Daňová kontrola je vždy vážným zásahem do práv daňového subjektu. Ve svém článku se zaměřím zejména na postupy, jejichž pomocí může poplatník či plátce prokázat pravdivost svých tvrzení a odstranit pochybnosti kontrolního orgánu či změnit jeho názor na kontrolní zjištění. Zkušenosti z praxe totiž ukazují, že nesprávně zvolená argumentace může mít fatální následky.
Obrana daňového subjektu v průběhu daňové kontroly
Ing.
Karel
Raiser
daňový poradce
Daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má řadu povinností, má však také svá práva. Tato práva jsou zakotvena v § 86 odst. 2 daňového řádu a představují:
a)
právo být přítomen jednání se svými zaměstnanci nebo dalšími osobami, které vykonávají jeho činnosti,
b)
předkládat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky nebo navrhovat provedení důkazních prostředků, které on sám nemá k dispozici,
c)
vyvracet pochybnosti vyjádřené správcem daně.
Nesprávný postup plátce daně v průběhu daňové kontroly se pokusím zdokumentovat na konkrétním příkladu. Dne 9. 7. 2013 byla u společnosti AB zahájena daňová kontrola na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2010 a 2011. Dne 6. 11. 2013 proběhlo ústní jednání, při kterém si chtěl správce daně ověřit způsob vyplácení cestovních náhrad. O výsledku jednání byl sepsán protokol o ústním jednání.
Podstatnou chybou bylo, že jednatel jednání zcela podcenil a na otázky, u kterých si nebyl zcela jist, odpovídal buď „nevím“ nebo „asi jsem udělal chybu“ (dokonce i v případech, kdy chybu neudělal). Vyvolal tak u správce daně řadu dalších pochybností.
Jaký tedy byl správný postup? Daňový subjekt měl zajisté na otázky správce daně odpovídat pravdivě. Pokud však na místě nebyl schopen odpovědět z důvodu nedostatečné informovanosti o daném stavu věci, měl si vyžádat na odpověď přiměřenou lhůtu. V rámci jednání se také mohl pokusit zjistit, z jakých porušení daňových předpisů je podezírán a následně vhodnými důkazními prostředky názor správce daně vyvrátit. Pokud s názorem správce daně nesouhlasil, měl své vyjádření rovněž do protokolu uvést. Oproti tomu je třeba uvést, že by daňový subjekt měl při ústním jednání dobře vážit slova, neboť protokol o ústním jednání je jistě v následném řízení využit jako důkazní materiál a tvrzení kontrolovaného subjektu lze jen obtížně změnit.
Podle § 93 odst. 1 daňového řádu lze jako důkazních prostředků užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem. Jde zejména o tvrzení daňového subjektu, listiny, znalecké posudky, svědecké výpovědi a ohledání věci. Odstranění pochybností v této fázi řízení tedy bylo poměrně jednoduché a plátce daně k tomu měl řadu výše uvedených možností.
Správce daně pokračoval v daňové kontrole až v únoru 2014. Z dalšího průběhu řízení bylo patrné, že z laxního jednání jednatele při ústním jednání učinil závěr, že cestovní náhrady byly vypláceny neoprávněně a že se ve své podstatě jednalo o vyplácení skryté mzdy. Opomněl však jednu podstatnou skutečnost.
V některých případech leží totiž důkazní povinnost na správci daně. Podle § 92 odst. 5 daňového řádu správce daně prokazuje
a)
oznámení vlastních písemností,
b)
skutečnosti rozhodné pro užití právní domněnky nebo
právní fikce
,c)
skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem,
d)
skutečnosti rozhodné pro posouzení skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti,
e)
skutečnosti rozhodné pro uplatnění následku za porušení povinností při správě daní.
Jestliže tedy v našem případě správce daně obecně zpochybňoval oprávněnost vyplácení cestovních náhrad dané společnosti, měl nejprve tuto domněnku prokázat podle § 92 odst. 5 písm. b) a c) daňového řádu.
Správce daně však v rozporu s uvedeným ustanovením daňového řádu zaslal dne 13. února 2014 kontrolovanému subjektu výzvu, ve které ho požádal k prokázání tvrzení, že účtované cestovné bylo daňově uznatelným nákladem. Na tomto místě je třeba dále upozornit, že správce daně měl ve své výzvě uvést konkrétní pochybnosti a nikoliv výzvu formulovat tak, aby plátce daně musel dokazovat obecně známý fakt, že cestovné je daňově uznatelným nákladem. Na tuto výzvu reagoval jednatel sedmnáctistránkovou odpovědí, ve které citoval pasáže zákonů a novinových článků, žádný konkrétní důkaz však nepředložil. Především ale bylo nezbytné upozornit správce daně na jeho nezákonný postup.
V daném případě byla daňová kontrola ukončena až 29. 9. 2014 a správce daně dospěl ke zcela nesmyslnému závěru, když na základě své domněnky, že cestovné bylo vypláceno místo mzdy, dodanil veškeré cestovné daní ze závislé činnosti. Teprve poté si jednatel uvědomil své chyby a nechal se zastoupit daňovým poradcem, který situaci zvrátil až v průběhu odvolacího řízení. Celá situace však mohla být vyřešena mnohem dříve, pokud by daňový subjekt dodržoval výše uvedené postupy.