Z novější rozhodovací činnosti insolvenčních soudů k řešení úpadku dlužníka se závazky z podnikání oddlužením

Insolvenční zákon stručně v § 389 odst. 1 říká, že dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona pak stručně uvádí, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele. Bližší otázky, jako například co vlastně považovat za dluh z podnikání a za jakých konkrétních podmínek lze takové osobě se závazkem z podnikání oddlužení umožnit, insolvenční zákon sám neřeší, a proto nutně nastupuje judikatorní činnost soudů.

Zajímavé rozhodnutí pochází z judikatorní činnosti Vrchního soudu v Olomouci, který v usnesení čj. 1 VSOL 918/2015-A-18 ze dne 24. 9. 2015 (sp. zn. KSBR 29 INS 15846/2015) řešil otázku, zda dlužnice (ne)byla podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, když dlužnice v návrhu netvrdila žádné skutečnosti, ze kterých by plynulo, že dluhy vůči věřitelům - OSSZ a zdravotní pojišťovně a jiné pojišťovně, který vznikly v souvislosti s podnikáním dlužnice, nebránily řešení jejího úpadku oddlužením.

Problematickým místem dané věci byla skutečnost, že dlužnice netvrdila existenci souhlasu věřitelů OSSZ, zdravotní pojišťovny a jiné pojišťovny s řešením úpadku oddlužením. V praxi mají dlužníci poměrně často problém souhlasy věřitelů předem s řešením úpadku oddlužením získat. Někteří věřitelé např. požadují jako předpoklad souhlasu 100 % uspokojení pohledávky v oddlužení. Věřitelé přitom nemají zákonnou povinnost na výzvy dlužníků ohledně (ne)souhlasu se zahrnutím pohledávky z podnikání dlužníka do oddlužení reagovat.

V dané věci byla dlužnice vyzvána, aby doložila, že její závazky z podnikání nebrání jejímu oddlužení. Dlužnice po výzvě adresované svým věřitelům obdržela odpověď od OSSZ, ve které souhlasila s řešením úpadku oddlužením za předpokladu 100 % uspokojení své pohledávky. Souhlasy ostatních dvou věřitelů dlužnice netvrdila.

Vrchní soud v Olomouci k věci konstatoval, že dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečností tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání, a proto zde není důvod pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení.

Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (uvedené v ustanovení § 389 odst. 1 IZ), tedy tvrdit, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele.

V ustanovení § 389 odst. 2 písm. a), b), c) IZ jsou vypočteny výjimky ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení. Jde o alternativní výčet, takže při naplnění kterékoliv z uvedených variant není důvod považovat dluh z podnikání za překážku bránící řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

Vrchní soud v Olomouci dále konstatoval, že není-li dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to sice důvodem pro odmítnutí návrhu podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, ovšem jsou-li zde pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to důvodem pro povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Ohledně povinnosti tvrzení ze strany dlužníka Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že pokud dlužník souhlasy v návrhu netvrdil anebo dodatečně k výzvě soudu uvedl, že souhlasy nemá, případně vyjde-li najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů s pohledávkou z podnikání s řešením úpadku oddlužením, pak dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení.

Vrchní soud v Olomouci ohledně (v praxi poměrně častých) souhlasů věřitelů, kteří mají pohledávku za dlužníkem z podnikání, a kteří podmiňují udělení svého souhlasu s řešením úpadku dlužníka oddlužením 100 % uspokojení této pohledávky z podnikání, uvedl, že … podmiňuje-li věřitel, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, svůj souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením uspokojením 100 % všech jeho pohledávek, nelze to považovat za souhlas s řešením úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, neboť to neodpovídá podstatě (smyslu) institutu oddlužení v českém úpadkovém právu. Pro povolení oddlužení je totiž zákonem stanovena minimální hranice 30 % pro uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů [§ 395 odst. 1 písm. b) IZ] a ve zbytku se předpokládá, že dlužník bude od placení pohledávek osvobozen (§ 414, § 415 IZ).

Soud na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že dlužnice nebyla oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, protože měla dluh z podnikání, který bránil řešení úpadku oddlužením s odkazem na § 389 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona. Proto měl být návrh na povolení oddlužení odmítnut a úpadek měl být řešen konkursem.

Vrchní soud v Praze ohledně subjektivní přípustnosti oddlužení v usnesení čj. 2 VSPH 1471/2016-A-16 ze dne 25. 8. 2016 (sp. zn. MSPH 91 INS 8511/2016) uvedl, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení podle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1. 1. 2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21. 4. 2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat. Vrchní soud v Praze dále konstatoval, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tomto směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník.

Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu - viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena, a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána „pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení“, tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ.

Vrchní soud v Praze dále ve shora uvedeném usnesení zkoumal otázku, jaké dluhy vlastně považovat za dluhy z dlužníkova podnikání, když v praxi tato skutečnost nebývá zcela jasná. Vrchní soud v Praze odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011 uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za „rozhodné dluhy z podnikání“, nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ - důvod).

Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá „původ“ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla.

Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ podle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

K podobným závěrům dospěl Vrchní soud v Praze v usnesení čj. 3 VSPH 1195/2016-A-15 ze dne 2. 9. 2016 (sp. zn. KSPH 71 INS 8616/2016).

V obou shora uvedených usneseních Vrchního soudu v Praze pak měla otázka subjektivní přípustnosti oddlužení vliv na otázku uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenčnímu navrhovateli - dlužníku, když podle § 108 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Předpokladem pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je skutečnost, že insolvenčnímu návrhu bude vyhověno, tedy že o zjištění úpadku dlužníka bude rozhodnuto.

Jak je shora uvedeno, praxe posuzování přípustnosti oddlužení není zcela jednoduchá, když insolvenční zákon ani přes četné novelizace nedokázal přesně a jednoznačně stanovit podmínky přípustnosti oddlužení pro osoby s dluhy z podnikání. Význam sjednocující judikatury vyšších soudů pak tím spíše stoupá s ohledem na snahu bránit vzniku právní nejistoty v insolvenčním právu.