Změny v právní úpravě skutečných majitelů

Povinnost právnických osob a svěřenských správců (či osob zastávajících ekvivalentní pozici v zahraniční obdobě svěřenského fondu) znát svého skutečného majitele, resp. skutečného majitele svěřenského fondu a jiného obdobného uspořádání, se datuje již k 1. 1. 2017, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 368/2016 Sb., který vložil tuto povinnost do zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AML zákon“). Samotný požadavek na znalost skutečného majitele je pak dovozován z článku 30 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. 5. 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES (dále jen „4. AML směrnice“). Samotné určení skutečného majitele pro potřeby právnických osob a svěřenských fondů je do účinnosti zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále jen „zákon o evidenci skutečných majitelů“), tj. 1. 6. 2021 upraveno v § 4 odst. 4 AML zákona. Tuto úpravu nelze však považovat za přívětivou pro její adresáty a úprava zákona o evidenci skutečných majitelů ji rozvíjí a zpřesňuje.

Primárně je nutné zodpovědět otázku, kdo vlastně má skutečným majitelem právnické osoby nebo svěřenského fondu být. Jak je uvedeno výše, institut skutečného majitele má základy v evropském právu, podle kterého se má vždy jednat o fyzickou osobu (jednu či více), která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo svěřenský fond.¹⁾ Jak samotná 4. AML směrnice, tak zákon o evidenci skutečných majitelů nastavují odlišná pravidla pro určení skutečného majitele právnické osoby a svěřenského fondu.

Vedle institutu skutečného majitele právnických osob a svěřenských fondů pak zná a upravuje 4. AML směrnice tzv. skutečného majitele transakce, jehož právní úprava zůstává v AML zákoně zejména kvůli faktu, že těchto osob je potenciálně násobně větší množství a tato množina je daleko proměnlivější z hlediska jejího obsahu. Tímto druhem skutečných majitelů se článek nebude nadále zabývat.

Postup pro určení skutečného majitele právnické osoby nebo právního uspořádání (tj. svěřenského fondu nebo jeho zahraniční obdoby) by měl být následující provázanou sérií navazujících kroků.

Prvním krokem je určení, zda právnická osoba skutečného majitele má vůbec mít, resp. zda nespadá do výjimky podle § 7 zákona o evidenci skutečných majitelů. Do tohoto výčtu jsou zařazeny převážně veřejnoprávní či právnické osoby na ně napojené, např. stát, územní samosprávný celek, dobrovolný svazek obcí, státní příspěvková organizace či školská právnická osoba zřízená státem nebo i státní podnik a národní podnik, a to z důvodu neurčitelnosti jejich skutečného majitele v demokratickém právním státě. Nadto jsou zde uvedeny i další subjekty, které jsou vyňaty z důvodu omezení jejich možností působení účelem jejich zřízení, resp. jejich transparentností a nízkým rizikem pro účely AML zákona. Jedná se zejména o politické strany, církve, honební společenství a společenství vlastníků jednotek.

Nespadá-li právnická osoba do negativního taxativního výčtu právnických osob podle § 7 zákona o evidenci skutečných majitelů, je nezbytné přistoupit k samotnému určení skutečného majitele. Tento proces, již společný pro právnické osoby a právní uspořádání, lze vnímat jako dvojkolejný, jelikož je nezbytné určit jak skutečného majitele – koncového příjemce majetkového prospěchu, tak skutečného majitele s koncovým vlivem na řízení právnické osoby nebo právního uspořádání, přičemž proces určení každého druhu skutečného majitele je svébytný a má svá specifika.

Skutečný majitel – koncový příjemce je v obecné rovině fyzická osoba, která může mít z činnosti právnické osoby nebo právního uspořádání nebo jejich likvidace či zániku nezanedbatelný prospěch, resp. „podstatnou část z celkového majetkového prospěchu“, pokud tento prospěch nepředává jiné fyzické osobě, ať už přímo či nepřímo.

Pro určení části majetkového prospěchu připadajícího jedné fyzické osobě je nezbytné zjistit její přímý a nepřímý podíl na jejím majetkovém prospěchu z právnické osoby nebo právního uspořádání. Samotné určení přímého podílu na majetkovém prospěchu je pouhé určení, jaký podíl připadne fyzické osobě přímo na základě jejích práv ve vztahu k dané právnické osobě. Pro určení nepřímého podílu koncového příjemce, tj. kdykoliv, kdy tento podíl drží jiná právnická osoba nebo právní uspořádání, se pak použije tzv. řetězení a větvení.

Řetězením je pro účely zjištění skutečného majitele – koncového příjemce – myšlena možnost získat prospěch prostřednictvím na sebe navázaných právnických osob nebo právních uspořádání²⁾. Jednotlivé podíly v navazujících společnostech se násobí. Pro ilustraci lze uvést následující příklad. Fyzická osoba S drží 100% podíl na zisku společnosti A. Společnost A má 75% podíl na zisku společnosti B. Společnost B má 50% podíl na zisku ve společnosti C. Fyzická osoba S je tedy skutečným majitelem společnosti A (100 %), společnosti B (1 × 0,75 = 75 %) i společnosti C (1 × 0,75 × 0,5 = 37, 5 %).

Větvením je pro účely určení skutečného majitele – koncového příjemce – možnost získat prospěch prostřednictvím více řetězení.³⁾ Pro ilustraci se může jednat o následující vztah. Podíly z každé větve řetězení se sčítají. Fyzická osoba S má podíl na zisku společnosti A 100 %, podíl na zisku společnosti B 50 % a podíl na zisku společnosti C 10 %. Podíl společnosti A na zisku společnosti D je ve výši 20 %, společnost B má podíl na zisku společnosti D 10 % a podíl společnosti C na zisku společnosti D činí 70 %. Fyzická osoba S má podíl na zisku společnosti D z větve společnosti A 20 % (1 × 0,2), z větve společnosti B 5 % (0,5 × 0,1) a z větve společnosti C 7 % (0,1 × 0,7). Po sečtení jednotlivých větví má tedy podíl 32 %.

Z hlediska vztahu přímého a nepřímého podílu je pak nezbytné výsledný nepřímý podíl a přímý podíl sečíst, aby se došlo k finálnímu výsledku.

Nad rámec výše uvedeného jsou pak pro právnické osoby zákonem o evidenci skutečných majitelů nastaveny základní parametry⁴⁾, po jejichž naplnění by se měla stát fyzická osoba koncovým příjemcem, a tudíž i skutečným majitelem právnické osoby. Tímto parametrem je podíl vyšší nežli 25 % na majetkovém prospěchu tvořeném právnickou osobou, právo na podíl na zisku obchodní vyšší než 25 %, případně opět stejně určený podíl na likvidaci, bez ohledu na to, zda je získán přímo či nepřímo, pokud se dále nepředává. Dále toto ustanovení zakládá vyvratitelnou právní domněnku nepředávání prospěchu u osob naplňujících výše uvedená kritéria. V obecné rovině je zde tato domněnka zavedena, aby se zjednodušilo vyhledávání skutečných majitelů, tj. právnická osoba se může oprávněně domnívat, že fyzická osoba naplňující tato kritéria je jejím skutečným majitelem, pokud nemá důkazy o tom, že prospěch předává dále. Je nutno podotknout, že i když je domněnka v rámci § 3 konstruována pro všechny osoby, vzhledem k účelu daného procesu, tj. nalezení fyzické osoby, které plyne prospěch, se lze důvodně domnívat, že finálně je předáván až k jednotlivým fyzickým osobám.

Samotný § 3 odst. 1 a 2 zákona o evidenci skutečných majitelů je pak spíše vodítkem pro určení skutečného majitele, na jehož základě lze určit osoby, které jsou koncovými příjemci, a jsou-li fyzickými osobami, jsou za předpokladu nepředávání majetkového prospěchu skutečnými majiteli vždy.⁵⁾ Na druhou stranu zde pak může existovat množina koncových příjemců – fyzických osob, u kterých nelze určit výše jejich prospěchu, byť je zřejmé, že je významná –, případně se jedná o hraniční případy, a v těchto případech takovéto osoby podle příslušných ustanovení zákona o evidenci skutečných majitelů lze za skutečné majitele – koncové příjemce – považovat.⁶⁾

Skutečný majitel s koncovým vlivem je fyzická osoba, která „může bez pokynu jiného přímo nebo nepřímo uplatňovat rozhodující vliv v právnické osobě“.⁷⁾ Samotný termín „uplatňovat rozhodující vliv“ je neurčitým právním pojmem a má zahrnovat jak právní (např. jednatel společnosti), tak faktické vztahy (např. věřitel jednatele), důležitým prvkem zde je materiální fakticita.

Pro určení skutečného majitele obchodní pak stanoví zákon o evidenci skutečných majitelů, stejně jako v případě skutečných majitelů – koncových příjemců – zvláštní pravidla.

Prvním je definování skutečného majitele obchodní přes osobu ovládající podle § 74 a 75 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. Využije se zde tedy všech čtyř domněnek obsažených v § 75 zákona o obchodních korporacích. Na základě těchto domněnek pak skutečným majitelem je osoba, která

Druhým pravidlem je pak stanovení „vodítka“ doplňujícího výše uvedené domněnky, a sice v okamžiku, kdy přímý a nepřímý podíl fyzické osoby na hlasovacích právech výrazně převyšuje podíly ostatních osob, tak lze usuzovat, že se jedná o skutečného majitele.

Pro výpočet nepřímého podílu se opět využije výše zmíněného řetězení a větvení, avšak za použití odlišných pravidel pro výpočet řetězení. Konkrétně se v případě, kdy je naplněna jedna z domněnek podle § 75 zákona o obchodních korporacích, hledí na podíl pro účely následujících výpočtů, jako by byl 100%. V případě jejího nenaplnění je pak podíl pro účely výpočtu brán jako 0%. Pro ilustraci se pak může jednat o případ, kdy fyzická osoba S má 60 % hlasovacích práv společnosti A, obchodní společnost A má 52% podíl na hlasovacích právech společnosti B a společnost B má 30 % společnosti C. Osoba S je skutečným majitelem společnosti A, protože ji ovládá a naplňuje domněnku podle § 75 odst. 2 (přímý podíl). Osoba S je skutečným majitelem i společnosti B, jelikož ovládá společnost A (je naplněna domněnka ovládání, tj. hledí se na ni, jako by měla ve společnosti A 100% podíl), a společnost A má 52 % na hlasovacích právech ve společnosti B, tj. osoba S má nepřímý podíl 52 % na hlasovacích právech ve společnosti B. V případě společnosti C pak záleží na rozložení hlasovacích práv ostatních osob, jelikož osoba S má skrze společnost A (100 %) ovládající společnost B (100 %) 30% podíl na hlasovacích právech. Zde pak mohou nastat následující situace. Jsou-li naplněny podmínky ovládání (3× za sebou na jednání nejvyššího orgánu nejvyšší podíl), je osoba S skutečným majitelem a případné řetězení může pokračovat. Má-li jiná osoba podíl vyšší, osoba S již skutečným majitelem není. Případně může nastat situace, kdy ještě neproběhla tři jednání, avšak podíl má osoba S nejvyšší, a to výrazně oproti ostatním osobám. V takovém případě je skutečným majitelem, avšak řetězení končí (společnost B neovládá společnost C).

Nelze-li skutečného majitele s koncovým vlivem na korporaci určit, a to z důvodu nemožnosti jeho dohledání (např. kvůli nespolupracujícím osobám v řetězci) nebo z důvodu, že koncový vliv uplatňuje právnická osoba bez skutečného majitele, je za skutečného majitele považován každý, kdo je ve vrcholném vedení (což by nemělo mít vliv na určení případného odlišného skutečného majitele – koncového příjemce). V případě účasti právnické osoby ve vrcholovém orgánu se za skutečné majitele považují i osoby v jejím vrcholném vedení.

V případě právnických osob odlišných od obchodních korporací a bytových a sociálních družstev se za skutečného majitele s koncovým vlivem považuje fyzická osoba, která je členem statutárního orgánu. Zde se opět jedná o vyvratitelnou domněnku, kdy lze prokázat opak.

Vedle výše uvedeného postupu určení skutečných majitelů podle určení vlivu a toku majetku zákon o evidenci skutečných majitelů též stanoví skutečné majitele⁸⁾. Týká se to fundací, kde je skutečným majitelem navíc jejich zakladatel, člen správní nebo dozorčí rady, revizor a osoba, která má být fundací podporována. Dalším dotčeným jsou ústavy, kdy je skutečným majitelem opět zakladatel, dále pak ředitel, člen správní nebo dozorčí rady nebo osoba v obdobném postavení. Finálně se pak jedná o právní uspořádání, kdy se za skutečného majitele vedle výše určených považuje též zakladatel, svěřenský správce, obmyšlený či ten, v jehož prospěch je uspořádání zřízeno nebo spravováno, není-li obmyšlený, a osoby oprávněné k dohledu nad jeho správou. Pokud výše uvedené funkce (libovolně zda u , ústavu či právního uspořádání) plní právnická osoba, je skutečným majitelem skutečný majitel této právnické osoby.

Nad rámec výše uvedeného je třeba pro jednoznačné vyjasnění uvést, že skutečný majitel ze zákona je uveden pouze u typu osob, ke kterému „patří“. Nelze ho automaticky, bez toho, aniž by byl skutečným majitelem – koncovým příjemcem nebo skutečným majitelem s koncovým vlivem –, zapisovat jako skutečného majitele osob dále uvedených v řetězu. Skutečný majitel ze zákona je formálním prvkem, který je nezbytný k naplnění požadavků evropského práva, který by neměl mít vliv na materiální určení skutečného majitele ostatních právnických osob. Jde např. o případ svěřenského fondu, do kterého je vložen 100% podíl (jak majetkový, tak na hlasovacích právech) obchodní . Svěřenský fond má 10 obmyšlených, přičemž jeden obmyšlený má příjem z něj 99 %, zbylé procento si dělí ostatních 9 obmyšlených. Jako skuteční majitelé svěřenského fondu jsou zapsáni všichni obmyšlení, ale skutečným majitelem obchodní je pouze obmyšlený s nejvyšším podílem, a to z titulu toho, že je koncovým příjemcem.

Povinnost zjišťovat údaje o skutečném majiteli mají tzv. evidující osoby, což jsou právnické osoby, které mají skutečného majitele, a svěřenští správci či jejich zahraniční obdoby v případě právních uspořádání. V obecné rovině pak tato osoba má povinnost vést záznamy o tom, kdo je skutečný majitel, z jakého důvodu a časový interval ve kterém daná fyzická osoba byla skutečným majitelem. Tyto údaje je pak povinna archivovat po dobu deseti let od okamžiku, kdy daná osoba přestala být skutečným majitelem.

Nad rámec výše uvedeného pak je evidující osoba povinna zajistit aktuální údaje v evidenci skutečných majitelů. Toto lze zajistit buď prostřednictvím elektronického formuláře návrhu na provedení zápisu do evidence skutečných majitelů, nebo prostřednictvím notáře za příslušný poplatek (300 Kč⁹⁾), přičemž elektronická forma je povinná pro obchodní a právní uspořádání.

Jako novum je pak v rámci evidence skutečných majitelů zaveden automatický průpis některých informací, zejména o skutečných majitelích ze zákona, ale též např.:

V těchto případech není nutné, pokud tyto údaje odpovídají skutečnosti, činit podání návrhu na provedení zápisu. Zároveň je možné soud nebo notáře požádat, aby případné změny byly dále automaticky propisovány.

Stav, kdy údaje v evidenci skutečných majitelů neodpovídají skutečnosti, se nazývá nesrovnalost. Nesrovnalost hlásí rejstříkovému soudu orgán veřejné moci, případně povinná osoba postupem podle § 15a AML zákona, která má povinnost skutečného majitele svého klienta v některých případech zjišťovat. Byť jako další změna je oproti stávající právní úpravě evidence skutečných majitelů nově částečná veřejnost v něm zapsaných údajů, samotná veřejnost může na nesrovnalost pouze upozornit, což sice může být podnět k zahájení řízení o nesrovnalosti, ale nejedná se o povinné zahájení řízení.

Z hlediska sankcí je pak konečně celé doposud imperfektní normování oblasti skutečných majitelů nově sankcionovatelné. Za nesplnění povinnosti evidující osoby může příslušný obecní úřad s rozšířenou působností uložit pokutu až do výše 500 000 Kč. Nadto je v zákoně o evidenci skutečných majitelů stanoven celý set soukromoprávních omezení obchodních korporací, jejichž skutečný majitel není zapsán v evidenci skutečných majitelů. Jedná se o nevymahatelnost práv a povinností z právního jednání zastírajícího osobu skutečného majitele, které vznikly v době, kdy není skutečný majitel zapsán v evidenci skutečných majitelů¹¹⁾, zákazu vyplacení zisku spojený se zánikem takovéhoto práva a zákaz výkonu hlasovacích práv.