Správné provedení srovnávací analýzy

V dnešním článku bych čtenáři chtěl přiblížit postupy, kterými by měly být převodní ceny nastavovány a jak je správně aplikovat, aby byly v souladu s mezinárodními předpisy i tuzemským zákonem. Popíšu tedy, jak by měla být správně provedena srovnávací analýza, na jejímž základě se vybírá nejvhodnější metoda nastavení převodních cen.

Provádění srovnávací analýzy je nezbytným krokem ke správnému určení nejvhodnější metody způsobu stanovení cen mezi spojenými osobami. Pojem srovnávací analýza bývá někdy mylně zaměňován s činností vedoucí k vyhledání srovnatelných nezávislých podniků, pro kterou se vžil pojem benchmark analýza. Benchmark analýza je však pouze součástí srovnávací analýzy.

Článek 9 smluv o zamezení dvojímu zdanění hovoří o tom, že ceny mezi sdruženými podniky mají být obdobné těm, které by mezi sebou sjednaly podniky navzájem nezávislé, a to za srovnatelných podmínek. Při stanovování transferových cen se tedy v prvé řadě musí pro každou jednotlivou transakci vydefinovat soubor faktorů, které na zkoumanou transakci mají vliv a které ji charakterizují. Směrnice o převodních cenách v Kapitole III uvádí následující doporučené kroky, které by v rámci srovnávací analýzy měly být provedeny tak, aby výsledná cena byla v souladu s principem tržního odstupu:

²⁾

Výše popsané kroky by měla provést každá osoba uskutečňující transakce se svojí spojenou osobou a měla by je detailně popsat v dokumentaci k převodním cenám, které je věnována Kapitola V Směrnice, a které jsem se podrobněji věnoval v dřívějším článku ³⁾. U dokumentace k převodním cenám je obecně vžito, že by se měla aktualizovat vždy, když dojde k nějaké změně v řízených transakcích, nebo k významné změně na trhu, případně alespoň jednou za tři roky by měla být revidována srovnávací analýza a kompletně přepracována benchmark analýza. Co se týká benchmark analýzy, tak u ní by mělo docházet i ke každoročnímu ověřování, zda jsou vybrané podniky nadále nezávislé a porovnatelné s testovanou stranou transakce (k testované straně viz níže). Stejně tak platí, že by se pro rok, v němž se řízená transakce uskutečnila, mělo vycházet z dat ze stejného časového období, neboť i nezávislé podniky vycházejí při stanovování cen z aktuálních údajů. Protože se mezi spojenými osobami často vychází z údajů obsažených v komerčních databázích, a protože by mělo být dopředu jasné, za jaké ceny spolu podniky obchodují, je třeba vycházet v době uskutečnění transakce z dostupných údajů, nicméně i ty by měly po skončení zdaňovacího období být ještě prověřeny, doplněny a upraveny. Aby se zabránilo výkyvům v jednotlivých letech, bývají v rámci benchmark analýzy většinou používána data za více let. Správce daně pak při testování ziskovosti sdruženého podniku za rok 2018 bude nejčastěji vycházet z let 2016, 2017 a 2018. Dodržením výše uvedených postupů je splněn i první krok porovnání souladu s principem tržního odstupu.

V rámci obsáhlé analýzy okolností daňového poplatníka by se měl zohlednit trh, na němž poplatník působí a jeho podnikatelská strategie. Trh a podmínky, které na něm panují, hrají velmi zásadní roli pro správné určení srovnatelné ceny, a to pro všechny metody, které Směrnice OECD doporučuje k ocenění převodních cen. Na různých trzích panuje různá míra státní podpory i různá míra konkurence. Jinak se bude určovat cena na trhu, kde je podnik monopolistou a jinak tam, kde působí na trhu dokonalé konkurence. Tento rozdíl musí být promítnut i do vztahů spojených osob, respektive do hledání srovnatelných údajů pro oceňování transakcí mezi spojenými osobami. Stejně tak bude obtížně porovnatelný trh, do nějž podstatnou měrou zasahuje stát, s trhem, kde se stát nijak neangažuje. Otázkou je, zda bude porovnání takových trhů přípustné i po provedení adekvátních úprav. Tato otázka by vždy měla být v této části analýzy také zodpovězena.

Trh se může lišit i co do své velikosti a geografického umístění. Těžko budeme porovnávat trh s banány v zemích Střední Ameriky se Severní Evropou. Obecně se dá říci, že země působící na společném evropském trhu, budou pro značnou část transakcí dostatečně srovnatelné. Nicméně i u nich v určitých situacích stojí za zvážení provedení relevantních úprav. Rozdíly mohou být zejména v cenové hladině – tento faktor bude naprosto zásadní například pro metodu srovnatelné nezávislé ceny. U metod, u kterých se bude srovnávat zisková přirážka k nákladům, bude mít významný vliv zejména, k jakým nákladům se zisková marže přiráží. Jsou-li například významnou (nebo dokonce zásadní) složkou nákladové základny mzdové náklady, budeme muset přihlédnout k tomu, že mzdové náklady jsou neoddiskutovatelně jiné v Bulharsku a jiné v Německu. Můžeme tedy mít produkt, který se prodává v obou zmíněných zemích za stejnou cenu, ale právě díky rozdílu v mzdových nákladech bude odlišná zisková přirážka jinak stejných subjektů v obou zemích. Tento rozdíl má pochopitelně vliv nejen na metody testující ziskovou přirážku, ale i na metodu CUP (metoda srovnatelné nezávislé ceny).

Rozdílnost trhu je dána i z hlediska oboru podnikání. Nemůžeme porovnávat subjekty z potravinářského průmyslu s podniky z automotive segmentu. Rozdíl bude nejen ve skladbě nákladů, ale i v délce životního cyklu výrobků. Životní cyklus je třeba sledovat jednak z hlediska jeho délky, a pak i z hlediska fáze, v níž se daný produkt aktuálně nachází. Délka životního cyklu hraje roli například pro výběr počtu období, ze kterých budeme brát v benchmark analýze finanční ukazatele pro stanovení správného rozpětí tržních cen. Fáze životního cyklu (vývojová, zaváděcí, růstová, zralosti a úpadku produktu) bude spolu s podnikatelskou strategií zohledňována jak pro srovnatelnost ceny u metody CUP, tak i v rámci benchmark analýz u ostatních metod. V následující kapitole popíšu funkční analýzu a jednotlivé funkční profily a u subjektů s různým funkčním profilem bude podnikatelská strategie hrát velmi rozdílnou úlohu. U plnohodnotného podniku totiž podnikatelská strategie hraje srovnatelnou úlohu jako u nezávislého podniku, zatímco u podniku s omezeným funkčním profilem nemusí hrát prakticky žádnou roli. Je to způsobeno tím, že za podnik s omezeným funkčním profilem ve většině strategických funkcí rozhoduje jiná společnost ve skupině a tato společnost by měla současně přebírat rizika spojená s těmito strategickými funkcemi. Bude-li někým ve skupině rozhodnuto, že celková produkce českého podniku A, který má omezený funkční profil, bude dodávána do Ruska, a že se bude prodávat v rublech, pak ta společnost, která přijala tuto podnikatelskou strategii a toto rozhodnutí učinila, musí být schopná pokrýt riziko spojené s kurzovými ztrátami při poklesu rublu. Stejné to bude i ohledně rozhodování o proniknutí na nové trhy, kde může být zvolena strategie prodeje za nižší než obvyklou cenu. Zde riziko spojené s pronikáním na trh musí opět nést ten, v jehož zájmu, a hlavně, na základě jehož rozhodnutí, se podnik A vydal např. prodávat českou vodku do Ruska.

Možná nejvýznamnějším prvkem zkoumání, zda je transakce v souladu s principem tržního odstupu, je provedení funkční a rizikové analýzy. Každý podnik, ať závislý či nezávislý, vykonává nějaké činnosti, které jsou buď hlavní (výroba, , výzkum, apod.) nebo podpůrné (vedení účetnictví, správa vozového parku, atd.). Každou z těchto činností je možné vykonávat různými způsoby a nezávislý podnik tak musí činit určitá rozhodnutí, zda danou činnost vykonávat způsobem A nebo způsobem B. U některých činností se rozhoduje spontánně, u jiných, zejména těch strategických, většinou před finálním rozhodnutím provádí analýzu dostupných možností řešení, a po vyhodnocení těchto alternativ a posouzení rizik, která s nimi souvisejí, učiní rozhodnutí, která cesta je, dle jeho soudu, pro jeho podnik nejvhodnější. Nese tedy funkci související s rozhodováním. Někdy může dokonce dospět k závěru, že některé činnosti nebude vykonávat sám, ale že si jejich výkon outsourcuje, protože to pro něj vyjde ekonomicky lépe, než kdyby je vykonával sám. Například na hledání pronájmu nemovitosti, kterou má momentálně nevyužitou, využije služeb realitní kanceláře, která možné nájemce najde za něj. Finální rozhodnutí, kterého z potenciálních nájemců si vybere, ale učiní sám na základě podkladů předložených realitní kanceláří. Finální riziko, zda vybral správného nájemce, u něhož je předpoklad, že bude platit nájem v předepsaných termínech a nemovitost vrátí v původním stavu, je pak plně na něm. Může se také rozhodnout, že kompletní výběr nájemce nechá na realitce, ale bude za to od ní vyžadovat, aby platba nájemného chodila včas, a ona mu bude garantovat, že nemovitost se vrátí neporušená. Odměna realitní kanceláře za tato nesená rizika bude daleko vyšší než v prvním případě. Realitní kancelář si například může nechávat rozdíl mezi cenou sjednanou s nájemcem a minimální hodnotou nájmu, kterou očekával pronajímatel. Je tedy na ní, do jak velkého rizika s nájemcem půjde, a jak velký bude její ziskový potenciál. Ziskovým potenciálem je zde myšlena výše potenciálního zisku či ztráty v návaznosti na riziko, které hodlá společnost podstoupit – dojedná-li vysoký nájem, ale nájemce nemovitost zničí a zanikne, pak ona bude muset na své náklady nemovitost opravit a z celé transakce skončí ve ztrátě.

U sdružených podniků je to stejné, jen s tím rozdílem, že outsourcing činností a vzdání se některých funkcí je mezi nimi daleko častější než u nezávislých společností. Sdružené podniky totiž mohou využívat toho, že je jich ve skupině hodně a vyplatí se jim spíše si založit vlastní podnik, který pro ně bude dělat správu nemovitostí (a zisk z této činnosti zůstane ve skupině), než aby tuto činnost (případně funkci) přenášely na cizí podnik. Velmi časté u nadnárodních společností je přenechání výrobní či distribuční činnosti společnostem, které byly založeny (nebo koupeny) jen za tímto účelem. Tyto společnosti pak nenesou funkce strategických rozhodování, ani rizika s tím spjatá, ale nesou pouze funkce a rizika spojená s operativní činností. Jejich cílem je (v případě výrobních společností) pouze správně vyrobit předem stanovený počet finálních výrobků, podle postupů dodaných skupinou a dodat je buď některému podniku ve skupině, nebo předem určené nezávislé společnosti. Nebo (v případě distribučních produktů) dodat skupinové výrobky odběratelům na předem určeném trhu při dodržení cenových a marketingových mantinelů daných skupinou. Je zřejmé, že tyto typy subjektů musejí dosahovat jiných výsledků, než podniky, které musejí rozhodovat, co se bude prodávat, kde a za kolik, protože nesou diametrálně odlišná rizika, která souvisejí pouze s těmi funkcemi, o nichž rozhodují. Pro tyto případy je nezbytná funkční a riziková analýza.

V rámci funkční a rizikové analýzy by pro každou jednotlivou transakci (případně soubor transakcí) měl být sepsán seznam všech funkcí, které jsou pro vykonání dané transakce potřebné. Funkcím by ideálně měly být přiřazeny váhy pro posouzení jejich důležitosti pro transakci. A mělo by být určeno, která ze stran transakce tu či onu funkci vykonává. Ke každé funkci by také v rámci analýzy měla být přiřazena rizika, která s funkcí souvisejí. Z výše uvedeného příkladu s realitní kanceláří je zřejmé, že podle toho, kdo v transakci vykonává více významných funkcí a nese s nimi více souvisejících rizik, se určí ten, kdo bude mít větší ziskový potenciál.

Výsledkem funkční a rizikové analýzy (většinou spolu s analýzou hmotných a nehmotných aktiv, která přispívají k hodnotě transakce) je buď zjištění, že obě dvě strany transakce přispívají významnou měrou a nesou významná rizika spojená s touto transakcí, nebo že jedna ze stran transakce je slabším partnerem. V praxi se většinou v České republice setkáváme právě s touto druhou variantou. Slabší strana transakce, nesoucí méně funkcí, méně rizik a která nevlastní jedinečná aktiva, bývá označována za . Podle testované strany se pak určuje, zda bude vhodnější použít , nebo , případně jaký poměrový ukazatel bude nejvhodnější u . Naopak výsledek první situace, kdy na obou stranách transakce stojí plnohodnotný podnik vykonávající strategické funkce, nesoucí významná rizika a přispívající jedinečnými aktivy, svědčí tomu, že jako nejvhodnější metoda by měla být vybrána .

Pro subjekty, které jsem výše označil za testované strany, se také vžil pojem „subjekty s omezeným funkčním a rizikovým profilem“ a často se dále dělí na tzv. , je-li jejich hlavní činností výroba, nebo na komisionáře či , je-li jejich hlavní činností distribuce hotových výrobků či zprostředkování prodeje zboží a služeb. Rozdíl mezi nimi je v počtu vykonávaných funkcí a následně i v nákladové základně, k níž se přiráží zisková přirážka zjištěná v benchmark analýze. Rozdíl mezi smluvním výrobcem a poskytovatelem práce ve mzdě je v tom, že smluvní výrobce vlastním jménem nakupuje materiál, stává se jeho vlastníkem a nese s ním spojená rizika (bez ohledu na to, že někdo ve skupině může dojednávat rámcové kontrakty), zatímco poskytovatel práce ve mzdě opracovává cizí materiál a nikdy se ani nestává majitelem výsledného výrobku. Pouze poskytuje práci. Rozdíl v odměňování je v tom, že smluvní výrobce dává přirážku i k materiálovým nákladům a poskytovatel práce ve mzdě nikoliv. Obdobný rozdíl je mezi komisionářem a distributorem s omezeným funkčním profilem. nevlastní prodávaný výrobek a nenese tedy rizika spojená s jejich skladováním apod. Pro všechny subjekty s omezeným funkčním a rizikovým profilem ale platí, že by se v zásadě neměly dostávat do ztrát, případně jen z těch činností, o nichž sami rozhodují a nesou s nimi související riziko, a měly by dosahovat relativně stálého (byť nepříliš vysokého) zisku.

Byť je obecně doporučováno posuzovat všechny transakce jednotlivě a pro každou zvlášť určovat funkční a rizikový profil (plnohodnotný nebo omezený), je řada situací, kdy je naopak vhodnější transakce do balíku a posuzovat je společně. Takovým příkladem může být smluvní výrobce, jemuž mateřská společnost diktuje, od koho má nakupovat jaký materiál a za jakých podmínek, dává mu výrobní postupy a současně od něj odebírá veškerou produkci. Všechny tyto transakce (příkaz k nákupu materiálu, dodání výrobního know-how a odběr všech výrobků s garancí vytíženosti výrobních kapacit) jsou spolu natolik spjaté, že nedává smysl je ohodnocovat samostatně a Směrnice OECD pro takovéto případy připouští, že je vhodnější je oceňovat agregovaně. Stejné to může být i pro podnik zabývající se výzkumem, kterému ale jiná společnost ve skupině určuje, co má vyvíjet, platí mu za to fixní odměnu, a následně výsledky výzkumu a vývoje od něj přebírá včetně rizik, zda tento výsledek bude prakticky využitelný či nikoliv.

Pro funkční a rizikovou analýzu, je třeba zmínit ještě fakt, že ten podnik, který vykonává funkci, musí nést i riziko s ní spojené. Není možné riziko přenášet na subjekt, který o něm nerozhoduje a nekontroluje ho a nemá finanční kapacitu k pokrytí tohoto rizika.

Na první pohled se může zdát, že využití vlastních interních dat o transakcích s nespojenými osobami by mohlo být jednodušší a přesnější než vyhledávání srovnatelných údajů mimo podnik. Jednodušší to bude v situacích, kdy podnik prodává tentýž produkt jak svým spojeným osobám, tak i nezávislým odběratelům. Porovnání těchto dvou cen by mělo být stejné. To platí ale za předpokladu, že je nezávislému odběrateli dodáváno i srovnatelné množství výrobku, a že i ostatní smluvní podmínky jsou stejné. Musí být dodržena i srovnatelnost trhů, na které je dodáváno. Při rozhodování o tom, zda je cena, za kterou dodávám nezávislému odběrateli, použitelná i pro ocenění transakce s osobou spojenou, musí být bráno v potaz i to, kdo cenu a další podmínky transakce s nezávislým odběratelem dojednával – zda to byl podnik, který přímo dodává, nebo někdo jiný ze skupiny. Pokud by totiž nezávislou transakci dojednával někdo ve skupině, pak už tato transakce není tak úplně nezávislá, protože je s ní přímo svázána ještě transakce „příkazu mateřské společnosti“, kterou je třeba samostatně ocenit. Za předpokladu, že mateřská společnost svému dceřinému podniku dojedná obchod, který musí zrealizovat a který bude znamenat, že bude prodávat pod cenou, musí tomuto dceřinému podniku současně dorovnat případné ztráty, které s tímto obchodem souvisejí. Z výše popsaného je zřejmé, že pouhý fakt, že je totožný výrobek dodáván do skupiny i mimo skupinu, ještě nezaručuje, že tyto dvě ceny dává smysl vzájemně porovnávat.

Co je velkou výhodou interních srovnatelných údajů, je skutečnost, že máme často zajištěnou absolutní srovnatelnost výrobku, která je základním předpokladem pro použití . Pokud totiž chceme porovnávat dvě ceny, musíme zajistit i to, že charakteristické vlastnosti prodávaného výrobku, případně poskytované služby, jsou stejné, případně, že lze udělat přiměřené úpravy pro zajištění srovnatelnosti. Charakteristickými vlastnostmi výrobků jsou například materiál, z něhož jsou složeny, kvalita výrobku či prodávané množství. U nehmotného majetku to kromě výše uvedených vlastností bude i způsob platby (prodej, nebo licence). Srovnatelnost vlastností u interních údajů jsme většinou schopni zajistit. U externích dat je to už malinko horší. Protože pro je srovnatelnost naprosto zásadním prvkem, bývají u ní externí data využívána zejména u komodit obchodovaných na burzách, případně bývá možné nalézt i různé cenové mapy pro pronájmy nemovitostí.

Ostatní metody převodních cen, které definuje Směrnice o převodních cenách, již nedbají tolik na absolutní srovnatelnost výrobků, ale zaměřují se spíše na srovnatelnost ve vykonávaných funkcích a nesených rizicích. Pro tyto metody se také častěji využívají spíše data z externích zdrojů, kterými jsou ve většině případů komerční databáze účetních informací o společnostech, případně o některých specifických produktech jako jsou licence nebo úroky. Pro vyhledávání v databázích obecně platí, že by mělo být provedeno vyhledání ve dvou krocích. Nejprve snaha nalézt v nich co nejvíce potenciálně srovnatelných společností. A následně, pokud je to možné, ověření zda jsou opravdu srovnatelné ideálně z jiného zdroje. Důvodem, aby byla prováděna po kvantitativní i kvalitativní analýza je to, že informace z databází mohou obsahovat určité nepřesnosti například z důvodu, že celosvětová databáze společností musí informace o nich sbírat v každé zemi z jiného zdroje, že v každé zemi jsou používány jiné standardy pro vykazování a podobně. Tento fakt je důvodem pro následné provádění statistického zpřesnění zjištěných účetních údajů za pomoci nejčastěji mezikvartilového rozpětí.

Co se týká kvantitativní analýzy, tak ta by měla brát v potaz zejména:

Bude-li testovanou stranou například český poskytovatel služby vedení účetnictví s ročním obratem 0,5 mld. Kč, musíme hledat ty nezávislé společnosti, které ideálně působí na českém trhu (případně v zemích V4, a nepodaří-li se najít ani zde dostatek srovnatelných subjektů, pak je možné vyhledávání rozšířit až na celou EU při zajištění eliminace rozdílů), vykonávají účetní služby, mají obrat cca 0,25–0,75 mld. Kč, působí na trhu alespoň tři roky (jejich finanční ukazatele pak nebudou ovlivněny startovacími náklady).

Při využívání externích údajů, snad s výjimkou komoditních transakcí, je zapotřebí nalezení více než jednoho srovnatelného údaje tak, abychom mohli vytvořit rozpětí tržních cen, neboť každá hodnota vyskytující se na trhu nezávislých společností je v souladu s principem tržního odstupu, jsou-li splněny faktory srovnatelnosti. Proto většinou není vhodné vybírat pouze jednu hodnotu pro porovnání, ale právě vytvářet rozpětí cen či marží. Podaří-li se tedy ve výše uvedeném případě účetní společnosti nalézt například 20 subjektů, které projdou jak kvantitativní, tak kvalitativní analýzou, vezmeme jejich finanční ukazatele (často za 3–5 let pro vyhnutí se jednorázovým výkyvům a ekonomickým či životním cyklům) v závislosti na zvolené metodě a vytvoříme z nich rozpětí. S ohledem na možné nepřesnosti, které mohou při výběru subjektů vzniknout i přes veškerou snahu o co největší přesnost, umožňuje Směrnice využití mezikvartilového rozpětí. Tento způsob statistického zpřesnění a očištění o extrémní hodnoty vzorku finančních ukazatelů vybraných společností je dokonce, zejména v zemích EU, považován za samozřejmou součást srovnávací analýzy. Doporučení Evropské komise JTPF/007/2016/FINAL/EN⁴⁾ z října 2016 dokonce připouští využití celého rozpětí pouze v situaci, kdy je zajištěna vysoká míra srovnatelnosti. Následně by každý bod v mezikvartilovém rozpětí měl být považován za použitelný.

Všechny výše popsané kroky by měly postupně vést k rozhodnutí, zda je v konkrétním případě vhodná transakcí, či nikoliv, k určení nejvhodnější metody pro daný případ, ke zvolení vhodného poměrového ukazatele a nákladové základny a nalezení vhodných srovnatelných údajů. Praktické znázornění toho, jak metody vybrat a jak je aplikovat, popíšu v následujícím článku.