Metody k nastavení převodních cen

V předchozích článcích jsem popsal definice spojených osob, fungování principu tržního odstupu a devítikrokovou srovnávací analýzu, na základě které se následně vybere správná metoda nastavení převodních cen. V dnešním článku popíšu, jaké metody doporučuje OECD používat včetně příkladů jejich nejčastějšího využití a příkladů, jak je správně použít. Celkem Směrnice pracuje s pěti metodami rozdělenými do dvou skupin:

Tradiční transakční metody:

Transakční ziskové metody:

Pro každou zkoumanou transakci by vždy mělo být vyhodnoceno, která z výše uvedených metod je nejspolehlivější, přičemž dospěje-li se k závěru, že pro daný případ je stejně spolehlivých více metod, doporučuje Směrnice používat primárně metody z první skupiny a i mezi nimi upřednostňuje metodu CUP.

OECD rovněž připouští situaci, kdy ani jedna z jím definovaných metod nebude pro konkrétní situaci vhodnou. V těchto případech umožňuje použití jiných, blíže nespecifikovaných, metod. Musí však být vždy prokázáno, že ani jedna z metod popsaných ve Směrnici není spolehlivější a současně musí být takto stanovená cena stále v souladu s principem tržního odstupu. V praxi si však v naprosté většině případů vystačíme s tradičními transakčními a transakčními ziskovými metodami, případně s jejich kombinací. Používání více než jedné metody je však také velmi neobvyklé a je možné pouze ve složitých situacích, kdy od začátku připadá v úvahu více než jedna metoda a nelze jednoznačně vybrat tu pravou a současně bude doloženo, že kombinace těchto dvou metod přinese přesnější výsledky.

Jak už zaznělo výše, metoda srovnatelné nezávislé ceny je tou, kterou OECD upřednostňuje přede všemi ostatními, ovšem za předpokladu, že jsou ostatní metody pro daný případ stejně spolehlivě aplikovatelné. Málokdy však vůbec dochází k situacím, kdy by bylo možné říci, že je stejně dobře použitelných více metod a přistupovalo se k nějakému upřednostňování. Proto i v dnešním článku zůstanu především u definování situací, kdy se běžně metoda CUP využívá a co vlastně je jejím smyslem.

Svým způsobem je metoda srovnatelné nezávislé ceny velmi jednoduchá, neboť jde o prosté porovnání dvou čísel – ceny, za kterou výrobek či službu prodává (či nakupuje) nezávislá společnost s cenou, za kterou je tentýž výrobek obchodován mezi dvěma navzájem propojenými osobami. Je to vlastně i metoda, která asi každého hned napadne, jakmile se řekne, že převodní ceny znamenají nastavení cen uskutečňovaných mezi závislými společnostmi tak, jako by to učinili nezávislé společnosti. Jenže není to tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Abychom opravdu mohli porovnávat dvě ceny, musí být splněna řada podmínek srovnatelnosti, na čemž skončí naprostá většina případů. O tom svědčí i fakt, že CUP metoda není ani v ČR, ani ve světě zdaleka nejčastěji využívanou metodou. Tou je naopak metoda TNMM.

Směrnice o převodních cenách v bodě 2.15 uvádí, že pro aplikaci metody CUP je nutné splnění alespoň jedné z následujících dvou podmínek: „“ Jinými slovy řečeno, pokud chci použít metodu srovnatelné nezávislé ceny, musí být u každé posuzované transakce provedena srovnávací analýza (zejména analýza charakteristických vlastností a funkční analýza), na jejímž základě se prokáže, že mezi těmito dvěma srovnávanými transakcemi neexistují naprosto žádné rozdíly, případně pouze drobné rozdíly, které nemohou mít vliv na cenu, nebo jsou zjištěné rozdíly přesně kvantifikovatelné a je možné provést takové úpravy, který tyto rozdíly eliminují.

Nejčastější rozdíly, které se vyskytují, jsou odlišné složení či velikost výrobku. Zde většinou nelze provést adekvátní úpravy a musí se přistoupit k jiné metodě, protože vlastnosti i cena jednotlivých materiálů hraje velmi zásadní roli při cenotvorbě, stejně jako velikost výrobku (těžko můžeme říct, že bukový stůl bude stejně drahý jako smrkový, nebo že půllitrová láhev nealko nápoje bude mít čtvrtinovou cenu oproti ceně dvoulitrové láhve téhož nápoje). Stejně tak nelze tuto metodu použít v situacích, kdy není splněna srovnatelnost z pohledu vykonávaných funkcí a nesených rizik jednotlivými společnostmi. I když se podaří nalézt společnost, která vyrábí naprosto stejná natahovací autíčka, která budou ze stejného materiálu i stejně veliká, těžko můžeme jejich ceny srovnávat v situaci, kdy nezávislý podnik nese veškerá rizika (vůči nezávislým distributorům – nepředpokládám přímé dodání na trh) s výrobou těchto hraček spojená, a současně závislý výrobce nenese riziko skladování, protože jej přebírá jeho sesterská společnost, která následně autíčka distribuuje a ani riziko záručních oprav, protože toto riziko si do jisté míry ponechává mateřská společnost, která výrobci poskytuje výrobní plány a sama nese odpovědnost za to, že jsou správně navrženy. Stejně tak rozdíl v trhu, na němž se daný produkt obchoduje, může mít dopad na to, zda je CUP metoda aplikovatelná nebo ne – cena lahvového piva je nepochybně odlišná v ČR a v USA. Oproti tomu třeba rozdíly v dodávaném množství, případně v dodacích podmínkách () je většinou možné vyčíslit a výslednou cenu o ně adekvátně upravit.

Metoda srovnatelné nezávislé ceny se tak nejčastěji využívá pro obchodování s veřejně obchodovanými komoditami, kdy se jako nezávislá cena využívá cena dané komodity, dané jakosti a množství v určeném čase na příslušné burze. U těchto typů obchodů mohou být problematické zejména obchodované množství, tedy určení od jakého množství je třeba aplikovat slevu a v jaké výši a pak čas uskutečnění transakce. Zde se totiž musí vycházet primárně z doby, kdy byl obchod uzavřen, a nikoliv z data dodání. Jenže u spojených osob, které často nepoužívají žádné písemné smlouvy ani objednávky, bývá určení přesného data uzavření obchodu problematické. Nadto, i pokud existuje písemná smlouva, bývá u spojených osob nezřídka zjištěno, že skutečný stav byl jiný, a pak je vždy třeba ctít pravidlo „substance over form“, tedy, že se vychází ze skutečného jednání účastníků transakce, a nikoliv jen z písemných podkladů. Pokud se nepodaří nalézt žádné datum uzavření obchodu, potom se pro určení ceny vychází z data dodání či expedování zboží. Tento postup doporučuje i Směrnice. Obdobně jako na komoditní transakce lze použít metodu CUP i na jiné typy transakcí, kde jsou dostupné veřejné informace, například nájemné (jak bytů, tak i třeba aut) nebo finanční transakce. Finanční transakce však musejí být srovnatelné zase z pohledu jiných kritérií, jako je rating dlužníka či zajištěnost dluhu atd., což však vydá na samostatný článek.

Další možností využití srovnatelné nezávislé ceny je aplikace tzv. interní CUP metody. Ta spočívá v tom, že není třeba hledat srovnatelnou transakci jinde na trhu, ale je možné ji nalézt přímo u společnosti, jež závislou transakci ohodnocuje. Jedná se o případy, kdy jeden podnik dodává tentýž výrobek jak spojené, tak i nespojené osobě. Zde nebude nejspíš žádná pochybnost o srovnatelnosti výrobku z pohledu jeho charakteristických vlastností a s největší pravděpodobností ani ne z hlediska rozdílů ve vykonávaných funkcích (ledaže by skupinový distributor na sebe přebíral rizika, která na sebe nepřebírají nezávislé distribuční společnosti odebírající totožný výrobek). Problematický může být trh, na který je dodáváno, a zejména dodávané množství. Ve většině případů totiž skupinový výrobce vyrábí primárně pro své spřízněné podniky a pouze přebytky dodává na nezávislý trh. Pro tento případ nejspíš opět nepůjde ocenit rozdíly v ceně způsobené rozdílným dodávaným množstvím a bude se muset přejít k jiné metodě. Naproti tomu, pokud má výrobce několik srovnatelně velkých odběratelů, z nichž jeden je k němu v závislém vztahu, není důvod, proč by mu měl dodávat za rozdílných podmínek a za rozdílné ceny (opět s přihlédnutím k případným rozdílům na trhu či neseným rizikům apod.).

Druhou z tradičních transakčních metod je metoda při opětovném prodeji. Tato metoda se typicky aplikuje na distributora, který byl v rámci srovnávací analýzy vyhodnocen jako testovaná strana transakce. Při metodě RPM se totiž vychází z ceny, za kterou byl produkt prodán nezávislému odběrateli, od této ceny se odečte přiměřená hrubá zisková marže a zjistí se tak cena, za kterou by měl závislý distributor nakoupit zboží od výrobce, který je jeho spojenou osobou.

Při aplikaci metody resale price je kladen mnohem větší důraz na srovnatelnost vykonávaných funkcí, nesených rizik a užitých hmotných či nehmotných aktiv, než na samotnou srovnatelnost výrobku. Neporovnávají se totiž ceny výrobků, ale hrubé marže podniků se srovnatelnými funkcemi. Není podstatné, zda obchodník prodává rohlíky nebo ovoce, důležité je porovnání toho, jaká aktiva ke své činnosti potřebuje a jaké funkce a činnosti při prodeji vykonává. Pomohu si opět citací Směrnice o převodních cenách, která v článku 2.29 říká, že „“ a v článku 2.30, že „“ Z obou dvou výše uvedených citátů vyplývá, že pokud se podaří nalézt dva srovnatelné distributory ve všech ohledech kromě samotného výrobku, měla by jejich hrubá zisková marže být také srovnatelná. Procentuálně vyjádřená hrubá marže u obou dvou distributorů umožní po pokrytí svých provozních nákladů dosáhnout zisku, který odráží funkce, které vykonávají. Výpočet ziskové přirážky je znázorněn níže na obrázku 1.

Vzhledem k tomu, že je u aplikace této metody kladen větší důraz na vykonávané funkce a nesená rizika, je zřejmé, že rozdílná hrubá marže nebude dosažena jen v odlišných odvětvích, ale musí také odrážet míru zapojení distributora do tvorby ceny, tedy to jakou má jeho aktivita přidanou hodnotu pro prodávaný výrobek. Je velký rozdíl v tom, zda subjekt pouze výrobek od výrobce převezme a nezměněný ho dodává finálním zákazníkům, případně jiným nezávislým distributorům, nebo jestli musí výrobek zabalit, případně mu vytvořit marketingovou kampaň. Někteří distributoři (agenti) dokonce finální výrobek ani nikdy nevlastní a jen dojednávají jeho dodání napřímo od výrobce k zákazníkovi. Každý z těchto distributorů si zaslouží jinou míru ziskové marže.

Jak jsem již uvedl na začátku, metoda při opětovném prodeji se používá v situacích, kdy je distributor testovanou stranou, tedy tou stranou transakce, která vykonává méně funkcí a nese méně rizik (jeho přidaná hodnota je menší než u výrobce). Už samo o sobě určení testované strany vyžaduje důsledné provedení funkční a rizikové analýzy, které je následně využitelné i pro vyhledání srovnatelných nezávislých podniků, respektive vyhledání jejich hrubých ziskových marží. Tyto údaje se běžně vyhledávají pomocí benchmark analýzy v různých komerčních databázích. Znovu upozorním na to, že při vyhledávání srovnatelných podniků je důležité, aby disponovaly srovnatelnými hmotnými i nehmotnými aktivy, protože je rozdíl v tom, zda podnik vlastní hodnotnou obchodní známku či nikoliv, nebo zda vykonává marketingové aktivity či nikoliv. Metoda je použitelná jen pokud se nám podaří nalézt takovéto srovnatelné podniky (prodávající klidně rozdílné produkty) a údaje o jejich hrubých maržích. Stejně tak je podstatné, aby jak podnik, pro nějž je analýza zpracovávána, tak i nezávislé srovnatelné podniky vycházely při určování hrubé marže z obdobných typů nákladových položek, případně aby bylo možné výše zmíněné rozdíly vhodně upravit.

Poslední z tradičních transakčních metod je metoda nákladů a přirážky. Stejně jako u metody při opětovném prodeji, je i u této metody zapotřebí nejprve identifikovat tu stranu transakce, která menší měrou přispívá k zhodnocení daného produktu, tedy ta strana, která vykonává méně funkcí, nese méně rizik a nevyužívá žádná jedinečná hmotná či nehmotná aktiva. Metoda C+ se pak použije, typicky je-li testovanou stranou výrobce či poskytovatel služby.

U metody nákladů a přirážky se na rozdíl od předchozí metody nevychází z koncové ceny, ale naopak ze vstupů, které je možné považovat za tržně ohodnocené. To znamená, vychází se z nákladů výrobního podniku, k nimž se přiráží hrubá zisková přirážka zjištěná nejčastěji u srovnatelných nezávislých výrobců. Je-li však možné vycházet z interních transakcí, které výrobce uskutečňuje s nezávislými podniky, bylo by toto porovnání hrubých zisků (dosažených z transakcí se spojenými a s nespojenými osobami) považováno za přesnější než vyhledávání nezávislých podniků (totéž platí i pro použití metody RPM). I u metody C+ je pro zjištění hrubé přirážky třeba vycházet z důsledně provedené srovnávací analýzy, aby se podařilo nalézt co nejpodobnější výrobce, přičemž opět neplatí, že se musí jednat o podniky vyrábějící stejný produkt. Důležitá je kapitálová vybavenost podniku a vykonávání obdobných činností. Směrnice u metody nákladů a přirážky pracuje s porovnáním výrobců žehliček a topinkovačů. V zásadě lze říci, že pro vyhledání tržní hrubé přirážky výrobce žehliček mohu vyhledávat finanční údaje o jakýchkoliv výrobcích drobných domácích elektrospotřebičů (samozřejmě za splnění další podmínek srovnatelnosti jako je velikost, trh a podobně). Pochopitelně, pokud se podaří nalézt dostatek srovnatelných výrobců žehliček, budou tito vždy upřednostněni před ostatními výrobci, neboť jejich výsledky budou nabízet lepší srovnání.

Pozor je třeba si dávat i na srovnání nákladové základny, ke které se hrubá přirážka přičítá – musíme srovnávat porovnatelné. Zde uvedu příklad rozdílu mezi smluvním výrobcem a výrobcem poskytujícím pouze výrobní službu. Druhý z nich se nikdy nestává majitelem ani většiny vstupních materiálů, ani konečného výrobku. Mateřská společnost mu základní materiál sama dodává, on jej na základě obdržených postupů opracuje a zkompletuje a dodává zpět mateřské společnosti (případně finálním zákazníkům), přičemž vlastníkem hotového výrobku je po celou dobu mateřská společnost. Bylo by chybou, kdybychom hrubou ziskovou přirážku u nezávislých podniků vypočítávali jako přirážku ke všem přímým i nepřímým nákladům, jako by to bylo u klasického smluvního výrobce. V uvedeném příkladu budeme muset vycházet z nákladů očištěných o materiálové, abychom dostali srovnatelná čísla.

Metoda cost plus se ale nepoužívá pouze na výrobce s omezeným funkčním profilem. Dalším typickým příkladem využití je poskytování služeb. A i zde mohou být ve funkčních profilech rozdíly. V rámci nadnárodních skupin je naprosto běžné, že je vyčleněna jedna entita ve skupině, která se stará o nákup běžného kancelářského vybavení, nebo třeba nějakého materiálu, který následně využívá více společností ve skupině. Zde jsou možné dva základní modely. Buď tato společnost nakupuje určený produkt sama vlastním jménem na svoje riziko s tím, že vyhledává nejvhodnější nabídky a nakupuje na sklad a následně tento produkt prodává jak mimo skupinu, tak i do skupiny, kdykoliv si jej některá z jeho spojených osob objedná. Nebo je pouze „sběratel požadavků“, který udržuje síť možných dodavatelů a ty osloví v okamžiku, kdy je ve skupině zájem o určitý počet tiskáren či počítačů a těží z toho, že objednává větší objemy, než kdyby si samostatně objednávaly jednotlivé společnosti ve skupině. Výsledná cena jednoho počítače je pak nižší, než kdyby si je nakupoval každý zvlášť. Zatímco u prvního příkladu bude do kalkulace ceny vstupovat i objednávaný materiál nebo zboží, protože podnik podstupuje riziko tím, že jej nakupuje na sklad a chová se v podstatě jako obchodník, v druhém případě musejí být užitky ve formě hromadných slev přeneseny na všechny společnosti ve skupině, které si počítače objednaly, a nemá na ně nárok „sběratel požadavků“. To znamená, že ten bude odměněn pouze přirážkou k ostatním nákladům, které potřeboval vynaložit na nakoupení počítačů bez ceny počítače samotného.³⁾

Dalším příkladem využitelnosti metody C+ je poskytování služby smluvního výzkumu a vývoje. Výzkum a vývoj nám na první pohled může evokovat činnost s vysokou přidanou hodnotou. Nicméně není tomu tak vždy, obzvláště u nadnárodních skupin. Záleží zde totiž, jako vždy, na tom, kdo vykonává stěžejní funkce a nese s nimi spojená rizika. Zde je na místě si připomenout, že aby někdo mohl říct, že vykonává funkci, musí být schopen o ní rozhodovat, řídit ji, kontrolovat a financovat. V žádném případě nestačí pouze vykonávat činnost. V nadnárodních skupinách to často funguje tak, že mateřská společnost rozhodne, co je třeba vyvinout, např. nový speciální typ motoru do aut, který bude fungovat na bázi jaderného štěpení, a tento požadavek zadá své dceřiné společnosti umístěné v zemi s levnými a kvalitními výzkumníky. Nejen že dceřiné společnosti zadá úkol, ale poskytuje jí i příslušné finanční prostředky tím, že se zaváže, že jí pokryje všechny potřebné náklady na vynalezení tohoto typu motoru, a dále je v dohodě obsažen závazek, že po dokončení výzkumného projektu převezme všechny jeho výsledky i s rizikem, že se tento typ motoru nikdy neprosadí na trhu. Ovšem pokud by se přeci jen podařilo motor úspěšně do aut nasadit a byl z toho průlom v automotiv sektoru, bude veškeré zisky zase inkasovat jen a pouze zadavatel úkolu. Poskytovatel služby výzkumu a vývoje v tomto případě nenese žádná významná rizika, ta kompletně nese zadavatel, a poskytovatel má pokryty veškeré své náklady, k nimž si za pomoci metody nákladů a přirážky přihazuje obvyklou hrubou přirážku. Představa, že když v ČR budeme mít spoustu výzkumných center, pak bude republika bohatší, nemusí být nutně pravdou, záleží totiž na vždy na tom, jak jsou upraveny vzájemné smluvní vztahy, kdo reálně vykonává stěžejní funkce a přebírá související rizika, a kdo se tedy stává ekonomickým vlastníkem vyvinutého hmotného či nehmotného aktiva.

Zbývající dvě metody (TNMM a PSM), na rozdíl od předchozích, porovnávají celkové zisky ze zkoumaných transakcí. Stejně jako dvě předchozí metody je transakční metoda čistého rozpětí použitelná pouze v situacích, kdy se podaří nalézt testovanou stranu transakce, tzn. existuje strana transakce, která nemá jedinečný přínos pro řízenou transakci a nepřispívá k ní stěžejními funkcemi nebo aktivy. Při splnění této podmínky lze metodu TNMM aplikovat velmi podobným způsobem jako metodu ceny při opětovném prodeji i metodu nákladů a přirážky s tím rozdílem, že pracuje s čistými ziskovými přirážkami. TNMM metoda je použitelná jak na testovanou stranu distributora, tak i na testovanou stranu výrobce.

Hlavním plusem metody čistého rozpětí je fakt, že porovnává ukazatele čistého zisku. Na rozdíl od porovnávání cen u metody CUP není tak citlivá na charakteristické vlastnosti převáděného produktu či poskytované služby. Ukazatele čistého zisku dávají také přesnější výsledky než porovnávání hrubých marží v případě rozdílnosti ve vykonávaných funkcích. Toto jsou důvody proč je metoda TNMM obecně nejčastěji využívanou metodou. Dalším důvodem je skutečnost, že údaje o hrubých maržích bývají ve veřejných databázích hůře dostupné než informace o čistých ziskovostech a také u nich častěji bývá rozdíl v tom, jaké kategorie nákladů jsou do nich zahrnovány v různých státech.

Stejně jako pro předchozí metody platí i pro TNMM metodu, že by primárně měla být používaná na konkrétní testovanou transakci, a tedy i pro ukazatel čistého zisku by měly být brány v úvahu pouze ty položky, které se týkají dané transakce. Nicméně i zde je Směrnicí umožněna a v praxi bývá využívána velmi často, neboť testovaný podnik často uskutečňuje více než jen jednu transakci s řídící společností, případně s jinými spojenými či nespojenými podniky, které jsou ale ovlivňovány právě řídící společností⁴⁾. Další podmínkou je, že by se v rámci metody TNMM měly zohledňovat položky mající provozní povahu. Zde může opět nastat problém v tom, že rozdílná účetní či vykazovací pravidla zahrnují do provozního výsledku hospodaření rozdílné položky. Aplikace metody čistého rozpětí v souladu s principem tržního odstupu má v tohoto ohledu velmi blízko k aplikování pravidel IFRS, tedy skutečné povaze položek. Jinými slovy, i pokud existují položky například finančního charakteru, které mají provozní povahu, měly by být zahrnuty do výpočtu zvoleného ukazatele čistého zisku. Nejčastěji bývá takto pracováno s položkami kurzových rozdílů nebo úroků, které souvisejí s provozem. Zahrnutí jednotlivých položek musí vždy vycházet z funkční a rizikové analýzy a zohledňovat, za co je testovaná strana zodpovědná, o jakých věcech sama rozhoduje, protože všechny ostatní nákladové položky by měly být pokryty společností, která nese s nimi související riziko a vykonává s nimi spojenou funkci. Stejný postup se týká startovacích nákladů a nákladů na ukončení provozu. I zde bude záležet na tom, kdo učinil příslušná rozhodnutí. U typického smluvního výrobce či distributora, jimž mateřská společnost určuje trh, portfolio výrobků a často i dodavatele a odběratele, by tyto náklady měly být rozhodně pokryty.

Podstatné u metody TNMM je v jakých situacích zvolit jaký ukazatel čistého zisku. Obecně se používají ukazatele rentability nákladů, rentability tržeb či rentability návratnosti investic (např. ROA či ROCE). Každý z nich se ale hodí pro jinou situaci.

Podniky, pro něž by se jinak použila metoda nákladů a přirážky, ale není to možné buď proto, že nelze dohledat přesné údaje o hrubých maržích, nebo nejde udělat přiměřeně přesné úpravy, případně existují rozdíly ve vykonávaných funkcích, které však nebudou mít dopad na aplikaci metody TNMM, většinou jako ukazatel čistého zisku využijí rentabilitu nákladů, přičemž ve jmenovateli lze pracovat buď s celkovými, nebo častěji jen s provozními náklady. Hodnota jmenovatele vždy musí odrážet skutečně vykonávané funkce testované strany.

Rentabilita tržeb (EBIT/tržby) je ukazatel, který využijí smluvní distributoři. Přitom i u tohoto ukazatele musejí ve jmenovateli být pouze ty tržby, které souvisejí s řízenou transakcí. Rentabilita tržeb ale není vhodná pro všechny typy distributorů. V případech, kdy subjekt je v pozici zprostředkovatele, typicky pokud dodává dalším spojeným podnikům, bývá používáno spíše tzv. Berry , tedy poměr hrubého zisku k provozním nákladům, tedy těm nákladům, které distributor vynakládá na svoji zprostředkovatelskou činnost bez nákladů na zboží samotné.

Poslední ze skupiny využívaných poměrových ukazatelů jsou rentability aktiv či vloženého kapitálu, které jsou užívány pro výrobce v odvětvích, která jsou vysoce kapitálově náročná, jako je například hutní průmysl, petrochemický průmysl či výroba energií. Případně se využívá pro finanční kapitálově náročné transakce. I zde platí, že ve jmenovateli by se měla vyskytovat pouze ta aktiva, která souvisejí s řízenou transakcí, přičemž dle článku 2.102 Směrnice . Použití rentability aktiv vyžaduje pozornost v porovnání způsobu, jakým jsou hmotná či nehmotná aktiva pořizována. Je rozdíl, zda je podnik standardně nakupuje a dále odpisuje, nebo je pořizuje na leasing, případně si je sám vytváří a aktivuje. Tento faktor musí být brán v potaz při rozhodování, zda je ukazatel rentability aktiv v daném případě použitelný, resp. zda jsou údaje o rentabilitě aktiv u nalezené nezávislé společnosti opravdu srovnatelné s testovaným podnikem.

Metoda rozdělení zisku je jedinou metodou, která je tzv. dvoustranná, protože vyžaduje podrobné informace o obou dvou stranách transakce. U předchozích metod se buď porovnávala cena, nebo se porovnávaly marže či přirážky vždy jedné, a to testované, strany transakce. U metody PSM je třeba znát detailní údaje jak o funkcích a rizicích, ale i detailní účetní údaje o obou (případně i více) stranách transakce. Tahle metoda si také jako jediná umí poradit se situacemi, kdy obě dvě strany transakce mají významný přínos pro transakci, respektive obě vlastní nějaká unikátní hmotná nebo nehmotná aktiva. Jak metoda TNMM, tak i RPM a C+ se vždy aplikovaly na ten podnik, který měl svým způsobem omezený funkční a rizikový profil. Tato metoda také jako jediná vychází z reálně dosaženého zisku oběma společnostmi a jejím hlavním účelem, kromě samotné identifikace zisku (myšleno zisku, případně ztráty), je jeho rozdělení mezi zúčastněné strany na základě hodnoty zásluh, kterou každý z podniků přispěl při tvorbě tohoto zisku. Pochopitelně, pokud se cena nastavuje dopředu, není možné vycházet z dosaženého zisku, ale z očekávaného (rozpočtovaného). V tomto případě je zásadní, aby podniky byly schopné důsledně vysvětlit případně vzniklé rozdíly skutečných zisků oproti projektovaným a obhájit, že rozpočet byl sestaven na základě reálně očekávatelných předpokladů.

Při určování zisku, který se bude dále rozdělovat, je třeba mít na paměti, že se rozděluje pouze ten zisk, jenž vzniká ze zkoumaných řízených transakcí. Další faktor, který musí být zohledněn, je možná rozdílnost účetních standardů, kterými se jednotlivé zúčastněné strany transakce řídí. Zde se dostáváme k největší slabině a obtížnosti metody rozdělení zisku. Nejenže musejí oba dva podniky (samozřejmě případně i více) navzájem své účetnictví sdílet (respektive musí správce daně, který tuto metodu chce aplikovat, mít k dispozici údaje o účetnictví obou dvou stran transakce), ale před rozdělováním zisku musejí svá účetnictví převést na společný základ tak, aby se eliminovaly rozdíly v jednotlivých účetních standardech, nebo použitých účetních metodách.

Při samotném použití metody profit split připouští Směrnice více různých variant, přičemž musí být vždy prokázáno, že je aplikace konkrétní varianty v souladu s principem tržního odstupu. Sama Směrnice o převodních cenách však popisuje blíže pouze dvě z možných variant – analýzu zásluh a zbytkovou analýzu.

Analýza zásluh rozděluje zisky v poměru, v jakém by si je rozdělily nezávislé podniky, přičemž se v úvahu berou funkce, rizika a aktiva, která jednotlivé podniky využívají při zkoumané transakci. V návaznosti na value chain se všem vydefinovaným funkcím přiřadí váhy a následně se určí poměr, ve kterém se následně rozdělí zisky.

Zbytková analýza rozděluje zisky ve dvou fázích. V první fázi se všem zúčastněným podnikům přiřadí odměna za rutinní funkce tak, že se na ně pohlíží jako na testované strany a aplikuje se na ně některá z jednostranných metod, přičemž se nezohledňují jedinečná aktiva a funkce. Takže v první fázi každému náleží alespoň minimální odměna a následně se určí jaký zisk (případně ztráta) zbývá k rozdělení ve fázi druhé. Druhá fáze pak v zásadě odpovídá analýze zásluh.

Na závěr uvádím souhrnnou tabulku, z níž je patrné, na co se která metoda zaměřuje, zda na produkt nebo hlavně na funkce, jaké ukazatele se následně poměřují a jaká strana transakce se testuje.