Osvobození nájmu lodí na moři

Na první pohled se jedná o rozsudek, který český plátce nebude používat každý den. Význam tohoto judikátu spočívá v tom, že ukazuje jak SDEU dokáže otočit výklad směrnice. Ve směrnici se totiž nikde nedočteme, že by se osvobození týkalo jenom těch případů, kdy je využívá plátce pro svoji ekonomickou činnost. SDEU se však s tímto argumentem vypořádává poměrně lakonicky: „V tomto ohledu je nutno uvést, že se samotné znění čl. 15 odst. 5 šesté směrnice, jež odkazuje na čl. 15 odst. 4 písm. a) téže směrnice, týká nájmu lodí užívaných k plavbě na volném moři a zajišťujících přepravu cestujících za úplatu nebo výkon obchodní či průmyslové činnosti nebo rybolovu. Aby takové poskytování služeb nájmu mohlo být osvobozeno od daně na základě uvedeného ustanovení, je třeba, aby nájemce dotčené lodi tuto loď použil k výkonu hospodářské činnosti.“ a dále potom „[o]důvodnění návrhu šesté směrnice Rady o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu, předloženého Komisí Evropských společenství Radě Evropských společenství dne 29. června 1973, výslovně uvádí, že rekreační lodě jsou vyloučeny z osvobození stanoveného v čl. 15 odst. 5 uvedené směrnice, a že s nimi spojené služby poskytované konečnému spotřebiteli musí podléhat DPH.“ Jinými slovy zde SDEU upřednostnil teleologický výklad, i když nelze zjistit, kde tento výklad zjistil, a potom upřednostnil historický výklad zákona starý 24 let. Tento ukazuje, že nejenom, že netušíme, ale ani nejsme schopni odhadnout, jaké problémy budeme řešit v případě aplikace evropského práva. Vzhledem k tomu, že máme český zákon ve stejném znění jako směrnice, je otázkou jestli tento problém označit jako užití přímého účinku, a říci, že máme tuzemský zákon napsaný jasně (ovšem stejně jasně jako směrnice) a nemusíme se řídit směrnicí, a nebo zda lze kombinovat výklad českého zákona s historickým výkladem směrnice. Tento tedy patří mezi ty, které místo toho aby ujasnily výklad značně rozšířil okruh nejasností, které už takto máme.