Pro odpočet DPH z pozemku je nutno prokázat reálný záměr využití - prověřeno soudem

Aby byla daň z – přidané hodnoty – (dále jen „ “) hodna svého jména, měli by její plátci odvádět do státní kasy daň pouze z vlastní „přidané“ hodnoty a nikoli z celé ceny zdanitelných plnění. Například Prodejce nábytku od Výrobce – oba plátci DPH – koupí stůl za 1 000 Kč a prodá jej s obchodní přirážkou (ziskem) 10 % za 1 100 Kč, obě částky jsou zatím bez DPH v základní sazbě 21 %. Aby Prodejce přiznal a odvedl DPH jen ze své „přidané“ hodnoty – tedy z navýšení ceny o 100 Kč – měla by jeho daň být 21 Kč. Problémem je, že Výrobce musel k prodejní ceně stolu 1 000 Kč připočíst svou DPH 210 Kč. Prodejce za stůl tudíž zaplatil 1 000 Kč + DPH 210 Kč, proto jej nemůže zákazníkovi prodat za nižší konečnou cenu 1 100 Kč + DPH 21 Kč, to by byl ve ztrátě.

Naštěstí na to systém DPH pamatuje tím, že jednou ze základních zásad je nárok plátce na odpočet DPH z jeho nákupu od jiného plátce, tzv. DPH na vstupu („ “). Prakticky řečeno . Pro našeho Prodejce nábytku – v daném případě stolu – proto DPH uplatněná Výrobcem není nákladovou položku, kterou zahrne do kalkulace své prodejní ceny. Jeho nákladem tak zůstává pouze kupní cena stolu v úrovni bez DPH uplatněné jeho Výrobcem, tedy v modelovém příkladě částka 1 000 Kč. K ní si připočte požadovaný zisk z prodeje 10 %, čímž dojde ke své prodejní ceně stolu – ještě v úrovni bez daně – 1 100 Kč. Tím to ale ještě nekončí, coby plátce musí konečnou prodejní cenu navýšit o svou daňovou povinnost k DPH z titulu prodeje dodání stolu. (Poznámka: Sice by ji nemusel přenášet na zákazníka a uhradit z vlastní kapsy, ale to je v praxi výjimečné...) Jde o DPH na výstupu („ “), která a počítá se z prodejní ceny (úplaty) bez daně, tj. v daném případě činí 21 % z 1 100 Kč = 231 Kč. Konečná cena stolu od Prodejce nábytku proto vychází 1 100 Kč + DPH 231 Kč = 1 331 Kč. Jeho DPH na výstupu tedy nebyla vypočtena pouze – z přidané hodnoty – 100 Kč, ale z celé prodejní ceny bez daně 1 100 Kč. Ovšem z pohledu Prodejce stolu byla odvedena daň skutečně jen z této jeho „přidané hodnoty“ ve výši = DPH_out – DPH_in = 21 Kč.

Možnost odpočtu DPH je stěžejní podmínkou neutrality této daně vůči plátcům. Bez něj by bylo daňově znevýhodněno materiálově i technologicky náročné podnikání a hlavně obchodníci. na vstupu ovšem není automaticky dán již registrací k DPH (plátcovstvím), ale zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ “). Zcela oprávněně je ta nejdůležitější podmínka uvedena hned v prvním ustanovení § 72 odst. 1:

Nejde nám o detailní rozbor, to podstatné pro většinu plátců zaznělo. , přičemž může nastat pět scénářů. (zestručněno):

Pokud plátce splní uvedené věcné podmínky nároku na odpočet daně – ohledně účelu přijatého plnění – může si jej uplatnit v daňovém přiznání. Ale nesmí to uspěchat ani příliš zaspat...

Pozor je třeba dát také na to, zda údaj na dokladu odpovídá správné výši DPH, neboť

Každý asi uzná, že finanční úřad musí mít možnost kriticky posuzovat údaje uvedené plátcem v přiznání k DPH, jinak by byla správa daní pro smích a enormně by přibylo požadavků na vyplácení nadměrných odpočtů. Proto správce daně může, resp. musí, průběžně prověřovat předkládaná daňová přiznání, která oprávněně patří mezi již zmíněná „tvrzení“ a nejsou sama o sobě posvátným důkazem. A jestliže při kontrole odhalí – důvodné – pochybnosti například právě ohledně uplatňovaného odpočtu daně na vstupu, musí požádat plátce o vyjasnění.

Obecně lze říci, že „ “. Známe to i z trestních kauz, kdy nebylo moc podstatné, „že to tak skutečně bylo“, ale síla, relevance důkazů. A tak jak se žel stává v trestním řízení, že je odsouzen a uvězněn zcela nevinný člověk, může být obdobně „jen“ pro nedostatek či nevěrohodnost důkazů po právu neuznán odpočet DPH poctivému plátci, který holt nepřesvědčil o své pravdě berní úřad ani pak soud. Z dnešní soudničky a průvodního komentáře by mělo ulpět v mysli stěžejní motto: „ “, aneb „ “, přičemž dobrých důkazů není nikdy „nadbytečně“ mnoho...

, který je tak ve výhodné pozici žalobce i soudce, což vyvažují zásady a postupy správy daní stanovené (dále jen „ “). Na rozdíl od trestního řízení se ovšem neuplatní zásada vyhledávací, jelikož , čemuž odpovídá základní pravidlo dle § 92 odst. 3 DŘ:

Všichni známe věhlasného starořeckého Sokrata, ačkoli po něm nezbyl skoro žádný písemný doklad. Víme o něm hlavně díky textům Platóna, jehož „tvrzení“ se naopak dochovalo hodně. Podobně ani berní úředník nic moc neví o obchodech mezi plátcem XY s dodavateli a odběrateli. Pouze zprostředkovaně z jeho přiznání k DPH se dozví, jak to – podle tvrzení plátce XY – tehdy bylo a další související daňové informace. Uvěří nebo neuvěří těmto tvrzením? Vyspělé programové vybavení, probouzející se „umělá inteligence“ spolu se zkušeností a interní metodikou odhalí (snad) většinu pokusů o daňové podvody. Ovšem není „podvod jako podvod“ a úplně všechny nepravosti úředníci také nezachytí již na počátku, často to není vůbec ani možné. To bude právě situace v níže představované daňové soudní kauze. Tam šlo o to, . Jak už víme, tohle je rozhodující materiální podmínka nároku na odpočet DPH na vstupu, v tomto případě z koupeného pozemku. Jenže... Z hlediska kontrolní správy odpočtu daně je potíž v tom, že „nárokové“ použití pozemku mohlo chvíli počkat. A pro výběr daní je ještě tristnější, že když původní záměr nakonec nevyjde – holt tržní prostředí – nutně to neznamená zpětný zákaz odpočtu daně z promarněného přijatého zdanitelného plnění. Jedinou . Správně tušíte, že to nebude snadné ani pro jednu stranu sporu... Podstatné ovšem je, že – jak velí § 92 odst. 5 DŘ:

No, a když takto berňák učiní, vrací se pak „horký důkazní brambor“ zpátky na bedra plátce...

Když už jste nyní „experty“ na odpočet DPH, můžeme se směle pustit do avizované soudničky. V pěti bodech stručně přiblížíme nedávný (dále také „ “) se spisovou značkou . V čem byl problém? Dalo by se říci, že v rozporu slov a činů... Správci daně, resp. z jejich popudu zákonodárci, se trvale snaží efektivně omezovat prostor pro daňové podvody, nekalá účelová jednání a další zlovolné „optimalizace“ DPH. Stěžejní obranou bylo zavedení kontrolních hlášení plátců o většině obchodů, rozšiřování režimu přenesení povinnosti přiznat daň na příjemce a také ručení za DPH neodvedenou dodavatelem, které ovšem někdy narazí na soudní přezkum. Nicméně koumáci s vyšším odporem k placení daní umějí mezi těmito úskalími proplouvat jako bájný Odysseus mezi Charybdou a Skyllou.

, který nařizuje – českému zákonu nadřazená – unijní směrnice o DPH; v zájmu spíše vysněné nežli reálné daňové neutrality. Zatímco DPH na výstupu musí plátce přiznat, až nastane důvod zdanění – tj. teprve při uskutečnění svého zdanitelného plnění nebo při dřívější úplatě – tak s uplatněním odpočtu DPH na vstupu plátce nemusí vyčkávat na okamžik, kdy pro něj nastane ten pravý (věcný a definitivní) důvod. Prakticky řečeno, s odpočtem DPH z koupeného zboží nemusí plátce čekat až na jeho prodej. Je to obdobné, jako by obchodní na poli daně z příjmů mohly snižovat základ daně již při naskladnění zásob zboží, a nikoli až pro jejich realizaci (např. při prodeji). A to dokonce bez ohledu na zaplacení dodavateli zásob, což by bylo ještě významně výhodnější než u OSVČ s daňovou evidencí.

Jakže zněla ona stěžejní podmínka odpočtu daně v § 72 odst. 1 ZDPH citovaná již výše?

Takže vlastně stačí příslib plátce XY, že perpetuum mobile koupené za miliardu eur od novopečeného plátce Lojzy s místem pobytu na obecním úřadě v Horní Dolní použije pro svá zdanitelná plnění, třeba až za 100 let. Skutečně to v principu takhle nějak funguje, přesto utěšeně narůstá inkaso DPH, stěžejní pro státní pokladnu. Než ale na tom začnete stavět nový byznys plán a hledat vhodného „Lojzu“, doporučuji si pročíst, jak to – zdravě kriticky a pro blaho lidu – vidí nejen finanční správci (kteří musí být tak trochu podjatí), ale hlavně soudy. Proč, když u nás neplatí anglosaský systém precedenčního práva, které kromě psaných zákonů dotváří rozhodnutí soudů? Je totiž dobré vědět, jak obdobné daňové spory posuzovaly české soudy. Především Nejvyšší správní soud, u něhož obvykle kauzy končí poté, co se daňový subjekt či správce daně nespokojili s výsledkem odvolání ani správní žaloby – řešené krajským soudem – a podali kasační stížnost. Sice je každý spor jedinečný, ale pokud již NSS řešil obdobnou kauzu, je vysoká pravděpodobnost, že „nezapře sám sebe“ a i naši věc posoudí stejně...