Karel Engliš - reformátor rozpočtové a daňové politiky první republiky, 1. část

Karel Engliš se narodil 17. srpna 1880 v Hrabyni. Vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze, kde byl žákem zakladatele české národohospodářské vědy, Albína Bráfa.¹⁾ Za Rakousko-Uherska pracoval v Zemském statistickém úřadě a na ministerstvu obchodu ve Vídni, také ve statistickém odboru.

Ani v těchto letech jej neopustil vědecký zápal: publikoval řadu odborných textů, především Sociální politiku v roce 1916 a Theorii statistiky spotřebního hospodářství. Spotřební hospodářství 65 učitelských rodin na Moravě z roku 1913-1914 v roce 1917. Ve druhé jmenované knize předložil dodnes využívaný zdroj poznání dobové životní úrovně. Už v roce 1911 dosáhl jmenování profesorem národního hospodářství na české Vysoké škole technické v Brně, v roce 1919 potom na Masarykově univerzitě v Brně, jíž byl i prvním rektorem.

Bezprostředně po říjnu 1918 vstoupil Karel Engliš také do politiky - i když už předtím byl jako mladočech poslancem Zemského sněmu. V roce 1918 se stal členem moravského křídla národní demokracie, a hned byl pověřen vypracováním jejího sociálního programu. Za moravské křídlo národní demokracie byl v listopadu 1918 kooptován do Revolučního Národního shromáždění. Na návrh Aloise Rašína získal Engliš brzy svůj první politický - Národní výbor ho ustanovil svým finančním referentem, zejména v otázce půjčky Národní svobody. Vůbec byl Engliš velmi aktivním poslancem Revolučního národního shromáždění: podílel se na práci osmi jeho výborů, zapojoval se do širokého spektra návrhů zákonů, které buď odpovídaly jeho profesní orientaci, nebo je připravoval okruh poslanců moravského křídla národní demokracie. Hned v listopadu 1918 prosadil návrh zákona o zavedení obchodních platidel (zákon č. 49 Sb. z 19.11.1918), byl jedním z předkladatelů zákonů, podle kterých byly ještě na podzim roku 1918 obstaveny lesy a velkostatky, a posléze pak také vyvlastněna jejich půda. V parlamentních volbách v roce 1920 byl sice znovu zvolen poslancem, ale vzhledem k ministerským povinnostem už aktivitou tolik nevynikal. 2. září 1925 se poslaneckého mandátu vzdal. V roce 1927 byl zvolen členem České akademie věd a umění, v roce 1939 začal vyučovat na právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Meziválečné období bylo zároveň pro Engliše velmi plodným autorským obdobím. V roce 1918 vyšlo první Englišovo skutečně národohospodářské pojednání, a sice Peníze. V něm poprvé naznačil, jak se bude v dalších letech odlišovat jeho přístup k ekonomii od dobových zvyklostí. V roce 1922 svou noetiku precizoval v díle Nástin národohospodářské noetiky. Přes veškeré vytížení poslaneckou, ministerskou či guvernérskou prací je právě meziválečné období pro Engliše také vrcholnou periodou vědeckou. Vydal své zásadní práce Národní hospodářství (1924), Teorie státního hospodářství (1932), Teleologie jako forma vědeckého poznání (1930), Finanční věda (1929), dvousvazková Soustava národního hospodářství (1938).

Po válce vydal ještě Malou logiku (1947), řada jeho knih vyšla v opakovaných vydáních. V roce 1947 byl na krátký čas jmenován rektorem Univerzity Karlovy. Po únoru jej čekal rychlý odsun z vedoucích pozic - byl zbaven i funkce rektora a stáhl se do soukromí. Jeho knihy zmizely z knihoven, jeho jméno z učebních osnov. Následovala léta osobní persekuce - zemřel téměř zapomenut 13. června 1961 v rodné Hrabyni.

Po jeho smrti některé práce vyšly péčí jeho zetě v zahraničí, jako Die Lehre von der Denkordnung (Vídeň, 1961), An Essay on Economic System -a Teleological Approach (1986), Economics: A Purpose oriented Approach (New York, 1992). Poprvé v Čechách vyšla po roce 1989 jeho kniha Věčné ideály lidstva (1992). Jeho vědecké dílo čítá více než 80 knih.

V roce 1991 byl Karlu Englišovi propůjčen Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Karel Engliš se otázkami státního rozpočtu zabýval v rámci svých teoretických textů, ale také ve svých diskusních příspěvcích v denním tisku; jeho přístup k rozpočtovým otázkám se konečně zračí také v jeho parlamentních vystoupeních, když předkládal návrh zákona o státním rozpočtu v poslanecké sněmovně. Co se teoretického přístupu k rozpočtové politice týká, zapadá přesně do dobového pojetí státních rozpočtů, které se zcela zásadně lišily od dnešního pojetí státních rozpočtů jako součásti fiskální politiky. Státní rozpočet byl považován za přehled státních příjmů a výdajů, přičemž hospodářské politice náležely pouze otázky spojené s výpočtem a výběrem daní; otázku výdajů ekonomie zcela otevřeně odkazovala jiným společenským vědám - mladé sociologii a rodící se vědě politické.

Karel Engliš je v českém prostředí, ve smyslu českého ekonomického myšlení, mimořádnou postavou. Pokoušel se totiž vytvořit ucelený systém pojmů: jeho záběr šel od filozofie přes noetiku až k praktickým hospodářským otázkám. Proto také východiskem jeho úvah o smyslu hospodářské politiky státu byl výklad ideálu, ideálního člověka jako cíle této politiky. Ve své knize Sociální politika z roku 1916 označil za pěstitelku ideálu zdravého a mravného člověka sociální politiku, ale připouštěl, že pojem ideálu je relativní vzhledem k proměnlivosti názorů na jeho obsah a rozdílnost lidí i hmotných a kulturních podmínek jejich života. Podle Engliše měl hospodářský a sociální řád uskutečňovat dvě základní myšlenky - za prvé, kolik a čeho se má vyrobit, a za druhé, jak se mají rozdělit břemeno a plody společenské práce. Základním axiomem mu byl přitom postulát minima strasti, Englišova aplikace pojmu mezního užitku, v ekonomii známého především z učení rakouské subjektivní školy, a do československého ekonomického myšlení transformovaného prostřednictvím učení německé historické školy.

Své pojetí národního hospodářství Engliš nejpregnantněji vyložil v knize Teorie státního hospodářství a potom v Soustavě národního hospodářství; nejvíce prostoru mu věnoval ve Finanční vědě a Malé finanční vědě. Státní hospodářství v širším smyslu nechápal jako hospodářství jednotné, nýbrž jako aglomerát výše popsané solidaristické a kooperativní činnosti státu a státních podniků. Jeho konkrétní obsah má vyplývat z vládnoucího účelu, jehož uskutečňováním je hospodářský užitek. Účel státního hospodářství nebyl nikde vysloven ani uzákoněn. Engliš ho formuloval na základě empirických prostředků, které k tomuto účelu vedou - účel obranný, účel vzdělávací, účel zdravotní.

Pokusil se také o konstrukci účelu ústředního, nadřazeného celému státnímu hospodářství. To byl onen ideál člověka a národa, formulovaný poprvé v Sociální politice, který obsahoval všechny žádoucí kvality člověka a národa ve vzájemném harmonickém poměru: člověk a národ zdravý, vzdělaný, mravný, bezpečný a zámožný. Vycházel od konkrétního člověka: každý člověk sleduje určitý soubor účelů, které se skládají ve společnosti do pyramidy tak, že jejím vrcholem jsou ústřední -společné účely. „Tak vzniká subjektivní účel osobní spokojenosti, který se stává koncentračním bodem pro všecky účely a prostředky, které fyzický člověk sleduje, a hodnotným bodem, který pořádá všechna jednání v souboru.“ Tento účelový soubor může být sjednocen člověkem nejen jako subjektem chtění, ale také předmětem účelovosti: „Člověk se stává obsahem účelu... Ideál člověka jest abstrakcí péče o člověka, a pokud se tato péče vztahuje na celý národ, tedy ideál národa. Tento ideál obsahuje všechny složky žádoucí, a to v harmonickém poměru. Tento ideál jako nejvyšší účelové a hodnotné ústředí jest objektivní, protože je obsahově sdělitelný a připouští objektivní úsudky hodnotné.“ Engliš pracoval s myšlenkou, že všechny účely a prostředky, směrující k péči o člověka (nebo skupinu lidí či celý národ), lze svést dohromady konstrukcí společného, ústředního „účelu všech účelů“. Náplň a konkrétní obsah však dávají ideálu člověka a národa mocenští činitelé ve státě, tak, jak stát zasahuje do soukromého hospodářství normami nebo nucenými příspěvky; Engliš sice píše, že „… každý takový zásah je nutně rušivý a rozkladný. Stát mění výsledek činnosti soukromých hospodářství směrem svého účelu", a kdyby stát postupoval podle svého účelu do důsledků, zcela by narušil chod individualistického hospodářství. Vlastním úkolem státu je proto péče o celek a pomoc slabším. Engliš dodá, nepomáhat bohatým! U Engliše lze zaznamenat mnohé doklady o jeho ministerských (a vůbec politických) zkušenostech, a také o tom, jak tyto zkušenosti spoluvytvářely a posouvaly jeho koncept.

Plně se to projevuje právě v této argumentaci: boj politických stran o moc je (především) bojem o usměrnění ideálu člověka a národa, veřejného blaha. Ale dodává, že „...finanční odpovědnost musí býti rubem politické moci, nemá-li kollektivismus veřejných svazků v rukou demokracie vésti k rozkladu individualistického pořádku. Tak je konkrétní daňová soustava právě tak jako směrnice hospodářství výdajového výslednicí politických sil různých skupin ideových a zájmových“

Engliš rozlišoval tři hospodářské soustavy: individualistickou, solidaristickou a kooperativní. Individualistická soustava je podle něj založena na volných hospodářstvích, jejichž vzájemné vztahy se řídí subjektivními užitky a subjektivními náklady. Závislost jednotlivých hospodářství na směnném společenství se realizuje výhradně prostřednictvím trhu, bez záměrné a plánovité organizace, stát má pouze funkci státu právního, tzn. že zabezpečuje ochranu smluv, nabytých vlastnických práv, osobní integrity a svobody, nesleduje žádný vlastní cíl, odlišný od účelů (zájmů) zúčastněných individuálních hospodářství. Solidaristická soustava je plánovitá, se společným vlastnictvím výrobních prostředků; v protikladu k první soustavě ji tvoří jedno celostní hospodářství, vedené jednotným účelem - objektivním a nadřízeným všem jednotlivým účelům - ideálem člověka a národa jako objektivním národním blahem. Protože se její pořádek může křížit se subjektivními zájmy vlastních členů, musí být onen ideál uskutečňován donucením. A konečně třetí, kooperativní soustava - také ji Engliš charakterizoval plánem a společenským vlastnictvím výrobních prostředků. Svobodná a volná individualistická spotřební hospodářství v ní opatřují všechny své prostředky ve společném závodě, přičemž rozdělování probíhá podle předem daného klíče, na jehož základě by měl každý člen dostávat určité množství kooperativních peněz jako důchod k volné dispozici.

Toto stručné uvedení do Englišovy hospodářské soustavy bylo z hlediska dalšího výkladu opodstatněné, protože Engliš chápal státní hospodářství jako pole, na kterém se pěstuje právě solidarismus. Podle něj byl historicky vždy buď produktem mravního zdokonalení, nebo produktem moci - všechny zainteresované strany k němu vždy přistupovaly s egoismem sobě vlastním: bohatí jako jeho odpůrci, protože očekávali, že je ochudí; chudí jako jeho přívrženci, protože očekávali, že jim polepší. Engliš připouštěl, že není-li solidaristický způsob výroby s to dosáhnout zájmu objektivního blaha, pak je v linii objektivního ideálu národa, aby byl zachován určitý potřebný rozsah individuální výroby.

Engliš se sice držel dobového pojetí, podle kterého předmětem finanční vědy bylo získávání prostředků pro státní hospodářství, tedy daňová politika. Ovšem v jejím hodnocení, a částečně i výkladu, se lišil od svých současníků: už tím, že užitek z daně stavěl proti minimálním nákladům spojeným s jejím získáním, a nikoli proti „újmě“ individuálního hospodářství. Tento aspekt -v dobové praxi běžný - ponechával stranou. „Národní těleso nemá tenkráte pro další daně únosnosti, když relativní náklad jejich opatření není vyvažován relativním užitkem z jejich upotřebení... Za dané užitkové řady znamená racionální rozvrh daní, tedy rozvrh podle relativního nákladu daňové jednotky, pokud se týče podle únosnosti poplatníků, také maximální sociální únosnost národního celku“.

V této souvislosti zvolil Engliš - obvykle strohý a usilující o přísnou vědeckost - vtipný příklad se soumary: potřebujeme-li přepravit náklad za pomoci několika soumarů, je dobré rozložit zátěž na všechny soumary tak, aby všichni vydrželi cestu. Pokud některý z nich zdechne, zbylí si budou muset jeho náklad rozdělit. A to nemusí zvládnout. Takže se zhorší situace všech soumarů. Ovšem mnohem horší je, že se možná vůbec nepodaří přepravit dotyčný náklad…

Odmítal i další dvě zásady platné v dějinách daňových teorií, totiž zásadu proporcionality a zásadu parity. V díle Soustava národního hospodářství se setkáme s Englišovým názorem, že proporcionalita a progresivnost nejsou žádné daňové zásady, ale zásady konstrukce daňových sazeb. Jedinou platnou zásadou je podle něj zásada relativního objektivního nákladu daňové jednotky. S využitím etiky a své teorie účelu formuloval tezi, že „...uskutečňovat ideál národa znamená postupovati uvnitř národa podle zákona o lásce k bližnímu...dospěje se na hranici racionality k důchodové vrstvě daně prosté, k daněprostému existenčnímu minimu, které tedy není dáno o sobě a bez zřetele k užitku upotřebení daní, nýbrž právě se zřetelem k němu.“ Do třetice odmítal jako daňovou zásadu i progresivitu daní. A tak jedinou zásadou Englišovy daňové soustavy zůstala únosnost, ze které vyplývala jím respektovaná progresivní konstrukce daňové sazby: „Silní pomáhají slabým, to je solidarismus.“

Protože se snažil zachytit společnou podstatu národního důchodu a výnosu národní práce, za základ svého soustavného výkladu daní zvolil hledisko daňových metod a odmítl jiná, běžně užívaná hlediska. Stát svými zásahy, kterými snižuje výnosy a důchody, sice tlumí zájem a snahu, ale Engliš byl přesvědčen, že je třeba tuto věcnou škodu, úbytek produktivity, konfrontovat s růstem kvality národa. Stát požaduje za své úkony poplatky, které občan platí dobrovolně, protože shledává prospěšným onen úkon si opatřit. Naopak daň je příspěvek, který platí občané bez přímé souvislosti s určitým prospěchem a jedině podle své únosnosti. Proto je nuceným příspěvkem.

Ve Finanční vědě vyjádřil názor, že jakmile překročí úhrn příspěvků určitého veřejného zařízení úhrn nákladů a stává se výnosovým, přestává být veřejnou správou a začíná být podnikem. V takovém státním podniku potom sice zisk připustil, ale jen za podmínky, že ho nebude dosahováno na úkor veřejného zájmu. „Schodky veřejného hospodářství se kryjí především veřejnými příjmy akcesorickými, dále příjmy soukromo-hospodářskými, totiž výnosy státních podniků [ale ty nejsou důležitější než jejich účel! - A. D.]. Zbytek se rozvrhuje na podřízená hospodářství podle zásady o minimální objektivní škodě a podle únosnosti, tedy daněmi.“

V knize Finanční věda také navrhl odlišnou daňovou soustavu, do jejíhož centra postavil majetek, se kterým z jedné strany souvisel výnos a z druhé důchod. Zdaňují se tudíž různé výdělečné nebo spotřební akty. Ovšem daň z majetku je zcela mimořádná, zavádí se výjimečně, protože by prý jako konfiskace majetku mohla ohrozit hospodářskou činnost. Daně se pak liší podle toho, zda postihují důchod podle „osobní únosnosti,“ výnos „národní práce“ nebo jsou spojené s „individuálními soukromými akty“ - ať spotřebními či výdělečnými.

Dělení státních výdajů nepovažoval Engliš za tak důležité. Psal, že mezi osobními a věcnými výdaji se těžko stanovují hranice, a produktivní či neproduktivní může být až úkon státu, nikoli samotný státní výdaj. Vždyť účelem státu není zvyšování produktivity, ale péče o národní celek, dodával. A konečně i léčení a péče o život pomáhá produktivnosti; měl oblíbenou větu, že epidemie se nezastaví před paláci bohatých. Uznával sice, že stát může podlamovat produktivitu práce svou nehospodárností, ale takovou situaci neanalyzoval.

Protože vedoucí myšlenkou veřejné působnosti není zisk (výdělečnost), ale zajištění veřejného zájmu a veřejného blaha, závisí podle Engliše rozsah státních výdajů především na poměru státu k národnímu hospodářství. Jako maximu stanovil, že mezi příjmy a výdaji musí být shoda kvalitativní, kvantitativní a časová. Tuto myšlenku Engliš plně přejal (aniž to ovšem uvádí) od Albína Bráfa.

Pokračování v č. 5/2013.