Nejvyšší správní soud shrnuje, že v projednávané věci nebyly uplatněny žádné skutečné kasační důvody. Podání nazvané kasační stížnost totiž na svých celkem sedmi stranách nijak nereaguje na rozsudek krajského soudu, který napadá. Z toho, že jsou celé strany textu doslova převzaty z žaloby (a nic dalšího v kasační stížnosti není), je zjevné, že kasační stížnost ani částečně nezpochybňuje rozhodovací důvody krajského soudu, ale výlučně míří proti rozhodovacím důvodům žalovaného správního orgánu. Taková kasační stížnost je nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s. ), neboť se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103. Současně tu nebyl ani důvod k tomu, aby Nejvyšší správní soud hleděl na takovou kasační stížnost jako na podání trpící vadami, které by byl povinen odstraňovat podle § 109 odst. 1 věty první s. ř. s. , podle níž, má-li kasační stížnost vady, avšak není zjevně opožděná nebo podaná tím, kdo k jejímu podání zjevně není oprávněn, zajistí Nejvyšší správní soud jejich odstranění. Podle tohoto ustanovení soud zejména umožní – pokud jde o vadu spočívající v obsahu stížních důvodů – stěžovateli tyto důvody doplnit u kasačních stížností, jež neobsahují vůbec žádnou argumentaci (ani pokus o ni). Stěžovatel takto fakticky jen ohlašuje úmysl uplatnit k výzvě soudu konkrétní stížní důvody a kromě označení účastníků, napadeného rozsudku a případně zmínky určitých ustanovení soudního řádu správního v nich obvykle nejsou formulovány právní či skutkové výhrady proti závěrům krajského soudu. Postup podle § 109 odst. 1 s. ř. s. ale není určen k tomu, aby soud, který obdrží dlouhý a strukturovaný text tvářící se jako zdůvodněná kasační stížnost, pedagogicky vedl právního profesionála zastupujícího v kasačním řízení, upozorňoval ho na smysl kasační stížnosti (který je zřejmý ze zákona) a nabádal ho k vylepšení jeho argumentačních dovedností.