Krajský soud dospěl k závěru, že správce daně v zajišťovacím příkazu toliko předložil výčet pro něj podezřelých okolností, k nimž přiřadil jednotlivé subjekty v pozicích missing trader, buffer a broker, a bez dalšího uzavřel věc prostým konstatováním, že se jedná o daňový podvod. Takový způsob odůvodnění předpokladu přiměřené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně shledal krajský soud nedostatečným. Správce daně podle něj rezignoval na popis souvislostí mezi žalobcem a jeho dodavateli, které by odůvodňovaly závěr o jednání, jehož cílem by bylo podvodně vylákat odpočet na DPH. Skutkové závěry předložené správcem daně tedy doposud neodůvodňovaly obavu z toho, že by žalobci v budoucnu mohla být doměřena daň. Nejvyšší správní soud se s uvedeným závěrem ztotožňuje. I on totiž postrádá ucelenější popis skutkových zjištění, která by svědčila o tom, že smyslem a účelem obchodu mezi žalobcem a jeho dodavateli bylo podvodné vylákání odpočtu na DPH. Správce daně skutečně nepřednesl takové okolnosti, které by odůvodňovaly jeho závěr o možném budoucím doměření daně. Tím méně pak v rozsahu nebytném pro tak významný zásah do práv žalobce, jakým je zajišťovací příkaz. Především pak chybí doložení spojení žalobce, resp. jím realizovaných transakcí (u nichž došlo k zajištění částky odpovídající DPH) s chybějící daní. Většina indicií přednesených správcem daně nemá v tomto ohledu dostatečnou sílu, či chybí jejich vzájemné provázání s jinými. Dohromady tak netvoří dostatečně přesvědčivou a provázanou mozaiku, z níž by mohlo být legitimně usuzováno na zapojení žalobce do podvodného jednání.