Následující text se blíže věnuje situaci, kdy v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů selže kupující, který plnění od dodavatele sice odebere, ale přitom za něj nezaplatí. Z pohledu prodávajícího se jedná o jeho přímé ohrožení finančního zdraví, jelikož tento nezískal slíbenou úplatu a jako „bonus“ ještě musí z poskytnutého plnění zaplatit DPH na výstupu (neboť § 20a ZDPH spojuje povinnost přiznat daň při dodání zboží nebo poskytnutí služby se dnem uskutečnění zdanitelného plnění a tento den se při dodání zboží a poskytnutí služby nijak neodvíjí od data, kdy byla poskytnuta úplata 1) ). ZDPH obsahuje mechanismy, které umožňuje směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice“), jejichž cílem je zmírnění (daňových) dopadů pro dodavatele (věřitele). Vzhledem k tomu, že tato oblast ZDPH byla aktuálně předmětem posouzení ze strany Ústavního soudu, nabízím stručné seznámení s tím, co (a proč) bylo řešeno. Aby bylo jádro této problematiky lépe pochopitelné, rozhodl jsem se pro stručný exkurz do historie ve vztahu k dotčeným právním předpisům.
|
Poznámka:
Názory autora tohoto článku představují jeho soukromé názory, nejedná se o veřejné závěry instituce, kde vykonává pracovní činnost.
|