Nejvyšší správní soud se s ohledem na výše uvedené ztotožňuje s posouzením krajského soudu, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro postup podle § 165 odst. 3 daňového řádu . Aby bylo možno posuzovanou situaci podřadit pod režim § 165 odst. 3 daňového řádu , musela by stěžovatelka jednat ve zřejmém omylu v okamžiku provedení platby, tedy muselo by dojít ke zjevnému rozporu mezi projevem vůle a vůlí samotnou v okamžiku provedení úkonu. Zjištěné okolnosti však přesvědčivě nasvědčují naopak tomu, že stěžovatelka při úhradě částky 3 803 499,57 Kč vycházela z toho, že plní svou vlastní povinnost, která jí vyplývala z kupní smlouvy a z nijak nezpochybněných rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Tedy nelze hovořit o žádném rozporu mezi vůlí stěžovatelky a jejím projevem. … Stěžovatelka se tedy dobrovolně rozhodla k datu splatnosti uvedenému na faktuře vystavené ČKD plnit na účet žalovaného, přestože si musela být vědoma toho, že jí dosud nebylo dodáno veškeré zboží dle kupní smlouvy. Sama stěžovatelka rovněž sdělila, že v době, kdy žalovanému potvrdila existenci závazku vůči ČKD (přípis ze dne 8. 4. 2016), byla o jeho existenci přesvědčena. Až následně, po zjištění, že jí nebudou náhradní díly definitivně dodány a nebude jí vrácena provedená úhrada, se začala bránit tím, že došlo k omylu i při vyhotovení přípisu ze dne 8. 4. 2016. Nejvyšší správní soud má proto ve shodě s krajským soudem a žalovaným za to, že stěžovatelka věděla, z jakého titulu úhradu provedla, a to, že společnost ČKD svoji část závazku nedodržela, nelze dodatečně připisovat zřejmému omylu při úhradě. Pokud by stěžovatelka úhradu bez dalšího provést nechtěla, jistě by platbu za nedodané plnění neuskutečnila.