Předžalobní výzva a náhrada nákladů řízení

Výše uvedené ustanovení bylo do o. s. ř. zakotveno zákonem č. 396/2012 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.1.2013. Tato právní úprava byla přijata zejména s ohledem na snahu o ochranu menších dlužníků v případě drobných, tzv. bagatelních pohledávek.

Cílem zákonodárce tedy bylo, aby byla dlužníku před samotným zahájením soudního sporu vždy dána možnost dobrovolné úhrady jeho dluhu, tedy aby se dlužník o svém dluhu před zahájením soudního sporu vůbec dozvěděl a měl možnost jej dobrovolně uhradit. Zákonodárce se tedy předmětným ustanovením snažil zabránit praktikám některých věřitelů, kteří (primárně) nemají zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto svých pohledávek o náklady soudního řízení, které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.

Podmínka zaslání výzvy k plnění pro účely přiznání náhrady nákladů řízení se vyžaduje pouze v případě soudních sporů týkajících se splnění povinnosti, tj. nikoliv v případě jiných typů soudních řízení - např. soudní spor o určení, zda zde právo je či není, u nesporných řízení, apod. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že předmětné ustanovení o. s. ř. hovoří obecně o řízení o splnění povinnosti, nikoliv pouze o řízení, jehož předmětem je povinnosti zaplatit. Aby byla věřiteli v případě úspěchu přiznána náhrada nákladů řízení, musí být splněny následující podmínky:

Z této podmínky vyplývá, že předžalobní výzva musí být žalovanému odeslána nejpozději 7 dní před podáním návrhu na zahájení řízení¹⁾.

S ohledem na text zákonného ustanovení není podstatné, kdy a zda vůbec je výzva k plnění dlužníku doručena, ale pouze to, kdy byla dlužníku odeslána. Soudu se splnění této podmínky dokládá zpravidla podacím lístkem, příslušnou stránkou z knihy pošty, popř. dodejkou.

Dle převažujících názorů by na druhou stranu neměl být mezi výzvou k plnění a návrhem na zahájení řízení velký časový odstup. Dle mého názoru velký časový odstup představují již zhruba čtyři a více měsíců, pokud není v tomto období s dlužníkem nijak komunikováno²⁾. Pokud tedy není ani čtyři měsíce ode dne odeslání výzvy k plnění podán návrh na zahájení řízení, doporučuji s ohledem na minimalizaci rizika nepřiznání náhrady nákladů opětovné zaslání výzvy k plnění a následné podání návrhu na zahájení řízení.

Pojem „adresa pro doručování“ je upraven v ust. § 46b o. s. ř. Přestože toto ustanovení upravuje doručování v soudním řízení, je možné jej dle mého názoru přiměřeně použít i pro doručování výzvy k plnění. V případě fyzické osoby je adresou pro doručování adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu nebo adresa místa pobytu cizince na území České republiky podle druhu pobytu cizince, v případě právnické osoby je adresou pro doručování adresa sídla zapsaná v příslušném rejstříku nebo adresa zástupce pro doručování uvedená ve smlouvě, ve sporu z této smlouvy; má-li právnická osoba organizační složku, i adresa sídla organizační složky.

Zatímco v případě právnické osoby nečiní zjištění adresy pro doručování výraznější potíže, neboť tuto adresu lze zjistit z veřejného rejstříku, jenž je každému dostupný i elektronicky³⁾, evidence obyvatel potřebná pro doručování fyzické osobě veřejná není. V případě fyzické osoby tedy věřitel zpravidla doručuje na poslední známou adresu. Tato poslední známá adresa vyplývá například ze smlouvy či dalších dokumentů týkajících se předmětného vztahu mezi dlužníkem a věřitelem.

V případě, že je dlužníků více, doporučuji výzvu k plnění vždy zaslat každému z těchto dlužníků.

Pokud jde o obsah výzvy k plnění, požadavky na obsah výzvy nejsou v o. s. ř. stanoveny. Částečně je lze dovodit z ust. § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Předmětné ustanovení advokátního tarifu rozlišuje mezi:

Další náležitosti výzvy k plnění vyplývají zejména ze samotného důvodu přijetí předmětné právní úpravy, ze soudní judikatury a odborné literatury, kdy se jedná zejména o:

Soud by při rozhodování o náhradě nákladů měl z úřední povinnosti zjišťovat, zda žalovanému byla zaslána výzva k plnění. Žalobce by měl skutečnost, že byla takováto výzva k plnění žalovanému odeslána, v návrhu na zahájení řízení tvrdit a doložit ji potřebnými důkazy, tj. kopií výzvy k plnění a kopií podacího lístku, knihy pošty či dodejky.

Význam výzvy k plnění pro přiznání náhrady nákladů byl částečně relativizován rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2620/2014 ze dne 15. dubna 2015, v němž Nejvyšší soud došel k závěru, že „pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit, není dán sebemenší důvod sankcionovat pochybení věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.“ Z tohoto rozhodnutí tedy vyplývá, že zaslání, či nezaslání výzvy k plnění má pro účely přiznání náhrady nákladů řízení význam tehdy, pokud žalovaný poté, co se dozvěděl o zahájení soudního sporu⁵⁾, svůj dluh uhradil a dále také v případě rozhodování platebním rozkazem, směnečným platebním rozkazem či elektronickým platebním rozkazem, v němž soud vychází pouze z tvrzení žalobce a z žalobcem doložených důkazů⁶⁾.

Soud může náhradu nákladů přiznat i v případě, že není výzva k plnění zaslána, popř. nejsou splněny výše uvedené podmínky, tj. lhůta nebo adresa pro zaslání výzvy k plnění. Na tuto situaci pamatuje ust. § 142a odst. 2 o. s. ř., jež stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal. Soud by v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR⁷⁾ měl přihlédnout i k povaze a výši vymáhané pohledávky zejména s ohledem na to, do jaké míry lze uvažovat na straně dlužníka o jeho „opomenutí“ uhradit dluh, k postoji dlužníka k jeho dluhu, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.