Pracovní život přináší celou řádu více či méně nepříjemných situací a nutnost ukončení pracovního poměru jednou nebo druhou stranou může být jednou z nich. Právní úprava je relativně komplikovaná, zejména proto, že nalézt rovnováhu mezi nezbytnou stabilitou a flexibilitou pracovního poměru a chránit u toho práva zaměstnance coby slabší smluvní strany není jednoduchý úkol. V tomto článku podáme přehled některých základních způsobů skončení pracovních poměrů. V následujícím čísle se podíváme podrobněji jednak na výpověď jako zřejmě nejkomplikovanější možnost, jednak na některé problematické situace v souvislosti s koncem pracovního poměru.
Skončení pracovního poměru
Mgr. et Mgr.
Šárka
Homfray,
právnička, II. místopředsedkyně Odborového svazu státních
Pracovní poměr může skončit pouze některým ze způsobů, které zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů předvídá. Ve smyslu § 48 zákoníku práce může být pracovní poměr rozvázán jen dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením či zrušením ve zkušební době. Pracovní poměr na dobu určitou končí také uplynutím sjednané doby. Specificky pak toto ustanovení upravuje i skončení pracovního poměru cizince nebo fyzické osoby bez státní příslušnosti. Mimo tyto situace pak může nastat i zánik pracovního poměru, a to buď smrtí zaměstnance, nebo v případě smrti zaměstnavatele, který je fyzickou osobou. Vyloučit není možné ani zánik zaměstnavatele, který je právnickou osobou.
S výjimkou dohody o rozvázání pracovního poměru se jedná o jednostranné úkony. K dosažení jejich účinků tedy postačí doručit příslušnou písemnost druhé smluvní straně. Podle ustanovení § 334 se všechny písemnosti související se skončením pracovního poměru musí zaměstnanci doručit do vlastních rukou. Pokud bude doručení řádně provedeno a zaměstnanec by odmítl písem