Každý pojištěnec je povinen hradit pojistné na zdravotní pojištění, pokud za něj nehradí pojistné stát. Pojištěnec hradí pojistné buď sám jako osoba samostatně výdělečně činná popřípadě jako osoba bez zdanitelných příjmů nebo odvádí pojistné prostřednictvím svého zaměstnavatele. Pojistné na zdravotní pojištění obsahuje ustanovení o minimálním vyměřovacím základu a podmínky, kdy jsou pojištěnci osvobozeni od jeho dodržení. Některé životní situace svádí k očekávání, že výjimka logicky platí. Takové případy pak vedou k otázkám po správném řešení. V tomto čísle si budeme dokumentovat dva konkrétní často diskutované příklady, kdy je stanoven minimální vyměřovací základ zaměstnancům. Jde o případ výplaty konkurenční doložky bývalému zaměstnanci a případ sporu o neplatnost výpovědi zaměstnance.
Konkurenční doložka a spor o neplatnost výpovědi z pohledu zdravotního pojištění
Mgr.
Tomáš
Červinka
A. Konkurenční doložka
Jde o peněžité vyrovnání podle § 310 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Zaměstnavatel se zavazuje poskytovat plnění bývalému zaměstnanci, který se po určitou dobu po skončení zaměstnání zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Obvyklá výše takového plnění bývá odvozována od průměrné mzdy zaměstnance a doba výplaty je několik měsíců až maximálně jeden rok.
Pro účely zdravotního pojištění pak podle § 3 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“), platí, že příjmy zúčtované po skončení zaměstnání jsou započitatelné do vyměřovacího základu bývalého zaměstnance. Příjmy z konkurenční doložky nepatří mezi taxativně stanovené výjimky jako např. odstupné a pojistné z těchto příjmů je zaměstnavatel povinen odvádět.
Odvod pojistného nemá žádný vliv na zařazení bývalého zaměstnance do některé z kategorií plátce. Jde o bývalého zaměstnance a zaměstnání musí být ukončeno v souladu s § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Bývalý zaměstnanec musí být evidován v některé z kategorií podle § 5 téhož zákona, nebo za něj musí hradit pojistné stát. Pokud bývalý zaměstnanec nepřijme jiné zaměstnání (které by nebylo v konkurenční povaze vůči původnímu zaměstnání) nebo za něj nebude hradit pojistné stát (kdyby byl např. zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání), musí si hradit pojistné jako samoplátce. V takovém případě bude mít bývalý zaměstnanec povinnost hradit pojistné buď jako osoba bez zdanitelných příjmů (dále jen „OBZP“) nebo jako osoba samostatně výdělečně činná (dále jen „OSVČ“). Ani v jednom případě není stanoveno osvobození od placení minimálních záloh (OSVČ) nebo platby pojistného (OBZP), přestože zaměstnavatel odvádí pojistné z vyššího než minimálního vyměřovacího základu.
B. Spor o neplatnost výpovědi
Spor o neplatnost výpovědi může skončit obnovením zaměstnání u zaměstnance. Důsledky spojené s tímto krokem jsou pro zaměstnavatele často velmi nepříjemné. Jednou z neočekávaných komplikací je řešení odvodu pojistného na zdravotní pojištění. Kromě zpětného přihlášení zaměstnance musí zaměstnavatel řešit aktuální odvod pojistného, ale i zpětné posouzení dodržení minimálního vyměřovacího základu.
Z pohledu zdravotního pojištění je jednodušší situace v případě, kdy spor o neplatnost výpovědi skončí mimosoudním vyrovnáním.
Mimosoudní vyrovnání
Dojde-li k mimosoudnímu vyrovnání, nemění se zpravidla datum ukončení pracovního poměru a zaměstnavatel tak nemusí znovu provádět další oznamovací povinnost. Pokud je zaměstnanci přiznána náhrada za ušlý příjem nebo jiné plnění (např. úroky), jde o příjem ze závislé činnosti. Částka, která je předmětem daně a není od daně osvobozena, podléhá odvodu pojistného na zdravotní pojištění.
Zpětné přihlášení zaměstnance
Pokud soud uzná výpověď za neplatnou, dojde k obnově pracovního poměru. Zaměstnavatel musí zaměstnance opětovně přihlásit. Pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou jinak, trvá pracovní poměr až do řádného ukončení. Zaměstnavatel je povinen odvést pojistné ze všech zúčtovaných příjmů zaměstnance:
–
z náhrady za ušlý příjem,
–
zdanitelných plnění včetně úroků.
Stanovení minimálního vyměřovacího základu
Zároveň je zaměstnavatel povinen odvést pojistné za celé sporné období, a to nejméně z minimálního vyměřovacího základu. Nejjednodušší situace je v případě, kdy zaměstnanec v době vedení sporu přijal jiné zaměstnání nebo za něj hradil pojistné stát (zaměstnanec byl např. poživatelem důchodu, příjemcem rodičovského příspěvku apod.). V takovém případě nemusí provádět doplatek do minimálního vyměřovacího základu. V jiných případech (zaměstnanec byl OBZP nebo OSVČ) musí zaměstnavatel zpětně stanovit minimální vyměřovací základ zaměstnance a provést doplatek v souladu s § 3 odst. 10 zákona č. 592/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že jde o překážku na straně zaměstnavatele, hradí doplatek v plné výši zaměstnavatel. Aktuálně zúčtovaný příjem nelze použít pro rozúčtování do předchozího období, protože pro takový postup chybí legislativní opora.
Slovenská inspirace
Vzhledem k negativnímu a nežádoucímu dopadu na zaměstnavatele lze uvažovat o úpravě současného znění zákona. Inspiraci lze hledat například na Slovensku. Slovenská úprava této problematiky je včleněna do § 3 odst. 17 zákona č. 580/2004 Z. z., o zdravotnom poistení a o zmene a doplnení zákona č. 95/2002 Z. z., o poisťovníctve a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ve znění pozdějších předpisů. Znění (v autorském překladu do češtiny) je následující:
„Pokud soud rozhodl o nároku na náhradu mzdy z neplatného skončení pracovního poměru (dále jen „náhrada mzdy“) zaměstnance k zaměstnavateli, zaměstnavatel ve výkazu
(...) (pozn. autora článku: slovenské předpisy ukládají zaměstnavatelům posílat zdravotní pojišťovně měsíční výkazy včetně vyměřovacího základu a pojistného u jednotlivých zaměstnanců) uvede zaměstnance za období neplatného skončení pracovní poměru;
(pozn. autora článku: na Slovensku platí i zaměstnanci měsíční zálohy na pojistné na zdravotní pojištění s možností podání ročního zúčtování). ustanovení o minimální výši zálohy se nepoužijí
Náhrada mzdy je vyměřovacím základem zaměstnance v kalendářním měsíci, ve kterém byla zúčtovaná. Na roční zúčtování pojistného z náhrady mzdy ustanovení o ročním zúčtovaní pojistného platí stejně. V případě mimosoudního vyrovnání sporu se postupuje stejně.“
Podobnou úpravu by bylo možné včlenit i do českých předpisů. Podobně můžeme najít i u českých předpisů možnost řešení: u důchodového pojištění lze pro účely evidence dosažených příjmů rozepsat dosažené vyměřovací základy i zpětně. To ale nelze aplikovat u zdravotního pojištění.
Na závěr k problematice minimálního vyměřovacího základu u zdravotního pojištění si můžeme položit otázku, zda by bylo prospěšné minimální vyměřovací základ zrušit úplně. Nejde o úvahu, která by byla nelegitimní a určitě je dostatek argumentů pro případné jiné řešení. Například aktuálně je předložen k projednávání Poslanecké sněmovně parlamentu ČR poslanecký návrh zákona – sněmovní tisk č. 162 (návrh zákona, kterým se mění zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto tisku navrženého skupinou opozičních poslanců by mělo dojít ke zrušení minimálního vyměřovacího základu zaměstnanců. Bez odpovídající úpravy u OSVČ a dalších návazností však může podobná iniciativa vést k nečekaným dopadům.