Alternativní řešení sporů o domény nejvyššího řádu .EU

Může se totiž stát (a v posledních letech se tak stává stále častěji), že o doménové jméno, které si někdo již dříve zaregistroval, projeví zájem někdo jiný. Představme si například situaci, kdy si společnost A nechá zaregistrovat doménu „XYZ.eu“. O tři roky později je pak kontaktována společností B, která požaduje převedení domény právě na ni, neboť její název zní taktéž „XYZ“. To se však společnosti A samozřejmě nelíbí a tento požadavek odmítne. Společnost má v takovém případě několik možností. Jednou z nich je alternativní (mimosoudní) řešení takového sporu prostřednictvím speciálního řízení vedeného pod záštitou Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen „CAC“). Lze říci, že mimosoudní řešení sporů o domény .eu se do určité míry inspiruje systémem mimosoudního řešení sporů o generické domény nejvyšší úrovně (tj. např. „.com“, „.org“, „.info“, atp.), který je známý pod zkratkou UDPR (Uniform Domain-Name Dispute-Resolution Policy).

Na začátek považuji za důležité zmínit, že tento článek si neklade za cíl komplexně zmapovat tuto problematiku. Jeho cílem je přiblížit její základní nastavení a také popsat část dosavadní rozhodovací praxe CAC včetně některých sporných či překvapivých rozhodnutí.

Metodu alternativního řešení sporů o doménu .eu výslovně zmiňuje Nařízení Komise č. 874/2004 (dále jen „Nařízení“)²⁾. Aktuálně zastřešuje alternativní řešení sporů pro celou EU pouze jediný orgán, kterým je právě výše zmíněný CAC. Pro řešení těchto sporů jsou vydána speciální pravidla pro alternativní řešení sporů (dále jen „Pravidla“)³⁾. Celé řízení probíhá elektronicky (on-line) a zahajuje se na návrh, který se podává u CAC, a to buď proti držiteli doménového jména, anebo proti doménovému registru EURid.

Spory rozhoduje panel tvořený jednou nebo třemi osobami, které jsou experty v daném oboru (pro zjednodušení budu dále pro tyto osoby užívat označení „rozhodce“, případně „rozhodci“). Jde o experty v daném oboru. Tito rozhodci jsou vybíráni ze seznamu rozhodců⁴⁾ vedeného na webových stránkách CAC. Navrhovatel si může vybrat, zdali chce, aby spor rozhodoval jeden rozhodce, anebo rozhodci tři. Pokud si navrhovatel zvolil, že spor má rozhodovat jeden rozhodce, má odpůrce možnost žádat, aby namísto toho spor rozhodovali tři rozhodci. Odpůrce je nicméně v takovém případě povinen doplatit poplatek. V případě tří rozhodců je pak výše poplatku samozřejmě vyšší.

V případě panelu tří rozhodců rozhodují tito prostou většinou. Výhodou rozhodování prostřednictvím panelu tří rozhodců by měla být vyváženost rozhodnutí, kvalita a potenciálně i vyšší míra spravedlivosti rozhodnutí. Navrhovatel může taktéž v rámci jednoho návrhu sporovat více doménových jmen, nicméně poplatek za řízení se pak adekvátně navyšuje.

Co se týče výběru konkrétních rozhodců pro daný spor, jsou pravidla stanovena následovně. Pokud spor má rozhodovat jeden rozhodce, vybere tuto osobu CAC. V případě rozhodování sporu třemi rozhodci je pak systém výběru jednotlivých rozhodců takový, že každá ze stran zašle CAC seznam tří kandidátů⁵⁾ na rozhodce (ze seznamu rozhodců vedeného CAC). CAC následně jmenuje jednoho rozhodce ze seznamu kandidátů předloženého navrhovatelem, jednoho rozhodce ze seznamu kandidátů předloženého odpůrcem a jednoho rozhodce ze svého seznamu rozhodců. Pokud kterákoli ze stran řádně nepředloží seznam kandidátů, CAC jmenuje zbývajícího rozhodce ze svého seznamu rozhodců místo ní.

Co se týče samotného procesního postupu, kterým CAC jmenuje konkrétní rozhodce, postupuje CAC [v souladu s ustanovením části B, bodu 4 písm. a) Pravidel] podle interního předpisu, který však není veřejně k dispozici. Navrhovatel ani odpůrce tak nemají možnost zjistit, kdo konkrétně (která osoba či orgán v rámci CAC) rozhodce pro jejich spor vybírá a jakým způsobem, což přinejmenším vyvolává otázky, zdali je tento systém jmenování rozhodců dostatečně objektivní. Problematika transparentního výběru rozhodce je zde ještě palčivější, protože odpůrce (držitel doménového jména) se takového sporu musí (dle Nařízení) povinně účastnit. Ačkoliv tedy Pravidla obecně stanoví, že „… (rozhodci) jsou vybíráni objektivním, transparentním a nediskriminujícím způsobem“, o transparentní výběr rozhodce se dle mého názoru nejedná a je otázkou, zda je takový výběr objektivní. Domnívám se proto, že transparentnost výběru rozhodce by mohla (a měla) být posílena, a to jednoznačným určením postupu, kterým se jednotlivé případy přidělují konkrétním rozhodcům, a také osob v tomto postupu figurujících. Tento postup by pak měl samozřejmě být veřejně dostupný.

Pro ustanovení rozhodce v konkrétním sporu nicméně dle neoficiálního vyjádření samotného CAC platí, že spory jsou rozhodcům přidělovány postupně, s přihlédnutím k (i) jazyku řízení, (ii) skutečnosti, zdali rozhodce v posledních třech letech rozhodoval spor, ve kterém figurovala některá ze stran, a (iii) k časovým možnostem rozhodců.

Výhodou tohoto alternativního řešení doménového sporu je pak také fakt, že jsou jak doménový registr EURid, tak také každý držitel doménového jména pod doménou nejvyšší úrovně .eu povinni se takto zahájeného řízení účastnit - ukládá jim to totiž přímo Nařízení⁶⁾.

Zahájení řízení je zpoplatněno dle aktuálního ceníku uvedeného na stránkách CAC. Například poplatek za standardní řízení ohledně jednoho sporného doménového jména, které by rozhodoval jeden rozhodce, vychází na částku 1 300 EUR. V současné době však CAC již po určitou dobu nabízí slevu z tohoto poplatku, a to ve výši 1 000 EUR z finální výše poplatku. Ve výše nastíněném standardním případě (tj. spor by rozhodoval jeden rozhodce) by tak navrhovatel zaplatil poplatek pouze ve výši 300 EUR, při rozhodování prostřednictvím panelu tří rozhodců by pak výše poplatku dosahovala 2 100 EUR. Tato sleva se uplatní nehledě na počet sporovaných doménových jmen i požadovaný počet rozhodců⁷⁾.

K tomu, aby kdokoliv zahájil výše zmíněné řízení, musí dle čl. 22 Nařízení tvrdit, že (i) registrace doménového jména byla spekulativní či zneužívající, anebo (ii) rozhodnutí registru bylo v rozporu s Nařízením či Nařízením EP a Rady č. 733/2002 (dále též „Rámcové Nařízení“)⁸⁾. V dalším textu se pak zaměřím pouze na možnost (i), tj. na registrace spekulativní či zneužívající.

Co se týče samotného řízení, jde o výhradně písemné řízení, které probíhá elektronickou (on-line) formou. Pravidla totiž výslovně obsahují ustanovení zapovídající jakákoli osobní jednání (a to včetně jednání pomocí elektronických prostředků jako např. videokonference či telekonference). Navrhovatel se může domáhat buď (i) převodu registrace, nebo (ii) zrušení registrace domény. Standardně navrhovatelé většinou požadují převod registrované domény. Pro úspěch ve věci musí navrhovatel prokázat, že registrace odpůrce byla spekulativní či zneužívající. I přesto však nemusí dosáhnout kýženého převodu domény, neboť ne každému požadavku na převod domény může být vyhověno. Pro převod domény na navrhovatele je totiž třeba, aby navrhovatel splňoval základní podmínky pro registraci domény, které stanovuje Rámcové Nařízení⁹⁾.

Čl. 21 Nařízení hovoří o tzv. spekulativních či zneužívajících registracích. Spory podle tohoto článku pak také tvoří převážnou část rozhodovací praxe v doménových sporech před CAC.

Aby mohlo být rozhodnuto o tom, že je registrace domény spekulativní či zneužívající, je potřeba vždy prokázat, že:

Ad bod a): Identita či zaměnitelnost doménového jména s chráněným označením

Identita či zaměnitelnost doménového jména s chráněným označením je nutnou podmínkou k tomu, aby mohla být zaregistrovaná doména shledána spekulativní či zneužívající. Registrované doménové jméno se nicméně nemusí do posledního písmene shodovat s chráněným označením. Zaměnitelnost totiž zakládá i:

Dále je třeba také zopakovat široce přijímaný názor, že samotná přípona .eu se pro účely posuzování identity či zaměnitelnosti nepoužije¹⁴⁾. Co se týče použití negativního (pejorativního) slova k odlišení domény od chráněného označení (tzv. suck cases), existuje doposud pouze jediné rozhodnutí, které říká, že použití takového pejorativního pojmu není dostatečně distinktivní, a proto je zaměnitelné¹⁵⁾.

Stejně tak není dostatečně distinktivním prvkem přidání generického pojmu, tj. pojmu obecně používaného (např. server, online, last minute, wellness) či pojmu geografického (např. název státu, města, oblasti atd.)¹⁶⁾.

Ad bod b): Existence práva či oprávněného zájmu k doménovému jménu

Důkazní břemeno je zde [dle většinového názoru rozhodovací praxe¹⁷⁾ ] nastaveno tak, že navrhovateli postačí v návrhu předložit tvrzení, že odpůrce nedisponuje právem či oprávněným zájmem k doménovému jménu¹⁸⁾. Poté se důkazní břemeno přesouvá na držitele doménového jména (odpůrce), který musí prokázat své právo či oprávněný zájem. K prokázání existence práva či oprávněného zájmu k doménovému jménu uvádí Nařízení¹⁹⁾ demonstrativně několik možností. Chce-li tedy držitel doménového jména prokázat své právo či oprávněný zájem, může tak učinit např. prokázáním toho, že:

Z dosavadní rozhodovací praxe CAC plyne závěr, že pokud držitel domény (i) doménu či její označení neužíval v souvislosti s nabídkou zboží či služeb (a ani se k tomu nechystal), (ii) není pod označením všeobecně znám, a (iii) neužíval doménové jméno legitimně a nekomerčně či férově, nemá v takovém případě oprávněný zájem na doménovém jménu²¹⁾. V několika dalších rozhodnutích pak bylo toto stanovisko potvrzeno²²⁾.

Dále z rozhodovací praxe také vyplývá, že oprávněný zájem nezakládá ani situace, kdy si držitel zaregistruje doménové jméno před tím, než k takovému jménu vznikne jiné právem chráněné označení²³⁾. Na druhou stranu je třeba uvést, že použití registrované domény alespoň pro účely přijímání a odesílání e-mailů zakládá oprávněné užití domény²⁴⁾.

Ad bod c): Prokazování registrace či užívání doménového jména v nikoli dobré víře

V případě prokazování zlé víry leží důkazní břemeno na straně navrhovatele, který musí svá tvrzení prokázat. I v případě prokazování toho, že držitel doménového jména nebyl/není v dobré víře, obsahuje Nařízení²⁵⁾ demonstrativní výčet několika možností, jak může navrhovatel toto prokázat. Držitel doménového jména je tedy ve zlé víře zejména v následujících případech:

Důležité je zde zejména zmínit, že postačí, je-li prokázána jedna z těchto eventualit, tj. buď registrace, nebo užití nikoli v dobré víře (nemusí se tedy prokazovat obojí současně)²⁹⁾.

Z dalších rozhodnutí pak považuji za důležité upozornit na to, že v některých případech pro shledání „zlé víry“ postačilo rozhodcům posuzujícím dané případy pouze to, že doména nebyla využívána po více než dva roky od její registrace³⁰⁾. To však nepovažuji za správné, neboť Nařízení jasně stanovuje kritérium neužívání po dobu delší dvou let pouze jako jedno z podkritérií, ke kterému vždy musí přistoupit hlavní kritérium, tj. cílem registrace domény musí být zabránění držiteli právem chráněného označení v registraci odpovídajícího doménového jména [viz čl. 21 odst. 3 písm. b)]. To ostatně potvrzují i v minulosti posuzované případy, kde neužívání domény po více než dva roky od její registrace znamenalo pouze určitý náznak zlé víry - k prokázání zlé víry v těchto případech posuzující rozhodci vyžadovali, aby navrhovatel prokázal, že k registraci domény odpůrcem došlo za účelem znemožnění registrace domény navrhovatelem³¹⁾.

V dalším případu³²⁾ pak bylo dovozeno, že zlou víru může založit také tzv. úmyslná slepota (willful blindness). Tímto pojmem se v tomto případě označovalo chování odpůrce, který si zaregistroval doménové jméno téměř dva roky poté, co pod stejným označením zahájil navrhovatel své podnikání, které již v poměrně krátké době extenzivně rozvinul. Rozhodce se v rozhodnutí vyjádřil tak, že je nepravděpodobné, že by si odpůrce v době registrace domény nebyl vědom existence označení, které užíval navrhovatel. Dle posuzujícího rozhodce si totiž odpůrce před zaregistrováním domény s největší pravděpodobností musel dané doménové jméno vyhledat na internetu a tedy i zjistit, že pod daným označením vystupuje právě navrhovatel. Důležitou roli zde však sehrál také fakt, že odpůrce byl tzv. obchodníkem s doménami (tedy skupoval domény záměrně za účelem jejich dalšího výhodného zpeněžení).

Dále bych chtěl také zmínit případ, kde jednatel odpůrce zaregistroval pro odpůrce doménové jméno, ke kterému však ochranné označení (konkrétně ochrannou známku znějící na slovo „ALTERIAN“) vlastnil navrhovatel. Obě společnosti přitom byly konkurenty na trhu³³⁾. Rozhodce posuzující tento případ rozhodl, že není pravděpodobné, že jednatel společnosti zvolil doménové jméno ve znění ochranné známky navrhovatele náhodou, a to obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že slovo „alterian“ je vymyšlené a dostatečně rozeznatelné slovo.

Z výše uvedeného je patrné, že problematika tzv. doménových sporů je problematikou s dnes již poměrně bohatou rozhodovací praxí. O tuto rozhodovací praxi se starají experti z oboru, kteří rozhodují spory na základě příslušných evropských předpisů a také na základě institucionálních pravidel Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, který alternativní řešení doménových sporů zastřešuje.

Ze zmíněné dosavadní praxe Rozhodčího soudu je patrná tendence vyhovět ve sporu té straně, která je skutečně pod chráněným označením známa a toto označení legitimně užívá. Ačkoliv je tedy třeba mít na paměti, že každý případný spor je individuální, je již nyní možné vycházet z dosavadní rozhodovací praxe a pravidel jí vytvořených, které byly výše popsány, a rozumně tedy předvídat, kterým směrem se potenciální spor o doménu .eu může ubírat.

Je však také nutné upozornit na proces výběru jednotlivých rozhodců, který je sice samotným Rozhodčím soudem v pravidlech proklamován jako transparentní, jak bylo nicméně výše napsáno, není tomu tak. V návaznosti na to lze pak pochybovat také o objektivitě takového výběru i samotných rozhodců. Domnívám se proto, že by se postup výběru rozhodců měl změnit alespoň do té míry, aby měl každý možnost zjistit, jakým způsobem se bude rozhodce jeho eventuálního sporu vybírat. Pravidla upravující takový postup by pak měla být veřejně přístupná.