Náležitosti daňového dokladu nejsou jen formálním požadavkem

V případu 7 Afs 197/2022–56 InStyle International správce daně vyloučil nárok na odpočet daně při pořízení zboží od dodavatelů z jiných členských států, protože byl názoru, že stěžovatelka nedoložila, že zboží bylo dodáno do tuzemska tak, aby zde byla ukončena přeprava. Zboží bylo dopraveno přímo do dalších členských států. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka poskytla dodavatelům české DIČ a neprokázala, že zboží bylo předmětem daně ve státě ukončení přepravy, považuje se za místo plnění tuzemsko dle poskytnutého DIČ.

V souladu s § 11 odst. 2 zákona o DPH musí být v tuzemsku odvedena daň z pořízení, ale bez nároku na odpočet. Nicméně podle navazujícího odstavce § 11 může pořizovatel zboží provést opravu přiznaného plnění a odvedenou daň tak fakticky získat v tuzemsku zpět, pokud dodatečně odvede daň z pořízení ve státě, kam bylo zboží skutečně přepraveno.

Stěžovatelka ve svém odvolání uvedla, že se jednalo o třístranný obchod, kde ona byla prostřední osobou (Polsko-ČR-Maďarsko). Aby však mohl být aplikován zjednodušený postup ve formě třístranného obchodu, musí být splněny podmínky uvedené v § 17 zákona o dani z přidané hodnoty. V posuzovaném případu jich nebylo splněno hned několik. Stěžovatelka by jako prostřední osoba musela vystavit kupujícímu v Maďarsku daňový doklad se sdělením, že se jedná o třístranný obchod. Další podmínkou, kterou Soudní dvůr považuje za hmotnou, byť v době uskutečnění obchodu za hmotnou obecně považována nebyla, je uvedení informace na daňovém dokladu, že daň odvede zákazník. Stěžovatelky argumentaci třístranným obchodem oslabovalo i to, že přijaté a uskutečněné plnění nevykázala ve svém daňovém přiznání jako třístranný obchod (aktuálně by to bylo na řádcích 30 a 31).

Důraz na podmínku uvedení poznámky „daň odvede zákazník“ zmiňuje v bodě 55 rozsudku i Nejvyšší správní soud, který dále uvádí, že: na daňovém dokladu, protože její opomenutí může vystavovatele vyjít dost draho.

Předmětem sporu se správcem daně byl v případu 5 Afs 67/2023–35 Monzas rozsah poskytnutých reklamních služeb, z nichž si stěžovatelka nárokovala odpočet. Správce daně nezpochybnil, že reklamní služby byly poskytnuty, ale považoval za neprokázané rozsah poskytnutých služeb. Ty byly poskytovány na základě rámcových smluv o reklamní a marketingové spolupráci. Stěžovatelka byla prezentována v reklamách zajišťovaných různými firmami, přičemž tyto reklamní služby objednával buď přímo poskytovatel reklamních služeb pro stěžovatelku, nebo jeho subdodavatelé. Jako dodavatel služeb vůči stěžovatelce vystupoval vždy poskytovatel, který jí dle rámcových smluv reklamní služby fakturoval a kterému je stěžovatelka i na jeho bankovní účet hradila. Na daňových dokladech byl uveden jen odkaz na článek rámcové smlouvy s konstatováním, že doklad byl vystaven za poskytnuté reklamní a marketingové služby.

Nejvyšší správní soud ve shodě s daňovou správou a krajským soudem konstatoval, že takovéto daňové doklady blíže nespecifikují, jaký byl rozsah a předmět plnění (tj. o jaké reklamní či marketingové služby se mělo konkrétně jednat, jakým způsobem měly být služby poskytnuty a v jakém rozsahu). Jinými slovy, předložené daňové doklady nesplňovaly podle Nejvyššího správního soudu zákonem požadované náležitosti uváděné v § 29 odst. 1 písm. f), tedy rozsah a předmět plnění. Pro ilustraci – rámcová smlouva v článku II. odst. 2 uváděla, jaké marketingové a reklamní činnosti má dodavatel poskytovat: Dále byly ve smlouvě uvedené nákupy televizních a rozhlasových práv na sponzorské odkazy a rozhlasové spoty. K tomuto Nejvyšší správní soud konstatoval, že citovaný článek smlouvy pouze obecně vymezuje předmět smlouvy, nelze z něj však dovodit rozsah a způsob plnění. Podle soudu na daňovém dokladu chyběl početní obsah a rozměry plošných reklam, počty (frekvence) vysílání rozhlasových nebo televizních spotů, identifikace mediálních partnerů a jejich programových bloků, v nichž byla reklama uvedena. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je odpovědností daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti rozhodné pro vznik nároku na odpočet DPH; tedy že k uskutečnění tvrzeného zdanitelného plnění skutečně došlo, a to způsobem a v rozsahu deklarovaném na daňových dokladech. Na daňové orgány nelze přenést důkazní břemeno k prokazování tvrzených skutečností, to je povinností daňového subjektu. Pokud není rozsah a předmět plnění dostatečně zřejmý z daňového dokladu, musí být doložen jiným důkazním prostředkem. uvádí soud v bodě 34 rozsudku.

Neprokázání rozsahu zdanitelného plnění obstojí jako důvod pro odepření odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu § 72, resp. § 73 zákona o dani z přidané hodnoty. I na základě výše uvedeného lze tedy daňovým subjektům jen doporučit, aby tuto náležitost daňového dokladu nebraly na lehkou váhu, protože jak uzavírá Nejvyšší správní soud v bodě 42 rozsudku s odkazem na dřívější 6 Afs 78/2015–42: