Vzdělávání je nedílnou součástí práv zaměstnanců v oblasti pracovněprávní. Je realizací povinnosti péče o zaměstnance, uložené zákonem zaměstnavateli, prostřednictvím vzdělávání zajišťuje zaměstnavatel jejich odborný rozvoj. Postavení zaměstnance územního samosprávního celku, který je úředníkem, má svá specifika, a to i v oblasti vzdělávání.
Vzdělávání úředníků územních samosprávných celků
Mgr.
Slávka
Kopačková
Právní postavení úředníka územního samosprávního celku
Úředníkem se pro účely zákona o úřednících1) rozumí zaměstnanec územního samosprávného celku podílející se na výkonu správních činností zařazený do obecního úřadu2). Dle zákonné definice se správní činností rozumí plnění úkolů v samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného celku3). Pojem úředník je tedy širokým pojmem, zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu o úřednících uvedl příklady činností, které jsou pokládány za činnosti správní a jež odůvodňují zařazení zaměstnance mezi úředníky4). Nejedná se však o výčet absolutní, správní činností může být i jiná činnost v oblasti samostatné či přenesené působnosti vykonávaná zaměstnanci obce. Zákon o úřednících vymezuje, kteří zaměstnanci obce úředníky nejsou.5) Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu o úřednících, důvodem pro rozdělení zaměstnanců obce na úředníky a „jiné“ zaměstnance byla snaha zákonodárce rozlišit rozsah požadavků kladených na zaměstnance, jejich převážná činnost spočívá ve výkonu činností samosprávných či v rámci přenesené působnosti, a to v zájmu zvýšení kvality výkonu veřejné správy.
Vymezením zaměstnanců, kteří jsou úředníky, se zabýval v několika rozhodnutích také Nejvyšší soud ČR6), který konstatoval, že pro naplnění definice úředníka dle zákona o úřednících je nutné kumulativní naplnění třech vymezených znaků, a to (i) zaměstnanec pracující na základě pracovní smlouvy, (ii) zaměstnanec zařazený do úřadu územního samosprávného celku a (iii) zaměstnanec podílející se na správních činnostech. Osoby pracující na základě dohod o pracích mimo pracovní poměr, a to i pokud se v rámci své činnosti podílí na výkonu správních činností, nejsou dle zákona o úřednících úředníky.
Nejvyšší soud uvedl, že definice správních činností v zákoně o úřednících neposkytuje jednoznačnou a konkrétní odpověď, zároveň však uvedl, že s ohledem na široký rozsah zejména samosprávních činností obce nelze očekávat uvedení taxativního výčtu činností, které by tento pojem definovaly. Zároveň dle něj není vhodné ani uvedení demonstrativního výčtu správních činností přímo v zákoně a nelze bez dalšího vycházet ani z výčtu správních činností uvedených zákonodárcem v důvodové zprávě. Dle Nejvyššího soudu je pro stanovení jasné odpovědi rozhodující část definice úředníka uvádějící, že má jít o podíl na
„plnění úkolů v samostatné nebo přenesené působnosti“
s tím, že problematičtější je vymezení úkolů v působnosti samostatné. Výkon samosprávy je totiž především právem obce a záleží na každé obci individuálně, v jakém rozsahu tuto pravomoc skutečně realizuje. Dle Nejvyššího soudu je nutno vycházet z těch ustanovení zákona, která stanoví proces fungování obce – o něm rozhodují na základě zákona především volené orgány obce (zastupitelstvo, rada, starosta) a na základě jejich rozhodnutí pak tajemník a obecní úřad takto přijatá rozhodnutí prakticky realizují. Dle soudu je plněním úkolů v samostatné působnosti to „co zastupitelstvo nebo rada uloží v rámci samostatné působnosti obecnímu úřadu nebo to, co zastupitelstvo, rada nebo starosta uloží v rámci samostatné působnosti tajemníkovi obecního úřadu“
. Toto plnění úkolů je pak stanoveno v konkrétní věci anebo obecně (např. prostřednictvím organizačního řádu stanovením náplně práce jednotlivých odborů a oddělení obecního úřadu a jejich zaměstnanců). Výkon přenesené působnosti a plnění úkolů v této oblasti nálež&iac