Whistleblowing a ochrana oznamovatele v českém právním prostředí

Kdo krade, okrádá stát, kdo nekrade, okrádá rodinu. S velkou mírou nadsázky bylo toto heslo mezi lidmi v České republice před rokem 1989 vžito a svým způsobem se stalo jistým neblahým normativem tehdejší společnosti. Dynamický vývoj posledních dekád však ukázal, že z dlouhodobého hlediska je takový model chování nepřijatelný a zcela popírá základní hodnoty společenského systému. Je potřeba si přiznat, že i demokratický systém svobodného právního státu, k němuž se Česká republika nepochybně hlásí, v určitých oblastech nabízí možnosti, které nejsou z pohledu právního řádu dokonale regulovány, anebo je jejich kontrola značně obtížná. Tím je dán prostor k jednání, které může být v rozporu se smyslem, účelem a základními hodnotami, na kterých je demokratický systém postaven. I v současnosti tak vznikají příležitosti pro možná protiprávní jednání vybraných jedinců či entit, které se ať již přímo, či nepřímo, avšak vždy na úkor veřejného zájmu, obohacují, zneužívají tento systém či z tohoto svého jednání čerpají jiné formy individuálních benefitů. Nad takovým jednáním nelze přivírat oči, a naopak je potřeba mu systematicky a v co možná nejširší míře bránit.

Nad rámec standardních exekutivních struktur, kterými každý demokratický stát disponuje, existuje řada nástrojů, které by protiprávnímu jednání dokázaly rovnou a efektivně zamezit nebo na něj alespoň upozornit. Tyto nástroje jsou dlouhodobě prosazovány jak v mezinárodním společenství, tak na úrovni vnitrostátních úprav. V historickém kontextu občané vnímají jakékoliv oznamování spíše v negativních souvislostech, a to zejména ve smyslu „udavačství“. Nesprávnému pochopení do jisté míry přispívá i skutečnost, že široká veřejnost doposud neměla možnost se blíže seznámit s vybranými instituty oznamování a zabraňování protispolečenské trestné činnosti tak, jak jsou navrhovány.

Jedním z těchto institutů je tzv. whistleblowing neboli oznamování, který je ve své podobě odrážen směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. 10. 2019, o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále jen „směrnice“), a jenž je následně reflektován ve vládním návrhu nového zákona o ochraně oznamovatele (dále jen „návrh zákona“), který je v rámci legislativního procesu v současnosti v mezirezortním připomínkovém řízení a z této směrnice vychází. Tento článek si klade za cíl vysvětlit základní pojmy, funkcionality a principy, na kterých je whistleblowing postaven a objasnit smysl a účel tohoto institutu. Vzhledem k tomu, že směrnice tvoří základní rámec tohoto nástroje a je ponecháno na jednotlivých členských státech jakým způsobem začlení její požadavky do vnitrostátních právních řádů, budeme v rámci vybraných institutů obou těchto předpisů případně srovnávat požadavky, které jsou kladeny směrnicí v komparaci s návrhem zákona. Primárně však budeme vycházet z návrhu zákona jako takového a podmínek jím nastavovaných.

Jak je patrné z pojmosloví směrnice i návrhu zákona, jednoduchou podstatou ochrany oznamovatele je možnost oznámit protiprávní jednání, a to bez jakýchkoliv obav, že by mohl následovat postih za takto učiněné oznámení. Obecnou snahou je tedy vytvoření takových podmínek, resp. takového prostředí, kde se oznamovatelé nebudou obávat upozornit na prot