Anatocismus neboli Přípustnost úroků z úroků

Vydáno: 26 minut čtení

Otázka úroků z úroků neboli anatocismu není aktuální judikaturou zatím jednoznačně vyřešena. Záleží tak na přístupu správců daně, jakou cestou se vydají. V následující analýze vývoje soudní praxe v této oblasti podrobně popisujeme klíčové rozsudky Nejvyššího správního soudu a jejich dopady. Významným momentem, na nějž upozorňujeme, se stal zásah Ústavního soudu, který reviduje dosavadní přístupy k problematice úroků z úroků. Kromě rozsudků se zaměřujeme také na legislativní změny, které přinesla novela daňového řádu účinná od 1. 1. 2021, i na výhled do budoucna. K finálnímu uzavření této komplikované právní otázky by totiž mohlo dojít v okamžiku přijetí novely DŘ , která se nyní nachází ve fázi poslaneckého návrhu č. 784/0, tzv. celnického balíčku.

Anatocismus neboli Přípustnost úroků z úroků
Mgr.
Tomáš
Rozehnal,
Ph.D.,
Odvolací finanční ředitelství
Mgr.
Michael
Feldek,
Ph.D.,
Odvolací finanční ředitelství
Poznámka: Níže uvedený text je vyjádřením soukromého názoru autorů, který se nemusí shodovat s právním názorem finanční správy, a tedy nemůže založit (nebo změnit) případnou správní praxi v dané oblasti.
 
Stručná historie úroků z úroků v daňovém právu
Možnost braní úroků z úroků (
anatocismus
) je do jisté míry kontroverzní téma. Jeho podstatou je otázka, zda může příslušenství dluhu
generovat
další příslušenství, a to v různé míře závislosti na existenci původní jistiny. Zejména v právu občanském dlouhou dobu převládal závěr o tom, že
anatocismus
je obecně zapovězen. Tento závěr byl založen zejména na striktním oddělení hlavního závazkového právního vztahu a akcesorického úrokového závazkového vztahu. Včasným nesplacením úroků z jistiny se totiž dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, a nikoli samotné jistiny, přičemž právo požadovat příslušenství z příslušenství věřiteli právní řád neumožňoval. Zákaz anatocismu přitom vyvěral již z tradic římského práva a byl již historicky zakotven také v českém právu, pročež by jeho prolomení vyžadovalo výslovnou zákonnou úpravu.1) V daňovém právu však prošla otázka zákazu anatocismu relativně bouřlivým judikatorním a legislativním vývojem, který patrně dodnes není dokončen. Proto považujeme za vhodné zásadní judikatorní milníky ve vztahu k této otázce rekapitulovat.
Jedním z prvních zásadních soudních rozhodnutí, které se zabývá možností vzniku úroku z úroků v daňovém právu, představuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, čj. 1 Afs 80/2009-45. Ten se plně přihlásil k závěrům o obecné platnosti zákazu anatocismu v českém právním řádu tak, jak jsou popsány v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, a výslovně uzavřel, že se jedná o princip platný také pro řízení daňové. Příslušenství tak může přirůstat toliko k jistině. Nejvyšší správní soud proto odmítl, že by úrok z vratitelného přeplatku mohl být počítán z přeplatku postupně se zvyšujícího o jeho příslušenství.
Naopak za otevření cesty k úroku z úroku v českém daňovém právu lze považovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, čj. 2 Afs 148/2017-36 (dále též „rozsudek druhého senátu“), který se týkal sporu o úrok z úroku za období od 14. 11. 2011 do 27. 8. 2012.2) Právě tento rozsudek poprvé výslovně připustil úročení úroku z neoprávněného jednání správce daně dle