Odepření nároku na odpočet daně

Podstata věci, jíž se Nejvyšší správní soud zabýval v tomto rozsudku, se týká mimo jiné otázky, zda bylo možné u totožných obchodních transakcí nejprve vydat ručitelské výzvy a následně odepřít nárok na odpočet DPH. Popisovaný rozsudek v tomto ohledu připomíná, že k institutu ručení příjemce zdanitelného plnění a jeho vztahu k odepření nároku na odpočet daně již dovodila, že se jedná o dva samostatné instituty mající své místo v jiných fázích daňového řízení. Právní úprava ručení příjemce zdanitelného plnění tak není speciální právní úpravou vůči odepření nároku na odpočet daně z důvodu zapojení do podvodného řetězce na DPH. Ručení tudíž nemá před odepřením nároku na odpočet daně přednost. Nejvyšší správní soud především uzavřel, že vydáním ručitelských výzev nebyla osvědčena řádnost posuzovaných transakcí a nebyl vyloučen závěr o možné vědomé účasti dlužníka na daňovém podvodu. V popisovaném rozsudku tedy nesouhlasil s tím, že pokud jeden správce daně vyzval ručitele k úhradě nedoplatku, postavil tímto postupem najisto, že k poskytnutí plnění skutečně došlo a že plnění mělo takovou hodnotu, jaká odpovídá výši nedoplatku poskytovatele plnění na DPH. Daň na vstupu i na výstupu je vypočtena ze smluvené výše úplaty za zdanitelné plnění, nikoli z jeho tržní hodnoty či ceny obvyklé. Podle odůvodnění popisovaného rozsudku tedy skutečnost, že byl dlužník jako ručitel vyzván k úhradě daně v souvislosti s přijetím konkrétních zdanitelných plnění, nemá žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k otázce, zda nedošlo v rámci obchodování se zdanitelným plněním v řetězci k jakýmkoli cenovým nestandardnostem.