Fakturace do zahraničí - pro správné uplatnění DPH je nutný důkladný rozbor situace

Ponechme však stranou daňové doklady vystavené mezi tuzemskými plátci, kdy se přinejmenším můžeme opřít o kvalitní zázemí našich informačních systémů, které nás varují před obchodními partnery s nálepkou „nespolehlivý plátce“ apod. V zahraničí totiž přístup do registrů nemáme tak snadný a navíc velmi často pracujeme s jazykovou bariérou při práci s národním jazykem obchodního partnera apod.

Navzdory těmto objektivním překážkám je uplatnění DPH z přeshraničních transakcí věcí velmi důležitou a je nyní předmětem kontroly již několika kontrolních systémů. Není se čemu divit, neboť mezinárodní prvek ve zdanitelném plnění přináší ještě jeden rozměr - vzájemný boj států, kde bude uplatněna DPH z konkrétní transakce, a jak se říká, když jde o peníze, tak...

Psát o tom, odkud je náš obchodní partner, je trošičku urážlivé. Nicméně trošku nadhledu prosím. Z pohledu DPH jsme si od vstupu do EU zvykli na teritoriální rozdělení států pro potřeby uplatňování DPH. Jen pro úplnost, máme tři základní teritoriální rozdělení:

S příslušností našeho domácího obchodního partnera k tuzemsku se asi nespleteme. V případě právnických osob je určena teritoriální příslušnost sídlem zapsaným v obchodním rejstříku a v případě fyzických osob jejich bydlištěm. Přestože EU má států opravdu hodně, tak z pohledu uplatnění DPH je aplikován stejný princip na jakéhokoli obchodního partnera, ať už má sídlo v jakémkoli státu Evropské Unie.

A třetí země? Jde o obchodního partnera, který nemá sídlo ani bydliště v tuzemsku a ani v EU a tím je to dané. Ještě pozor na pár výjimek uvedených v § 3 odst. 2 ZDPH, v platném znění, které se sice jeví na první pohled jako součást některých států EU, avšak zákon o DPH je výslovně uvádí jako tzv. třetí země. Přestože jde o poměrně řídké případy zastoupení ve vašem portfoliu, tak opatrnosti nezbývá a při rozvíjení nových obchodních vztahů má smysl si dát na tyto výjimečné případy pozor.

Jde opět o poměrně triviální záležitost (podobně jako v předcházejícím případu), která v praxi není vždy správně uchopena. Pokud uskutečňujeme zdanitelné plnění, tak bychom si měli být vždy jisti, zda dodáváme zboží či poskytujeme službu. Nemůže to být jedno a totéž a při chybném určení dojde v případě zahraničního obchodu či služeb k nesprávnému uplatnění DPH včetně chybného promítnutí do kontrolních systémů EU. V případě dodání zboží dochází k převodu vlastnického práva na osobu přijímající plnění.

Pozor však na situace, kdy si dodání zboží vyžaduje instalaci či montáž. V takovém případě se uplatňování DPH v mezinárodních transakcích blíží službám. Zde se hodí zdůraznit, že není vůbec podstatné, zda instalaci či montáž provádí osoba uskutečňující plnění anebo si na to najme třetí osobu. V obou těchto případech je postup jeden a týž - jako tzv. přenesené plnění (reverse chargé). Co se týče služeb, tak zjednodušeně uvedeno platí, že to, co není dodáním zboží, musí být poskytnutím služby.

Z tuzemska tuto „diagnózu“ obchodního partnera opomíjíme, neboť nás příliš nepálí. Pokud fakturujeme v tuzemsku zboží či služby a příjemcem plnění je tuzemský , tak je v podstatě jedno, o koho jde. Jednoduše uplatníme daň na výstupu ve správné sazbě a navýšíme částku k úhradě o tuto daň (samozřejmě s výjimkou tuzemského přenesení daňové povinnosti podle § 92a ZDPH).

V zahraničí je to přesně naopak. Tam je určení, zda je tzv. osobou povinnou k dani či osobou nepovinnou, naprosto klíčové. Teorie DPH nás musí vést vždy k závěru, že dodávám-li zboží či poskytuji službu osobě nepovinné k dani, tak vlastní daň musíme odvést pouze a jedině my. Pokud je naším klientem (osobou přijímající plnění) osoba povinná k dani, tak můžeme přemýšlet o tom, že DPH bude přiznávat a platit ona (náš ). Z toho plyne jednoznačný závěr: Uskutečňuji-li zdanitelné plnění do zahraničí, tak musím vědět tzv. daňový klienta (osoba povinná či nepovinná k dani).

Nyní přichází na řadu klíčová otázka k zodpovězení - kde je místo uskutečnění zdanitelného plnění? Jinými slovy, u mezinárodních transakcí jde o určení státu, ve kterém musí být přiznána a zaplacena daň. Zde už nám nepomůže nějaká zjišťovací činnost u našeho obchodního partnera, ale musíme prokázat znalost zákona o DPH. Jen pro připomenutí z úvodu článku - jsme v situaci, kdy se rozhoduje o tom, který státní rozpočet obdrží DPH. To je samo o sobě předmětem kontrol, a to zejména v návaznosti na výstupy ze souhrnného hlášení.

A jsme v poslední z přípravných fází, které musíme určit před vystavením faktury a z ní vyplývajícím uplatněním DPH. Kdo daň zaplatí? V předcházejícím kroku jsme určili zemi, kde se musí přiznat daň a nyní testujeme, zda ji tam odvede náš smluvní partner, anebo my. Pokud bychom to byli my, tak musíme počítat s tím, že se v daném státě musíme registrovat k DPH. I to se může stát a praxe takové situace přináší. Tuzemští i zahraniční plátci běžně dokážou pracovat s tím, že mají registraci k DPH v několika státech EU a na toto DIČ běžně přijímají plnění nebo jej uskutečňují v závislosti na potřebě plátce. Většinou jsme ovšem v lepší pozici, kdy při uskutečnění plnění do zahraničí odvádí DPH příjemce plnění.

Závěr: U přeshraničních plnění je vysoce důležitá přípravná fáze, kterou lze shrnout do následujících pěti kroků: