Dotazy a odpovědi: Občanský zákoník

Ačkoli obecně platí, že nelze spoluvlastníka nutit k setrvání ve spoluvlastnickém vztahu a žádat zrušení či oddělení z podílového spoluvlastnictví, tak kdykoli i bez uvedení důvodu (§ 1140 odst. 2 obč. zák.), soud může za určitých výjimečných okolností žalobu na zrušení podílového spoluvlastnictví zamítnout. Na rozdíl od § 142 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964, nový občanský zákoník neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví je možné zamítnout. Tento závěr však vyplývá hned z několika jeho ustanovení. Případy, kdy soud může zamítnout žalobu na zrušení či oddělení z podílového spoluvlastnictví, jsou čtyři. Jedná se o podání žaloby v nevhodnou dobu (§ 1140 odst. 2 věty druhé obč. zák.), podání žaloby jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2 věty druhé obč. zák.) a odložení zrušení spoluvlastnictví (§ 1154 a § 1155 obč. zák.). Čtvrtým důvodem může být i zjevné zneužití práva ze strany spoluvlastníka, který o zrušení či oddělení ze spoluvlastnictví žádá (§ 8 obč. zák.).

První případ, uvedený v § 1140 odst. 2 obč. zák., stanoví, že spoluvlastník nesmí žádat o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu. V souvislosti s tímto ustanovením nutně vyvstává otázka, co má zákonodárce na mysli nevhodnou dobou pro zrušení spoluvlastnictví. K tomu se již ve vztahu k nové právní úpravě mj. jiné s poukazy na prvorepublikovou, jakož i současnou rakouskou judikaturu a literaturu, vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 9. 2015, sp. zn 22 Cdo 5159/2014, ve kterém vyslovil právní názor, že vhodná doba je kritériem, vztahujícím se k předmětu spoluvlastnictví, nikoli ke spoluvlastníkům samotným. To je pak třeba posuzovat objektivně, tedy zkoumat vhodnost doby vzhledem k typickému předmětu spoluvlastnictví téhož druhu ve srovnatelných podmínkách. Tento závěr, ke kterému se kloní rovněž komentářová literatura, byl přijímán již v období účinnosti obecného zákoníku občanského, jehož úpravou je předmětné ustanovení nového občanského zákoníku otevřeně inspirováno. Jestliže tedy bude podána žaloba na zrušení podílového spoluvlastnictví, soud bude zkoumat vhodnost doby výhradně vhledem k předmětu spoluvlastnictví. V komentářové literatuře se jako typický příklad aplikace tohoto ustanovení uvádí zemědělský pozemek, u něhož se střídají období pro rozdělení méně vhodné (před sklizní) s dobou pro rozdělení vhodnější (po sklizni).

Zamítnuta bude žaloba na zrušení podílového spoluvlastnictví také v případě, že žalobce žádá o rozdělení spoluvlastnictví jen k újmě některého ze spoluvlastníků. V již uvedeném rozhodnutí spisové značky 22 Cdo 5159/2014 se Nejvyšší soud zabýval i tím, co bude rozhodné pro posouzení, zda nebyla žaloba podána jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Stejně jako v přechozím případě vyšel Nejvyšší soud z judikatury k obecnému zákoníku občanskému, přičemž přihlédl i k soudobé rakouské soudní praxi, a opět shodně s aktuální komentářovou literaturou dospěl k závěru, že újmou některého ze spoluvlastníků je třeba rozumět újmu subjektivní. Na rozdíl od nevhodnosti doby se tak kritérium újmy vztahuje výhradně ke spoluvlastníkům samotným, nikoli již k předmětu spoluvlastnictví. Podstatné tedy je, že újma spoluvlastníka nebude posuzována z pohledu průměrného spoluvlastníka v obdobném postavení, ale bude rozhodná subjektivně vnímatelná újma konkrétního spoluvlastníka, který by byl zrušením spoluvlastnického vztahu poškozen.

Nejvyšší soud i komentářová literatura se shodují na tom, že soud může přihlédnout k uvedeným okolnostem (nevhodná doba podání žaloby či její podání jen k újmě některého ze spoluvlastníků) jen tehdy, jedná-li se o stav přechodný. V praxi to znamená, že musí existovat zcela reálná možnost změny poměrů, aby bylo možné žalobu skutečně zamítnout. V opačném případě by totiž nebylo možné spoluvlastnictví zrušit nikdy. Takový závěr však nelze připustit právě již s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. K výkladu ustanovení § 1140 odst. 2 je nakonec třeba mít na paměti, že důvody pro zamítnutí žaloby bude kvůli zmíněné zásadě třeba vždy vykládat restriktivně.

Třetím důvodem pro zamítnutí žaloby je odložení zrušení spoluvlastnictví. Odložení zrušení spoluvlastnictví nastává v případě, že si to spoluvlastníci mezi sebou ujednají (§ 1154 obč. zák.), rozhodne-li tak na návrh některého ze spoluvlastníků soud (§ 1155 odst. 1 obč. zák.), nebo odloží-li zrušení spoluvlastnictví zůstavitel pořízením pro případ smrti (§ 1155 odst. 2 obč. zák.). To platí obdobně i pro oddělení ze spoluvlastnictví (§ 1157 obč. zák.)

Ustanovení § 1154 dovoluje ujednat si zákaz zrušení spoluvlastnictví, avšak nejdéle na dobu deseti let. Ačkoli může být odklad zrušení spoluvlastnictví sjednán opakovaně, nelze vyloučit zrušení spoluvlastnictví trvale. V každém případě § 1156 umožňuje uzavřenou dohodu kdykoli později změnit, neboť není důvod bránit smluvní volnosti, dohodnou-li se tak všichni spoluvlastníci. Ujednání o odložení zrušení spoluvlastnictví musí mít formu veřejné listiny, jíž se podle 3026 odst. 2 obč. zák. rozumí notářský zápis; případné nesplnění této podmínky má za následek neplatnost dohody. V případě, že je předmětem spoluvlastnictví věc nemovitá, musí být takové ujednání kvůli ochraně práv třetích osob navíc zapsané ve veřejném seznamu.

Odklad zrušení spoluvlastnictví může být přiznán soudem i na návrh některého ze spoluvlastníků, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka. Soud v takovém případě může prodloužit trvání spoluvlastnictví až o dva roky (§ 1155 odst. 1 obč. zák.). Důvody odložení zrušení spoluvlastnictví v uvedeném ustanovení bude nejspíše třeba odlišovat od důvodů § 1140 odst. 2 obč. zák., ačkoli by se mohlo zdát, že obě ustanovení vyjadřují jinými slovy totéž. Nicméně k výkladu tohoto ustanovení se zatím soudní neměla možnost vyjádřit. Otázkou k výkladu první části (zabránění majetkové ztrátě) tak zůstává již to, zda se majetková újma musí vztahovat výhradně k předmětu spoluvlastnictví, případně jaké intenzity musí majetková ztráta být, aby odůvodnila rozhodnutí o odložení před zásadou, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví. Komentářová literatura nicméně naznačuje možný směr druhé části tohoto ustanovení (vážného ohrožení zájmu některého spoluvlastníka), neboť počítá s tím, že vážné ohrožení oprávněného zájmu bude v soudní praxi představovat například ztráta bydlení.

Zrušení spoluvlastnictví může být odloženo také pořízením pro případ smrti (§ 1155 odst. 2 obč. zák.). Toto ustanovení bude dopadat na situace, kdy zůstavitel, jakožto vlastník celé věci, odloží zrušení spoluvlastnictví pro své dědice, kteří se po jeho smrti stanou spoluvlastníky věci. Zůstavitel využitím této možnosti dá najevo, že si nepřeje, aby byl spoluvlastnický vztah dědiců zrušen (respektive předmět spoluvlastnictví rozdělen). Jak připomíná důvodová zpráva k občanskému zákoníku, dědicům však svědčí možnost dohodnout se mezi sebou odlišně (§ 1156 obč. zák.), a bude tak pouze na jejich rozhodnutí, splní-li vůli zůstavitele.

Jak bylo řečeno úvodem, v úvahu přichází i čtvrtý případ zamítnutí žaloby na zrušení podílového spoluvlastnictví. Jedná se o aplikaci obecného korektivu občanskoprávních vztahů, tedy o případy, ve kterých by podání žaloby na zrušení nebo oddělení z podílového spoluvlastnictví představovalo zjevné zneužití práva (§ 8 obč. zák.). Tuto možnost připouští jak uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak opět i část komentářové literatury. Nicméně shodnou-li se autoři na možnosti zamítnutí žaloby i z důvodu zjevného zneužití práva, vždy se zdůrazněním, že by se muselo jednat o situace navýsost výjimečné. Znaky zjevného zneužití práva ze strany jednoho spoluvlastníka ostatně bude možné začasté spatřovat v § 1140 odst. 2 druhé věty obč. zák. (žaloba podaná jen k újmě některého ze spoluvlastníků).

Z uvedeného je zjevné, že případy, kdy soud žalobu na zrušení nebo na oddělení ze spoluvlastnictví zamítne, jsou zákonem stanoveny výhradně k ochraně významných majetkových nebo osobních zájmů některého ze spoluvlastníků, anebo jsou projevem respektování základní zásady soukromého práva, tedy zásady autonomie vůle.