Elektronický podpis není v digitálním světě žádnou novinkou, obzvláště měřeno IT časem, kde je nutno dva roky považovat za jednu celou generaci, během níž dochází ke zdvojnásobení výkonu ve vztahu ke spotřebě.1) V České republice byl legislativně ukotven v zákonu č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, který nabyl účinnosti již v roce 2000. Od té doby došlo k zásadním změnám legislativy jak evropské, tak i národní, o vývoji informačních technologií to platí bezpochyby také. Změnilo se nějak nazíraní na elektronický podpis z hlediska jeho použití ve veřejnoprávní nebo soukromoprávní oblasti? Jaké možnosti dnes skýtá a které oblasti jsou naopak problematické? Kde může nahradit zcela materiální podobu vlastnoručního podpisu a kde nikoli a jak je to v případě požadavku na úředně ověřený podpis? Těmito otázkami se budeme zabývat na následujících řádcích.