Boj proti daňovým únikům nese ovoce, není však nahnilé?

Rozsah daňových úniků je v České republice zarážející a každý tedy musí přivítat, když se dočte, jak úspěšně se s nimi v poslední době bojuje. Vznikla daňová kobra a vybrané peníze úspěšně plní státní kasu. Bohužel za dlouhá léta svého podnikání již vím, že se nejprve změní zákon tak, aby dopadl na ty nepoctivce, a protože nepoctivci vždy byli o trochu napřed před státní správou, tak na ně nedosáhne, a když už ho tedy máme, tak ho použijeme na ty ostatní.

Počátkem roku snížila ČNB kurz české koruny, aby byl podpořen a zvýšen export. O tom, nakolik je to opatření účinné či nikoli, se dodnes dohadují týmy odborníků. Každý exportér má při nákupu či výrobě zboží nárok na odpočet DPH a na výstupu je z důvodů dodání do jiného členského státu či vývozu do třetích zemí osvobozen od daně. Vzniká mu tedy nadměrný odpočet, který mu má být do 30 dnů po odevzdání daňového přiznání vrácen. V této lhůtě však zpravidla vráceno nic není a je pouze zahájen postup k odstranění pochybností, eventuálně daňová kontrola. A zkoumá se. No, ono se zpravidla moc nezkoumá, ale tvrdí se, že se zkoumá, a hlavně se čeká, až jiné orgány odpoví. Od letošního roku navíc pro vyměření daně neběží ode dne odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci při správě daní až do dne obdržení odpovědi na tuto žádost. A tak se odešle jedna žádost o mezinárodní dožádání a spis může být odložen a správce daně se může věnovat jiným problémům, které se mu kupí na stole. Pokud je na žádost odpovězeno, zašle se další žádost a lhůta stále neběží. Uplyne rok, uplynou dva a peníze na účtu stále nejsou. Firma mezitím skončila s exportem, protože cash-flow se jí na další obchody nedostává a její šance na návrat do původních obchodních pozic je mizivá, neboť její místo okamžitě zaplnili dodavatelé z jiných států. Při zahajování postupů k odstranění pochybností není ze strany správců daně respektována Nejvyššího správního soudu a dochází ke zneužívání vrchnostenského postavení státního úřadu. Na jedné straně přijde stát o více než dvě miliardy od jednoho subjektu, na druhé straně jsou prověřovány nadměrné odpočty v řádech desítek tisíc korun. Korupční prostor a potenciál je zde proto zcela zřejmý.

Jsou zde zoufalí majitelé podniků, kterým byla zničena léta budovaná firma s náročně budovanými zahraničními vztahy, které jsou správcem daně vmžiku zpřetrhány. Někteří plátci-exportéři se honem spojují se ziskovými plátci, aby jako celek nevykazovaly nadměrný odpočet, ale malou daňovou povinnost. Je toto svoboda podnikání? Kdo tedy rozhoduje o podpoře exportu, ČNB nebo správce daně? O tom, jak správce postupuje v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, více v článku Ing. Tomáše Hajduška na straně 9.

Ani ziskové firmy však nemají vyhráno a v současné době postupují finanční úřady obzvlášť tvrdě a velmi často za hranou zákona. U mnoha mých klientů byl průběh takový, že nejprve správce daně vydal zajišťovací příkazy a až následně začal zjišťovat, z jakého důvodu by mohl doměřit daň a seznamovat se s platnou legislativou.

Tento postup odpovídá postupu, který prezentuje současný zastupující ředitel Generálního finančního ředitelství Jiří Žežulka, který uvádí¹⁾: „Proto jsme otočili proces: vždycky jsme se snažili dobrat se stanovení daně a pak vymáhat. Ale než ji stanovíme, chvíli to trvá, jsou tu i procesní lhůty, mnohdy jsme se dostali do situace, že už nebylo kde brát. Tímto způsobem se loni podařilo zajistit bezmála miliardu korun. Přímá spolupráce celníků, policie a finanční správy celý proces urychlí."

Jak sám uvádí, proces otočili, tzn., že v současné době nejprve zajistí daň (laicky řečeno, zablokuje se účet plátce) a následně jí teprve finanční orgány stanovují. Znamená to, že okamžitě po zahájení daňové kontroly vydají zajišťovací příkazy na částky pokrývající celý majetek a následně, v horizontu půl roku a déle se teprve snaží daň vyměřit. Jeho slova o spolupráci jednotlivých složek však po shlédnutí pořadu Reportéři ČT²⁾ dostávají trhliny.

Jakmile se o zahájení daňové kontroly dozví dodavatelé plátce, odmítají s ním, přes desetileté kladné zkušenosti, obchodovat, protože mají obavu, že budou zmrazeny jeho účty a nebude jim zaplaceno.

Obrana podnikatelů je velmi obtížná, protože jakmile finanční úřad zabaví finanční prostředky, dostane se plátce do druhotné platební neschopnosti. Na to již číhá insolvenční mafie³⁾, se kterou si státní správa neví rady. Jakmile plátce vstoupí do insolvence, jde insolvenčnímu správci pouze o to, aby vykázal co nejvyšší náklady bez ohledu na zájmy firmy. Plátce tak nemá obranu před finančním úřadem a vzhledem k této nedostatečné obraně nabydou rozhodnutí finančního úřadu právní moci a je tím pravomocně „potvrzeno", že se plátce opravdu dopouštěl daňových úniků.

I když se podnikatel ubrání insolvenci, jeho postavení není snadné, protože po zabavení veškerých finančních prostředků nemá na výplaty a jeho dlouholetí zaměstnanci končí na pracovním úřadě. Pokud následně finanční úřad žádá informace z firmy týkající se daňového řízení, nemá je kdo poskytnout, protože finanční ředitel, účetní a další zaměstnanci již nejsou zaměstnanci firmy. Pouze nadstandardně loajální zaměstnanci jsou ochotni poskytnout svému bývalému zaměstnavateli pomoc a součinnost. Většina mu má za zlé, že ztratili ve společnosti zaměstnání.

Tento podnikatel rovněž nemá finanční prostředky na advokáty, daňové poradce, auditory a další odborníky, které při své činnosti potřebuje. Pro finanční úřad jde o velmi účinnou metodu jak se zbavit protivníka. Pokud plátci zabaví všechny finanční prostředky, ten nemá prostředky na svoji obranu a úroveň jeho obrany je podstatně méně profesionální a správce daně si s ní snadněji poradí. Z vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že tento přístup používá státní správa plošně, protože na počátku není schopna rozlišit, kdo je opravdu podvodník a kdo seriózní podnikatel. Po zabavení finančních prostředků se tak stávají i ze seriózních podnikatelů, kteří mají za sebou desetiletou historii, desítky zaměstnanců a stovky miliónů odvedených na daních, sprostí podezřelí⁴⁾. Tento trend potvrzuje i prezentovaná akce Othello⁵⁾, kdy se podařilo zabránit možnému podvodu. Na jednu stranu tým vysvětlil, že plátce neodváděl daně a používal je k nákupu pohonných hmot, ale posléze zaznělo, že si svoje povinnosti plnil až do okamžiku zahájení akce. Nikdo již nedokáže rozlišit, zda se jednalo o seriózní podnikatele či podvodníky. K tomu se přidává fakt, že se správci daně neorientují (a ani často nemohou) v problematice, kterou zkoumají, zaměňují rafinaci s afinací, porovnávají cenu za tunu s cenou za litry a neuznávají odborné posudky⁶⁾. Výběr postižených podnikatelů nezávisí na jejich historii, ale zpravidla na komoditě, se kterou obchodují. Bohužel i podvodníci se nyní zaměřují na nové komodity, takže ty komodity, které byly ještě v loňském roce „bezpečné", se stávají rizikovými a podnikatelé, kteří podnikali dosud v těchto „bezpečných" komoditách, se stávají snadným cílem správců daně. Je tomu tak, protože si byli vědomi faktu, že nepodvádějí, a proto budovali své firmy, zhodnocovali je, investovali do nich volné finanční prostředky, finanční prostředky mají na svých bankovních účtech. Vše toto jim může snadno správce daně zabavit, na rozdíl od skutečných podvodníků, kteří veškeré výnosy z podvodů okamžitě převáděli na jiné účty, a společnosti, ve kterých podnikali, jsou dnes již jen prázdné skořápky. Problematiku zajišťovacích příkazů jsem blíže rozvedl ve článku „Zajišťovací příkaz - budoucí každodenní instrument?" na straně 14.

Podporuji likvidaci podvodníků a jsem rád, že státní správa s nimi začíná bojovat. Ale postup, kdy jsou plátci nejprve zlikvidováni a až následně se zkoumá, zda se jednalo o podvodníka, mi nepřijde jako správný způsob boje s daňovými úniky.