Kdy požádat o pobytové oprávnění, nebo o azyl?

Nejčastějším důvodem, pro nějž státní příslušníci Ukrajiny, a to především muži, žádají o udělení mezinárodní ochrany, je právě probíhající konflikt na východě Ukrajiny. Z podaných žádostí je zřejmá neochota vrátit se do země jejich původu s ohledem na možné nasazení v probíhajících bojových operacích, strach o život nebo obava z možného trestního stíhání za nenastoupení vojenské služby. V některých případech je důvodem pro podání žádosti i zhoršená životní úroveň na Ukrajině nebo již vytvořené rodinné zázemí na území České republiky. Protože řada našich podnikatelů a firem má o pracovníky z Ukrajiny a z dalších zemí zájem, připravili jsme stručný výklad poměrně složité problematiky.

Výhod, které získají žadatelé o mezinárodní ochranu formou azylu při jejím udělení, je několik. Žadatelé nabytím právní moci rozhodnutí o udělení azylu získají právní postavení azylanta a po dobu trvání azylu zároveň trvalý pobyt na území České republiky. Poté mají možnost být zařazeni do státního integračního programu, který jim pomáhá začlenit se do společnosti a v případě zájmu je jim zajištěna i výuka českého jazyka. Dále jako osoby zařazené do státního integračního programu mohou požádat o ubytování v integračním azylovém středisku provozovaném Správou uprchlických zařízení, kde mohou strávit až 18 měsíců.

Azylanti mají mimo jiné možnost bydlení v tzv. integračním bytě, na jehož získání peníze uvolňuje stát. Osobám požívajícím mezinárodní ochranu je dále poskytnuta pomoc při zajištění zaměstnání a pro účely zdravotní péče jsou považovány za osoby s trvalým pobytem na území České republiky, což znamená, že po dobu platnosti povolení k pobytu mají v oblasti zdravotní péče stejná práva jako občané České republiky. Azylanti mají stejně tak jako občané České republiky nárok na sociální zabezpečení a na pomoc v hmotné nouzi a v případě, že hodlají cestovat do zahraničí, mají právo požádat na pracovišti Ministerstva vnitra o vydání zvláštního cestovního dokladu. S ohledem na shora uvedené je tak pro většinu cizinců, kteří se rozhodují, jakým způsobem legalizují svůj pobyt na území České republiky, lákavější zvolit si cestu žádosti o azyl, neboť například v případě žádosti o pobytové oprávnění podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), by k získání trvalého pobytu museli splňovat mimo jiné podmínku předchozího nepřetržitého pobytu v délce čtyř a v určitých případech pět let.

Trvalý pobyt bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu podle § 66 odst. 1 a 2 zákona o pobytu je udělován cizinci pouze z humanitárních důvodů, a zejména je-li manželem azylanta a manželství vzniklo před vstupem azylanta na území, je-li nezletilým dítětem azylanta nebo dítětem, které je závislé na péči azylanta, pokud nepožádá o udělení azylu, nebo byl-li v minulosti státním občanem České republiky, nebo žádá o vydání tohoto povolení z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele, nebo pokud je jeho pobyt na území v zájmu České republiky, anebo jde o nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců, předchozí povolení k trvalému pobytu na území bylo zrušeno z důvodu podle § 77 odst. 1 písm. c) nebo d) zákona o pobytu cizinců, pokud od nabytí právní moci rozhodnutí neuplynula doba tří let.

Důvody pro poskytnutí azylu nebo doplňkové ochrany jsou ovšem zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu případných porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak vnitrostátním kontextu uznávána³⁾. Udělení mezinárodní ochrany je tak velmi specifickým způsobem legalizace pobytu na území České republiky, a to z přesně vymezených důvodů. Podle § 12 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Toto ustanovení by mělo být vykládáno souladně s čl. 43 Listiny základních práv a svobod a její celkovou systematikou. Za politická práva a svobody tudíž musejí být pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny základních práv a svobod.

Cizinec žádající o udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu tak musí v žádosti tvrdit, že ve své vlasti uplatňoval politická práva a svobody a jakým způsobem. Pro udělení azylu v tomto smyslu nepostačuje pouze vnitřní nesouhlas s politickou situací v tom kterém státě. V ustanovení § 12 písm. b) jsou poté taxativně vymezeny další důvody, pro něž lze cizinci udělit mezinárodní ochranu formou azylu. Jsou jimi odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu musí žadatel kumulativně splnit následující kritéria:

Pokud se například zaměříme na nejčastější tvrzení nejpočetnější skupiny žadatelů o azyl, tedy státních příslušníku Ukrajiny, a na jejich strach z pronásledování z důvodu obavy z odvodu do armády, musíme konstatovat, že s takovouto argumentací při své žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve většině případů nemohou být úspěšní.

Nejvyšší správní soud judikoval, že ... „Samotné odmítání (vojenské služby) odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany. Tyto závěry plně dopadají i na nyní projednávanou věc, přičemž stěžovatel nenaplnil podmínky, za jejichž splnění by povolání k výkonu vojenské služby představovalo pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu.“⁵⁾

Povolávání k výkonu vojenské služby není tedy pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, a to i v případě, že by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Strachem z pronásledování rovněž není obava, že v souvislosti s dezercí z armády by mohl být žadatel o azyl trestně stíhán⁶⁾. Azylově by bylo odmítání podílet se na bojových akcích z hlediska přirozenoprávního mezinárodním společenstvím obecně odmítaných důvodů, jako jsou např. genocida, etnické čistky, kruté vedení války proti civilnímu obyvatelstvu apod. Nikoliv však z pouhé averze k vojenské službě nebo ze strachu o život. Nutnost vykonat vojenskou službu nelze vnímat ani jako vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu, neboť ta je jednou z nejzákladnějších státně občanských povinností.

Vyhnutí se vojenské službě je trestným činem i v ČR a je postihováno podle § 372 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Situaci na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá⁷⁾. Podle informací Ministerstva zahraničních věcí, které má Ministerstvo vnitra při svém rozhodování o udělení mezinárodní ochrany k dispozici, je možné se v rámci Ukrajiny stěhovat, a to bez existence jakéhokoliv úředního omezení. V praxi se lze dokonce přestěhovat a dlouhodobě žít jinde, aniž by to ukrajinské úřady zjistily. Zhoršená bezpečnostní situace na Ukrajině se týká především Doněcké a Luhanské oblasti, jde tak o dvě oblasti z celkového počtu 24, na něž je Ukrajina administrativně rozdělena.

Někteří žadatelé o azyl argumentují ve svých žádostech a poté v podaných žalobách proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení mezinárodní ochrany tím, že na území České republiky chtějí pracovat, nebo že sem přijeli za rodinou, která zde žije již delší dobu, a mají zde tedy veškeré rodinné zázemí. Ani ekonomické důvody a ani obavy z toho, že v případě návratu do vlasti bude žadatel nezaměstnaný, nejsou v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, resp. v čl. 15 původní i nové kvalifikační směrnice⁸⁾.

Rodinnou situací se správní orgány zabývají ve vztahu k § 13 azylového zákona, neboť na základě tohoto ustanovení je poskytován azyl za účelem sloučení rodiny. Rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny rozumí manžel nebo partner azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodič azylanta mladšího 18 let, zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, nebo svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let. Nicméně jak ze shora uvedeného vyplývá, azyl za účelem sloučení rodiny je žadateli poskytnut pouze v případě, že jeho rodinný příslušník má v České republice udělenu mezinárodní ochranu formou azylu podle § 12 či humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu a nikoliv v případě, kdy jeho rodinný příslušník má na území České republiky trvalý nebo dlouhodobý pobyt.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že ani příslušníci státu, v němž na části území probíhá ozbrojený konflikt, nemají jednoznačně nárok na udělení mezinárodní ochrany formou azylu či doplňkové ochrany. V případě, že tedy cizinec zvažuje, na základě jakého oprávnění chce nebo bude pobývat na území ČR, musí vzít v úvahu, že cesta podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany je sice lákavá, nicméně jde o specifickou legalizaci pobytu cizince na území ČR, a to z azylově relevantních důvodů. Pokud je motivací cizince k pobytu na území ČR získání lepšího pracovního postavení, zahájení podnikatelské činnosti nebo jeho sloučení s rodinnou na území ČR, je lepší zvolit podání žádosti o udělení pobytového oprávnění podle zákona o pobytu cizinců.

Proces žádosti o tzv. zaměstnaneckou kartu, o dlouhodobý pobyt za účelem podnikání, či sloučení rodiny je sice složitější, neboť například v případě žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem podnikání musí žadatel předložit správnímu orgánu mimo jiné cestovní doklad, doklad o zajištění ubytování, doklad o svém příjmu, doklad obdobný výpisu z rejstříku trestů, na požádání doklad o zaplacení pojistného uvedeného na dokladu o cestovním zdravotním pojištění, a při žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny tato žádost musí být dokonce podávána na zastupitelském úřadě (v zemi původu cizince). Nicméně ve chvíli, kdy žadatel Ministerstvu vnitra není schopen při své žádosti o mezinárodní ochranu přednést azylově příběh, může být jistě procesem s daleko větší možností na úspěch.