V poslední době často dostávám dotazy ohledně převodu majetku z osoby samostatně výdělečně činné na právnickou osobu z pohledu zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “). Z tohoto důvodu mne zaujal rozsudek soudního dvora Evropské unie (dále jen SD EU) ze dne 19. 12. 2018 ve věci C – 17/18 Mailatovi.
Rozsudek SD EU ve věci „pronájmu nemovitosti jako prodej podniku z pohledu DPH“
Ing.
Mária
Mikulecká,
daňový poradce DANĚ MIKULECKÁ s. r. o.
Stručně bych hlavní myšlenku tohoto rozhodnutí shrnula následovně:
Nájem nemovitostí je hlavním plněním i v případě, že dle smlouvy o nájmu nemovitosti včetně souvisejícího hmotného majetku a souvisejících původních aktiv pronajímatele se nový nájemce zaváže pokračovat v ekonomické činnosti pronajímatele, jde vždy o jedno plnění. Z tohoto důvodu pronájem nemovitosti včetně hmotného majetku a souvisejících aktiv sloužící k provozování obchodní činnosti, přičemž nový nájemce dál pokračuje v ekonomické činnosti pronajímatele pod stejným názvem, není možné posuzovat jako převod podniku.
Podstata sporu
Manželé Mailatovi z Rumunska byli řediteli své obchodní společnosti Apcom Select, která se zabývala provozováním restaurace. V roce 2006 až 2007 společnost nechala vlastní nemovitost, ve které byla restaurace, zmodernizovat. Ze všech poskytnutých prací si společnost z přijatých zdanitelných plnění uplatnila nárok na DPH. V prosinci roku 2007 uzavřeli manželé Mailatovi jménem své právnické osoby nájemní smlouvy s jinou obchodní společností na nájem nemovitosti, včetně jejího vybavení, které souviselo s provozem dané restaurace. Nájemce společnosti pokračoval v provozování dané restaurace pod stejným jménem jako pronajímatel. Nájemní smlouva byla uzavřena v rámci režimu osvobozeného plnění od DPH. Jenomže, dle vnitrostátní právní úpravy, měla být provedena oprava odpočtu DPH, kterou ale manželé neprovedli. Tvrdili, že v jejich případě šlo o převod podniku dle článku 19 a 29 směrnice o DPH (2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006), a proto měla jejich společnost nárok na uplatněný odpočet z provedené modernizace a v okamžiku podepsání nájemní smlouvy jí nevznikla povinnost opravit uplatněné DPH ve prospěch státu.
Rumunský soud, který tento spor řešil, přerušil řízení a položil SD EU dvě otázky:
1.
Jestli jde o převod podniku ve smyslu článku 19 a 29 směrnice v případě uzavření nájemní smlouvy včetně všech aktiv a inventárního majetku, když nájemce pokračuje v provozování restaurace pod stejným názvem jako pronajímatel.
2.
V případě, že se nejedná o prodej podniku, představuje popsané plnění nájem nemovitostí nebo komplexní službu, kterou nelze kvalifikovat jako nájem nemovitosti.
Soudní dvůr EU jako první uvedl, že převod podniku není předmětem DPH jen proto, aby usnadnil a zjednodušil tyto převody, protože plátce daně by každopádně později získal zpět zaplacenou DPH na vstupu.
Pod pojmem „převod souhrnu majetku nebo jeho části“ rozumí SDEU skutečnost, když hmotné případně nehmotné složky majetku, jež ve svém souhrnu tvoří podnik nebo jeho část, jsou schopné provozovat samostatnou ekonomickou činnost. Z toho plyne, že převod obchodního majetku nebo samostatné části podniku musí být souhrnem převedených složek dostatečný na to, aby umožnil provozování samostatné ekonomické činnosti. Je pak jenom otázkou, jestli tento souhrn majetku musí zahrnovat jak hmotný, tak nemovitý majetek s ohledem na posuzovanou povahu ekonomické činnosti. Z tohoto důvodu upozornil SD EU, že tento pojem ale nenaplňuje pouhý převod věcí.
V případě manželů Mailatových, kteří provozovali restauraci, nelze tuto činnost provádět bez obchodních prostor (pojízdné občerstvení neposkytovali), protože provoz zařízení restaurace měl stálou adresu, v němž byla k dispozici kuchyně a také jídelní místnost. Z toho plyne, že všechny předměty potřebné k výkonu ekonomické činnosti byly pouze novému nájemci pronajaty a že nedošlo k převodu vlastnických práv k tomuto majetku.
Poukázal také na svůj dřívější rozsudek, kdy nemovitost nemusí být součástí převodu majetku nebo částí podniku, pokud k provozu převedené činnosti není nutné vlastnit také nemovitost.
Také samotná skutečnost, že nový nájemce převzal zaměstnance, ponechal si stejné dodavatele a plnil obchodní závazky, které na sebe vzal pronajímatel vůči svým zákazníkům, ani tato skutečnost nemění nic na tom, že tento nový nájemce nemohl nikdy provést likvidaci předmětné činnosti, protože nemohl nakládat s velkou částí předmětů nezbytných k provozování restaurační činnosti jenom proto, že se nestal jejich vlastníkem. Navíc SD EU připomněl, že ani případný právní nástupce převodce nemusí splňovat podmínku pro „převod souhrnu majetku nebo jeho částí“, který není předmětem DPH. Proto ani okolnost, že nájemce pokračoval v provozování činnosti pod stejným názvem, jako převodce, nemá rovněž vliv na splnění samotné podstaty převodu majetku.
Druhá otázka se týkala vysvětlení, jestli podepsání nájemní smlouvy se má vykládat jako nájem nemovitosti včetně všech souvisejících služeb nebo se tato smlouva má posuzovat jako komplexní poskytnutí služby. V daném případě v předmětné nájemní smlouvě nelze podle všeho oddělit od nájmu nemovitosti pronájem movitého majetku. Bylo nesporné, že některé části tohoto movitého majetku, např. kuchyňské vybavení a spotřebiče, byly zabudovány do této nemovitosti, a musí být proto považovány za součást nemovitosti. Z tohoto důvodu je nájem nemovitostí považovaný za hlavní plnění a nájem hmotného majetku a všech inventárních předmětů jako vedlejší plnění.
Závěrem
Z tohoto judikátu se můžeme dozvědět, jak máme nahlížet na převod obchodních závodů z pohledu zákona o DPH, když našim cílem bude např. dodání zboží, které nebude předmětem DPH.
V dané věci nedošlo z pohledu zákona o DPH k převodu obchodního závodu nebo jeho části a celá nájemní smlouva se dle své podstaty posoudila jako nájem nemovitosti.