Dodání zboží do jiného členského státu EU pohledem recentní judikatury

Odborný příspěvek má za cíl přiblížit specifika dokazování na DPH v případě dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie (dále též „JČS“). Tato oblast je aktuálně odbornou veřejností pečlivě sledována, jelikož v rámci správního soudnictví se řeší otázka, zda je možné při dodání zboží do JČS aplikovat pravidla vyplývající z judikatury vztažené ke vstupům, resp. k přijatým zdanitelným plněním (pozn. jedná o rozsudek Soudního dvora Evropské unie, C-154/20 , ve věci Kemwater ProChemie, ze dne 9. 12. 2021, dále jen „SDEU Kemwater“, resp. rozsudek NSS, čj. 1 Afs 334/2017-208, ve věci Kemwater ProChemie, ze dne 23. 3. 2022, dále jen „NSS Kemwater“). Judikatura počínající rozsudky SDEU Kemwater a NSS Kemwater položila základy současného pohledu na osobu dodavatele v rámci tuzemských obchodních transakcí. Při určitém zjednodušení je tak možné dojít k závěru, že tuzemský plátce za určitých okolností splní hmotněprávní podmínky nároku na odpočet daně, i když nebude zřejmé, od jakého konkrétního tuzemského plátce obdržel přijaté zdanitelné plnění. V tomto ohledu není překvapením, spíše to bylo otázkou času, kdy tato pravidla „na vstupu“ budou diskutována v soudním sporu, jenž se dotýká „výstupů“. Konkrétně tomu bylo v případě soudního sporu, který nejprve posuzoval Městský soud v Praze ze dne 18. 8. 2021, čj. 14 Af 4/2020-48, ve věci B2 Energy s.r.o. (dále jen „B2 Energy“). Ten dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala dodání zboží jeho konečným příjemcům prostřednictvím příjemců deklarovaných. Následně v reakci na kasační stížnost žalobkyně (stěžovatelky) řeší tento spor NSS, který ve svém usnesení čj. 4 Afs 291/2021-34 posuzoval otázku, zda lze odepřít nárok na osvobození od DPH při dodání zboží do JČS, jestliže není znám skutečný příjemce zboží, v souvislosti s nímž uplatňuje dodavatel nárok na osvobození od daně. Rozřešení této otázky nechal NSS na Soudním dvoru Evropské unie, když mu položil v tomto světle předběžnou otázku. Soudní dvůr Evropské unie na položenou předběžnou otázku odpověděl rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, C-676/22 , ve věci B2 Energy (dále jen „SDEU B2 Energy“). Tento článek se tedy zaměřuje na interpretaci rozsudku SDEU B2 Energy a na další souvislosti vyplývající z přiléhavé judikatury a poskytuje jeho kritickou oponenturu.

Ing.

Petr

Kupčík,

Ph.D.,

Ing.

Vojtěch

Procházka,

Odvolací finanční ředitelství

Stručný judikaturní vývoj

V krátkosti shrneme hlavní body, na základě kterých postupem času vyvstala otázka, která byla posuzována Soudním dvorem Evropské unie.

Judikatura

v oblasti deklarovaného dodavatele

Není dlouho tomu, kdy se mělo za to, že řádné splnění hmotněprávní a formální podmínky nároku na odpočet daně je nedílně spjato s prokázáním toho, od kterého konkrétního dodavatele přijal tuzemský plátce zdanitelné plnění. V tomto smyslu bylo odkazováno na § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“). Konstantní tuzemská judikatura¹⁾ toho času měla za to, že je nezbytné, aby daňový subjekt prokázal v daňovém řízení správci daně nejen to, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění, ale i to,

zda toto plnění uskutečnila osoba – plátce daně, jež je jako poskytovatel tohoto plnění uvedena v dokladu

, jenž daňový subjekt předkládá jako důkaz k prokázání tvrzeného právního stavu. Důvodem byla zejména podmínka vzniku nároku na odpočet pro daňový subjekt. Aby totiž daňovému subjektu vůbec vznikl nárok na odpočet daně, tak nejprve musela vzniknout poskytovateli plnění daňová povinnost na výstupu. A aby vznikla tomuto poskytovateli daňová povinnost, tak tento musel být logicky plátcem DPH²⁾.

Z judikatury Soudního dvora Evropské unie se ovšem v průběhu času mezi řádky dalo vyčíst³⁾, že do poklidného, ustáleného tuzemského judikaturního pole v oblasti deklarovaného dodavatele udeří bouře. V tomto smyslu první záblesky a změnu tlaku přinesl rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 11. 2021, C-281/20, ve věci Ferimet SL (dále jen „Ferimet SL“), ze kterého vyplynulo, že postavení dodavatele na faktuře představuje formální podmínku uplatnění nároku na odpočet daně a postavení (skutečného) dodavatele plnění jako osoby povinné k dani se považuje za hmotněprávní podmínku nároku na odpočet daně. V situaci, kdy základní zásada neutrality DPH vyžaduje, aby odpočet DPH na vstupu byl přiznán, jestliže jsou splněny věcné podmínky, i když osoby povinné k dani nevyhověly určitým podmínkám formálním, bylo na místě přijmout závěr, že osoby povinné k dani uplatňující odpočet daně musí prokázat, že jim plnění poskytla jiná osoba povinná k dani, vyjma situace, kdy tyto informace již vyplývají ze spisu dotčené osoby. Na tento rozsudek v brzké době navázal rozsudek SDEU Kemwater, a to s jistou nadsázkou způsobilo v oblasti deklarovaného dodavatele krupobití. Rozsudek SDEU Kemwater aplikoval závěry vyřčené v rozsudku Ferimet SL do podmínek „plátcovství“, resp. zohlednil uplatnění osvobození od DPH pro malé podniky, jež si Česká republika v minulosti vyjednala (viz čl. 287 Směrnice rady 2006/112/ES, ze dne 28. listopadu 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty, dále jen „Směrnice 2006/112/ES“). Výše zmíněné zohlednění do podmínek plátcovství reprezentují odst. 38 a 39 rozsudku SDEU Kemwater, kde se operuje s pojmy jistota překročení ročního obratu, objem a cena plnění. Tyto pojmy nabývají na důležitosti právě v situaci, kdy např. z provedeného dokazování není zřejmý skutečný tuzemský dodavatel plnění, nicméně s ohledem na skutková zjištění víme, že cena onoho plnění od neznámého dodavatele byla v řádech milionů korun a z podstaty věci se jedná o nedělitelné plnění. V těchto případech pak logicky vyvstává klíčová otázka, zda dotčené plnění bylo s jistotou přijato od plátce (avšak neznámého). Proč je důležité si klást tuto otázku? Právě z podstaty výše z

Související dokumenty

Zákony

Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty