhodnutí, je nutno vycházet z jednotlivých procesních předpisů, tj. např. z daňového řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“) apod.Aktuální
judikatura
zastává v daném kontextu názor, že
podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je v podstatě splněna již po zrušení rozhodnutí, a to bez ohledu na výsledek dalšího řízení, přičemž se vychází z předpokladu, že důvodem pro zrušení takového rozhodnutí byla jeho nezákonnost.
4) Je třeba ještě dodat, že
judikatura
Nejvyššího soudu razí dlouhodobě názor, že
v souladu se zásadou
5)presumpce
správnosti není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu sám oprávněn posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí může být splněna jen tehdy, bylo-li takové pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Stát tak bude odpovídat za škodu jen v případě takového rozhodnutí, které bylo zrušeno. A to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno. Případné pokračování řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, může být významné z hlediska posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou, a to zásadně s přihlédnutím k tomu, jak je poškozeným újma a příčinná souvislost konstruována.S ohledem na specifika dané problematiky je nutno ještě upozornit na to, že praxe s sebou přináší případy, kdy dojde ke zrušení zajišťovacího příkazu pro jeho nezákonnost v rámci správního soudnictví. Ihned poté se nabízí otázka, co se stane se statusem nespolehlivosti plátce, konstatoval-li správní soud ve svém rozhodnutí, že takový zajišťovací příkaz neměl být vůbec vydán. I když by mělo dojít k tomu, že v souvislosti s touto skutečností dojde k zániku statusu nespolehlivosti plátce, neb zajišťovací příkaz byl od svého počátku nezákonným rozhodnutím správce daně, platná právní úprava na vznik této situace nepamatuje. Obdobný problém nastává i v soudním řízení o zrušení rozhodnutí správce daně, popř. odvolacího orgánu, kdy správní soud rozhodne o zajišťovacím příkazu dříve než o samotném rozhodnutí o přidělení statusu nespolehlivého plátce. Pokud by správní soud zajišťovací příkaz takto zrušil, nezbývá daňovému subjektu opět nic jiného, než se zrušení statusu nespolehlivosti domáhat samostatnou žalobou proti rozhodnutí o nespolehlivosti takového plátce.
Daňový subjekt, který byl v důsledku nesprávného úředního postupu označen za nespolehlivého plátce, resp. takto získal tento
status
, může uplatnit nárok na náhradu škody i tehdy, jestliže takto nedojde k pravomocnému uznání předmětného rozhodnutí o nespolehlivém plátci za nezákonné. Dle dikce § 13 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci není rozhodné, zda škoda byla způsobena účastníkovi řízení, tj. náhradu škody může takto žádat kdokoli, přičemž podstatný je pouze vznik škody a příčinná souvislost s daným nesprávným úředním postupem. Pojem nesprávného úředního postupu však není v § 13 zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci definován. Nesprávným úředním postupem nejsou tudíž jen případy, které jsou takto ve zmíněném zákoně uvedeny, což znamená, že za nesprávný úřední postup je třeba považovat všechna ta deliktní jednání způsobená orgány a osobami uvedenými v § 3 zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, která jsou v jejich obvyklé rozhodovací činnosti nesprávná a ve svém důsledku nezákonná a která se takto přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí. Znak nesprávnosti úředního postupu je proto třeba obecně vztahovat
k porušení pravidel, která jsou předepsána obvykle procesní normou, přičemž takové porušení se nemusí ve své době jevit samo o sobě jako nezákonné. Znamená to, že v době deliktního jednání mohl být postup v plném souladu se všemi pravidly, avšak vzhledem k tomu, že zapříčinil vznik škody nebo nemajetkové újmy, bude nutno jej mít podle následku objektivně (bez ohledu na zavinění) za nesprávný. Zákonná úprava, která postrádá definici nesprávného úředního postupu, dává možnost podřadit této formě deliktního jednání státu četné a rozmanité případy porušení procesních povinností orgánů a osob. Nejčastěji tak půjde o případy spočívající v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a tam, kde není lhůta stanovena, učinit tak v přiměřené lhůtě. Přitom platí, že závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, bude vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit.
6) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda, a to kdokoliv bez ohledu na svou účast v řízení. Restriktivním výkladem, jenž není v souladu s dikcí zákona, je výklad, dle něhož lze o průtazích v řízení uvažovat až v okamžiku, kdy se dotčená osoba stala vedlejším účastníkem řízení.7) Při posouzení přiměřenosti délky řízení se nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy.8)10. Je předběžné projednání vždy nezbytné?
Chce-li se daňový subjekt domáhat těchto svých nároků prostřednictvím žaloby podané u civilního soudu, kterým je pro tyto případy Obvodní soud pro Prahu 2, musí podstoupit tzv. předběžné projednání, které vyplývá z § 14 zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Podstatou tohoto projednání je, že osoba, která se domáhá přiznání nároku na náhradu škody, jež jí byla způsobena při výkonu státní moci, musí tento svůj tvrzený nárok uplatnit přednostně u ústředního správního úřadu, který jménem státu v dané věci náhrady š