Zaměstnavatelé se ve zdravotním pojištění potýkají i se situací, kdy zaměstnanec bez omluvy přestane docházet do práce, přičemž komunikace s tímto zaměstnancem je v lepším případě hodně problematická, v horším případě minimální nebo žádná. Zaměstnavateli tak nezbývá než vykazovat zaměstnanci po určitou dobu neomluvenou absenci, což může z hlediska délky trvání takové nepřítomnosti zaměstnance v práci časem přerůst (nejen ve zdravotním pojištění) v docela vážný problém. V tomto pojednání se v podmínkách zdravotního pojištění a pracovního práva zaměříme výhradně na problematiku neomluvené absence, nebudeme se tedy věnovat poskytnutí neplaceného volna zaměstnanci.
Nepřítomnost zaměstnance v zaměstnání v souvislostech zdravotního pojištění a pracovního práva
Ing.
Antonín
Daněk
Neomluvená absence a minimum ve zdravotním pojištění
Pokud budeme analyzovat tematiku neomluvené absence z pohledu placení pojistného na zdravotní pojištění, pak je primárně důležité, zda zaměstnavatel musí při odvodu pojistného dodržet zákonné minimum, či nikoli. V této souvislosti lze konstatovat, že v případě vykázané neomluvené absence je zapotřebí brát v aktuálně platných právních podmínkách v úvahu především tyto zásady:
–
pokud se na zaměstnance (a zaměstnavatele jako plátce pojistného) vztahuje povinnost dodržet při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ, resp. jeho poměrnou část, musí být toto zákonné minimum v příslušném kalendářním měsíci dodrženo, v podstatě bez ohledu na dobu trvání případného neplaceného volna nebo neomluvené absence. Minimální vyměřovací základ principiálně vychází z minimální mzdy a je upraven v ustanovení § 3 odst. 4 a 6 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.;
–